Tyto věty obsahovalo prohlášení československého Národního výboru z 28.října 1918. Ti, kteří byli pod ním podepsáni a vstoupili později do historie jako "muži 28.října", byli hlavní představitelé protirakouského domácího odboje. Nyní tak završili to, co započali již na začátku světové války, kterou zahájilo Rakousko-Uhersko intervencí v Srbsku v červenci 1914. Tehdy se zdál rozpad Rakousko-Uherska jako nereálný. Většina českých politických představitelů zastávala loajální postoj a podporovala válečné úsilí říše, od čehož si slibovali, že po skončení války dojde český národ ve Vídni uznání za svoji věrnost. Byl to postoj, který se již nevyplatil během války s Pruskem v roce 1866, kdy prospěchu ve formě dualizace říše v roce 1867 dosáhli více odbojní Maďaři, zatímco Češi zůstali opět stranou, ačkoliv si vysloužili císařskou "pochvalu".

V roce 1914 však byly karty rozdány jinak, stejný zůstával pouze císař František Josef, který rozsáhlé říši vládl již 66 let. Válka se Srbskem neproběhla podle plánů rakouských velitelů a stala roznětkou světového konfliktu dosud nevídaného rozsahu. Nebylo to krátké střetnutí, ale dlouholetý vyčerpávající boj, který znamenal rozvrat rakousko-uherského hospodářství. Postupně vzrůstající nespokojenost tak dala prostor vzniku i domácí opozice, která byla na začátku války neznatelná, neboť velmi dlouho existoval protirakouský odboj jen v zahraničí, kde jej představoval budoucí prezident Masaryk. Ten se po vypuknutí války v roce 1914 nevrátil ze zahraničního pobytu zpět do Rakouska, kde mu podle všech příznaků hrozilo zatčení, a začal vyvíjet činnost směřující k osvobození českého národa prostřednictvím styků se státy Dohody. Leč právě velmi malá aktivita domácího odboje nebudila u dohodových představitelů velkou důvěru a Masarykova skupina tak byla zprvu pokládána jen za okrajové emigrantské uskupení bez valné podpory v Praze. Teprve činnost domácí odbojové skupiny Maffie, kterou řídil Edvard Beneš a po jeho nucené emigraci v roce 1915 Přemysl Šámal, a organizace československých legií ze zběhů z rakousko-uherské armády, získala Masarykovi důvěru.

Především Šámalovou zásluhou se z Maffie podařilo vybudovat skutečně konspirativní spolek, který plnil i jisté zpravodajské úkoly, ačkoliv počet jeho aktivních členů jen slabě převyšoval dvě stě osob. Rakouským bezpečnostním složkám se nikdy nepodařilo celou síť rozkrýt, přestože v roce 1916 došlo k zatčení Rašína, Kramáře a dalších čelních představitelů domácího odboje, přičemž v následujícím procesu padly tresty smrti, později zmírněné na doživotní žalář. Odsouzené zachránila pouze amnestie, kterou v roce 1917 vyhlásil nový císař Karel I., jež se po svém předchůdci, zemřelém na podzim roku 1916, ujal vlády.

Osoba císaře Karla I. bývá v poslední době často glorifikována. Je pravdou, že v obtížně řešitelné situaci podnikl v roce 1917 pokus o uzavření separátního míru s dohodovými mocnostmi, ale po vyzrazení před Němci byla další jednání ukončena. Jeho činnost se jeví spíše jako mlhavá a nepříliš přesvědčivá. Část dosud loajální české politické reprezentace spojovala s nástupem nového císaře možnost prosazení českých národních zájmů a snažila se vymoci jeho korunovaci českým králem, kterým se František Josef nikdy korunovat nenechal. Ačkoliv šlo spíše o formální akt, způsoboval členům Maffie, majícím společně se zahraničním odbojem revolučnější představy než byla existence Čechů v rámci zreformovaného Rakouska, starosti. Ke korunovaci však nikdy nedošlo. Po rozpadu Rakousko-Uherska dožil Karel I. v exilu, přičemž podnikl dva neúspěšné pokusy o návrat na uherský trůn. Zvláštní pozornost mu věnovala katolická církev, když jej papež Jan Pavel II. jmenoval blahoslaveným, což je jak z výše uvedeného plyne skutečně pozoruhodné rozhodnutí. Dodejme k tomu, že ještě co by následník trůnu byl Karel od března 1916 velitelem 20.armádního sboru na italské frontě a v této souvislosti se často spekuluje o jeho pokynech k nasazení otravných plynů během bojových operací.

