Ani za normálních okolností nemám zrovna velký smysl pro orientaci, takže si představte, jak jsem naprosto zmatená, když si myslím, že jsem někde, kde jsem ještě nebyla, a pak najednou vidím známé jméno ulice. Způsobuje to, že mé miniaturní mozkové buňky, které řídí můj smysl pro orientaci, jsou brzo přepracovány a pak prasknou -- takže se pak vydávám libovolným směrem. Někdy mám štěstí a nakonec opravdu poznám, kde jsem, anebo najdu stanici metra, odkud se mi většinou podaří vrátit se domů. Onehdy jsem vlezla do taxíku a spolehla jsem se na jeho řidiče, aby mě, tuto orientační katastrofu, odvezl domů.

Někdy si myslím, že jsem dlouhé kilometry od domova a pak najednou zjistím, že stojí v ulici, kde bydlím. Dá se to ale vysvětlit, protože žijete-li v ulici, která má až 7000 čísel, jste často opravdu dlouhé kilometry od domova.

Je tady toho tolik k vidění a tak není důvod, proč by se člověk kdy měl nudit. Ráda chodím na procházky, tedy, pokud si pamatuju, jak se dostat domů. Dneska jsem šla na procházku a chtěla jsem prozkoumat trochu víc čtvrť, do které jsem se právě nastěhovala. Trvá to určitou dobu informovat se o všech obchodech a pamatovat si, kde v pavučině ulic vlastně jsou.

Zašla jsem do malého obchodu s ovocem a na tváři starce, který tam pracoval, se objevil úsměv. Zase to byly tytéž otázky, které mi tady dává každý. Lidé se vás znovu a znovu ptají na totéž. My cizinci si už děláme legraci, že si budeme muset nechat vytisknout tričko, na němž budou všechny odpovědi, aby si je tam místní lidi prostě mohli přečíst.

Anebo bychom mohli pořád nosit papír, který byste tazateli rovnou předali: Jsem z Holandska. Studuju tady. Už jsem tady tolik a tolik měsíců (dní) (to by se muselo pořád měnit) a celkem tady budu rok (možná lehčí, kdybychom to vytiskli na tom tričku, i když bychom pak museli odpovídat na otázku: "A jak dlouho už tady jste?")

A pak to pokračuje: "Jak se vám to tady líbí?" "Proč jste se rozhodla k nám přijet?" a "Jak tady s vámi zacházejí?"

Samozřejmě, pro mě, že jsem z Holandska, následuje vždycky další otázka: "A co si myslíte o Maximě?" No, ano. Maxima. Normální dívka z Buenos Aires, která si vzala holandského prince a stala se tak budoucí holandskou královnou.

No, když říkám "normální dívka, samozřejmě nemluvíme o průměrné číšnici v kavárně za rohem. Jistě pochází z nějaké významné rodiny a ještě k tomu bohaté. Ale je normální natolik, jak to ukázalo video, které viděli všichni po celé zemi, že ráda chodila na mejdany a hodně kouřila. Samozřejmě, než se vdala. Teď už jen chodí v sukních po kolena a v kloboucích velikosti UFO. Proč musejí členky královské rodiny vždycky chodit v divných kloboucích, vždycky jsem se divila.

No, když se vás zeptají v Argentině, co si myslíte o Maximě, musíte si dávat pozor, než odpovíte. Nejlepší je, jak jsem zjistila až poté, co jsem to úplně zvorala a dostala jsem se hned na začátku na zdejší univerzitě do obrovské debaty s učitelem, který mě pak dlouhou řadu měsíců neměl zrovna rád, je odpovědět naprosto neutrálně. Pak, až si povšimnete, z jakého úhlu se na tuto věc dívají, začnete mít k ruce informace, do jaké míru jim můžete říct otevřeně, co si opravdu myslíte.

Nechci říct, že by mi ta holka Maxima nebyla sympatická, já jsem se s ní nikdy nesetkala. K nám nikdy nezašla, poté, co se přestěhovala do Holandska! Já osobně bych se tak nikdy nechovala. Já bych se s ní zašla seznámit, kdyby tu ještě žila. Ne, ale ono je to celé dost politické, takže to může být ošemetné. Její tatínek byl v armádě během jedné argentinské špinavé války. Někteří tvrdí, že o tom, co se dělo, nic nevěděl, jiní tvrdí, že to ví. Když se Maxima provdala do Holandska, holandská vláda mu jako politické gesto zakázala vstup do Holandska. Mělo by se manželství dvou zamilovaných lidí stát politickým gestem?

