Podle pravidel českého pravopisu se píší příslušníci hnutí či náboženství malým písmenem ("křesťané", "muslimové", "ódéesáci", "socani", židé"), členové národnostních či etnických skupin písmenem velkým ("Rusové", "Češi", "Romové").

Za první, velmi osvícené Československé republiky, se nevyčleňovali židé z československého společenství na základě etnicity a zaznamenávali se pouze, pokud se někdo hlásil k židovskému náboženství, tedy jako "židé" s malým ž.

Imperativ rasové odlišnosti a jiného (čti: "degenerovaného" národa), imperativ "cizosti", která musí být vykořeněna, zavedl ve střední Evropě až nacistický režim, pod jehož diktátem se muselo psát slovo "Žid" s velkým "Ž".

Po druhé světové válce se však situace změnila, vznikl stát Izrael, a tak je zjevně možno psát "žid" s malým "ž" (jako stoupenec náboženství) i Žid s velkým "Ž" (jako příslušník národa, i když osobně dávám v tomto smyslu přednost užívání slova "Izraelec").

Vzpomínám na slavného britského profesora germanistiky, J. P. Sterna, pražského rodáka, který - protože zažil nacistický útlak - mě vždycky žádal, abych psal slovo "žid" s malým "ž", tedy nikoliv jako nacisti.

Smutné je, že málokdo dnes tuto historii zná - a pikantní je, že "levicové" Právo zřejmě vůbec necití, že psaním slova "Žid" s velkým "Ž" pokračuje v nacistickém úzu.