Rok 1918 pak přinesl další vyhrocení problémů. Vyčerpání čtyřletou válkou již bylo zjevné na každém kroku. Navíc nic nesvědčilo pro nějaké změny k lepšímu. Především životní podmínky proletariátu byly tragické, docházelo k hladovým bouřím. V červenci 1918 byla zahájena činnost československého Národního výboru, který sehrál v následujících událostech důležitou roli. V jeho čele stanuli Kramář, Rašín, agrárník Švehla, za národní socialisty Klofáč a za sociální demokraty Soukup. Úkolem Národního výboru bylo připravit převzetí moci a přerušení vztahů s Vídní. Úzce přitom spolupracoval s Masarykovou Národní radou československou v Paříži. V září pak byla ustavena Socialistická národní rada v čele se Šmeralem, která uznávala Národní výbor a měla prosazovat zájmy proletariátu. Z její aktivity byla uskutečněna generální stávka 14. října.

Čelit narůstajícímu rozvratu chtěla rakousko-uherská vláda přislíbením federalizace říše, což učinil císař Karel I. 16.října. Masarykův zahraniční odboj měl samozřejmě obavy z nějaké formy řešení situace v rámci Rakouska, proto 18.října adresuje jménem prozatimní československé vlády deklaraci americkému prezidentu Wilsonovi, která prohlašuje federalizaci za nedostatečnou a žádá samostatný stát Čechů a Slováků založený na republikánské formě se zaručenými demokratickými právy. Wilson s takto nastíněnou koncepcí Československa souhlasí a podmiňuje tím další jednání s Rakousko-Uherskem, jehož ministr zahraničí Andrassy mu navrhuje 28.října jednat o separátním míru. V Praze je však text Andrassyho nóty chybně vyložen jako schválení Wilsonových podmínek. Ve skutečnosti se jednalo o pokus zachránit Rakousko-Uhersko a o dalším národním uspořádání se mělo jednat později a to spíše ve smyslu císařského záměru federalizace. Nicméně vše má značně hektický průběh, Národní výbor vydává proklamaci o převzetí moci a prohlašuje se za prozatimní vládu. Rakousko-uherské místodržitelství v Praze nechává celé záležitosti v podstatě volný průběh a proti srocením lidu nezasahuje, neboť zde panuje myšlenka, že vše probíhá v souladu představami Vídně a Čechy zůstávají součástí monarchie. Mezitím již lidé strhávají rakouské orlíčky a Národní výbor přebírá jednotlivé úřady.

Definitivně byl vznik nového Československa potvrzen Versailleskou mírovou smlouvou, která určila československé hranice. Republika měla v té době třináct a půl milionu obyvatel, Češi však tvořili jen 51 % z nich, Slováci dalších 14 %. Zbytek připadal na menšiny, především Němce, kterých bylo 23 %, což předznamenávalo problémy, se kterými se Československo potýkalo během celé své existence.

Vznik nového státu naplnil tužby Čechů a Slováků po samostatnosti, ale nikoliv po sociální spravedlnosti. Je dobré si říci, že předmnichovská republika nikdy nezajistila důstojný život pracujícíchu, ani její hospodářské výsledky nebyly během celé její existence zdaleka tak skvostné, jak se dnes uvádí.

Masarykovská koncepce státu se záhy přežila, zahraniční orientace na Francii jako hlavního spojence odboje z první světové války a neschopnost řešit národnostní problémy byly hlavní aspekty konce první republiky.