No, ano, pokud si vezmete za ženu někoho, kdo se má stát v dané zemi královnou. Ale, jak jsem řekla, v Argentině je to tak trochu citlivé téma, takže možná bych odpověď na tuto otázku neměla dávat na své tričko.

A tak ten sympatický prodejce ovoce se mě ptá znovu na tytéž otázky, ale mně se to líbí. Je to tak milý starý pán a vezme mě, když z obchodu odcházím, za ruku, a políbí mi ji. Mám pocit, že jsem my fair lady, a jdu optimisticky domů. Je to zvláštní, myslím si, tady můžete mluvit s úplně neznámými lidmi a oni se k vám chovají tak přátelsky. Nemusíte je ani vyhledávat, zdají se být všude. A přitom v Evropě člověk chodí po ulicích celé dny a nikoho nenajde, nikoho, koho neznáte, kdo by se na vás usmál.

Jak se vracím z procházky, vcházím do domu, kde bydlím, a nacházím tam vrátného, Alfreda, jak sedí za svým stolečkem a čte noviny. Okamžitě si uvědomím, že lidé tady dokáží být také přehnaně přátelští, což je velmi nepříjemné. Vyskočí a zaměří na mě svůj intenzivní pohled, což mě vede k tomu, abych se zamyslela nad tím, zda jsem si "zase" zapomněla vzít vůbec něco na sebe. Kráčí směrem k výtahu, aby mi otevřel dveře a volá na mě "princesa", princezno. Říkám mu: "Podívejte, Alfredo, ono je to vlastně tajemství, že jsem princezna, takže mohl byste si to nechat pro sebe?"

Rozesměje se a jak čekám, než pustí dveře, abych mohla vyjet nahoru, vykládá mi, jak příjemné je to vidět mě každý den. "Pořád chodíš ven z bytu a zase zpátky, pořád máš něco na práci. Kampak to pořád chodíš a kdy mě vezmeš s sebou?" -- "No, Alfredo," usmívám se, "kdoví... možná, jednou." A zavřu dveře výtahu. Jak jím jedu do osmého patra, přemýšlím, jak se kdy tohohle muže zbavím. Je to jediná nepříjemná věc v této budově, kde jsem jinak našla senzační byt.

Když přijdu do bytu, prásknu dveřmi. Gaston, můj milý skotský spolubydlící, sedí na kanapi. Začne se smát, nepotřebuje se ptát, ví to přesně. "Nenech toto starého sexistu Alfreda, aby tě trápil, prostě mu dej, co chce," dělá si ze mě legraci. Co mě irituje nejvíc, je to, že kdykoliv jdu z domu s Gastonem, Alfredo si vůči mně nic nedovolí. Takže ani nemohu dokázat, že se ke mně chová obscénně. Avšak Gaston mi věří. Anebo to aspoň tvrdí, a jestliže ne, určitě ho baví, že jeho feministická spolubydlící (jak si mě pokřtil) se rozčiluje tím, že machističtí zdejší muži projevují svůj testosteron.

Vyjdeme na svou senzační obrovskou terasu, odkud máme výhled na horizont budov a tichou ulici pod námi, kde je vidět spousta žlutých střech projíždějících taxíků. Kdyby nebylo toho klidu, který člověk pociťuje na této terase, asi bych to v tomto městě nepřežila. Musíte mít klidné místo, kam jít, utéct před hlukem a vším tím spěchem. Naštěstí jsme ho našli tady. Až na podivný byt naproti našemu, do něhož vidíme ze své terasy, který je prázdný, ale občas náhodně plný lidí, kteří tam pořádají mejdany. A až na to ultrasonické zvukové studio, které si Gaston vybudoval ve své místnosti a hraje tam na všechny nástroje, které si tu nasbíral, a jeho sbírka stále ještě roste. A kromě onoho někdy nevysvětlitelného záchvatu, kterému propadají řidiči, kdy jednou auto začne bez zjevného důvodu troubit a všechna ostatní auta se přidají, takže slyšíme orchestr, který dosahuje až na naši terasu. Mimo tyto hluky bych řekla, že jsme tady nalezli pokoj, mír a klid.