Obsazení Iráku mělo v rámci boje proti islámskému terorismu zajistit bezpečné předpolí, které bude garantem pro stabilitu celého regionu. Daří se pravý opak. Do země se stahují nové teroristické skupiny. Ty ve válkou rozvráceném Iráku získávají vítaný operační prostor včetně mezinárodní publicity. Jejich houževnatý odpor proti armádě nejmocnější země světa povzbuzuje a inspiruje tisíce frustrovaných muslimů na Středním Východě a v celém světě, včetně západoevropských zemí, jež jsou pro mladé muslimy domovem, se kterým se, na rozdíl od většiny svých rodičů, ne všichni ztotožnili a vůči němuž se rádi vymezují, a to i formou nevybíravého násilí, teroru.

Globální zhoršení bezpečnostní situace stále zřetelněji pociťují už i občané České republiky. Současná konfrontace se samopalníky a stále novými zátarasy v centru hlavního města je toho důkazem. Nepřesvědčivé výsledky boje s terorismem jsou do značné míry i odrazem špatně určených cílů a zvolené strategie, kterou v boji proti terorismu prosazuje přes četné výhrady spojenců současná vláda USA. To mnohokrát diskutovaly i BL. V září 2004 také v textu - "Tažení současné vlády USA proti terorismu se zadrhává - Boj proti terorismu připomíná operací v Iráku hašení požáru petrolejem" - jehož jsem autorem.

Dosud otevřeně nediskutovanou otázkou je: "Jak z Iráku ven, tak, aby se situace ještě podstatně nezhoršila? "Irakizace" konfliktu (přenesení hlavní odpovědnosti za ochranu země a jejích obyvatel na místní, nově budované jednotky armády a policie) podobně jako už dříve neúspěšná "vietnamizace" nefunguje (na rozdíl od vietnamizace nevyvolává ani jisté zdání možné funkčnosti).

V Iráku neexistuje silné integrující hnutí a vůdčí osobnost, která by dokázala vrátit zemi relativní stabilitu, a současně by jednala v souladu se strategickými zájmy USA. Americká administrativa by politicky silnou a nezávislou osobnost pochopitelně těžko snášela, a tak alespoň zatím podporuje v čele země politicky přizpůsobivé figury. Ty mají jen tolik volnosti, kolik jim americká okupační správa dovolí. Časté a obtížně uvěřitelné důvody výměny předsedajících soudců v procesu s někdejším diktátorem Saddámem Husajnem jsou toho názorným příkladem.

Je nepochybné, že Američané musejí v Iráku "dočasně" zůstat, a to podle aktuální potřeby a celkové vojensko - politické situace. Dnes je to už paradoxně, ve srovnání se situací před začátkem tažení, strategická nutnost. Na věci nic pravděpodobně nezmění ani střídání na postu prezidenta Spojených států amerických.

Pokud by se USA z Iráku rychle stáhly, zemi by okamžitě ovládl totální chaos, ještě větší než dnes. Dosud jen doutnající občanská válka by propukla naplno. V případě vzniku mocenského vakua a totálního chaosu po odchodu Američanů, by musely, z důvodu ochrany vlastních zájmů a obyvatel, zasáhnout sousedé. Svého dílu území současného Iráku by se dožadoval Irán i dosud neexistující Kurdistán, respektive jeho část na území současného severního Iráku (v Iráku dnes jediné relativně bezpečné místo). Na severu by se v okamžiku vyhlášení Kurdistánu velmi pravděpodobně vojensky angažovalo Turecko, jenž je i členskou zemí NATO, a které vede po léta s vlastními kurdskými separatisty nekompromisní válku.

Pokud by se armáda USA z Iráku stáhla a nechala věci na silných hráčích regionu, došlo by k významné změně současných hranic na Středním Východě, jež nakreslili podle pravítka spojenci, především Britové a Francouzi, po skončení I. světové války a rozpadu Osmanské říše. Iránský islámský režim, klíčový nepřítel USA, by významně posílil své pozice doma i ve světě. To si v USA zatím nemohou představit, natož pak i dovolit.

Vyhlášení svobodného Kurdistánu, téměř jisté přeshraniční bojové operace turecké armády proti iráckým Kurdům a případná anexe severu Iráku Tureckem, by vytvořila další permanentní ohnisko napětí, podobné tomu na hranicích státu Izrael s Libanonem.

Možnosti řešení konfliktu, blízké i střednědobé vyhlídky, jsou pro všechny zúčastněné neradostné. Všechna možná východiska z irácké šlamastyky, do které vlastní zemi i své spojence dostala, strategicky naprosto nesmyslnou válkou proti Iráku, v rámci legitimního a nutného boje proti terorismu nekompetentní a arogantní zahraniční politika vlády současné největší světové velmoci, jsou nedostatečná. Jde o to, které z těch špatných řešení je pro naši bezpečnost nejméně škodlivé.