Česká republika nemá systém dvou stran, v němž je předseda vítězné strany dopředu předurčen k tomu, aby vedl jednobarevnou vládu. Přesto mnozí komentátoři v Česku referují o politice, jako kdyby žili například ve Velké Británii. S tím se pojí i jakási zvláštní umanutost, která odmítá respektovat skutečnost, že v systému poměrného zastoupení se skutečným vítězem voleb stává ta strana, která dokáže sestavit koaliční vládu. Do hry tedy vstupují nejen výsledky voleb, ale také například koaliční potenciál.

Kdybychom použili konkrétní příklady Topolánka a Paroubka, je navíc zřejmé, že ODS nevyhrála červnové primárně kvůli nějakým speciálním kvalitám Topolánka, ale především proto, že po osmi letech vlády sociální demokracie převážila v části společnosti touha po změně. ČSSD se navíc zapletla do řady korupčních afér. A stejně jako se v letech 1996 a 1997 vytvořila v podstatě jednotná mediální fronta, která žádala konec Klausovy éry, je dnes velká část médií přesvědčena, že éru vlády ČSSD má vystřídat vláda ODS.

Pravdou je, že personifikace politiky měla v Klausově éře mnohem větší vliv, protože ODS byl Klausův výtvor. Když se Klaus definitivně vyčerpal coby vládní a stranický lídr v roce 1997, začal ODS volby prohrávat. Jenže ODS je velmi dobře organizovaná strana, jejíž program---směs pravicové rétoriky a sociálně-národního populismu---bude mít v Česku vždy silnou pozici. Proto je možné argumentovat, že by ODS po Klausově odchodu politicky ožila, i kdyby byl do jejího čela zvolen někdo úplně jiný, než Topolánek.

Pokud jde o Paroubka, ten stojí v čele ČSSD de facto jen rok (a jako formální předseda strany jen několik měsíců). Kdybychom přistoupili na hru o roli osobnosti v politice, dalo by se věrohodně argumentovat, že Paroubek pomohl ČSSD vstát z popela i zásluhou Topolánkovy bezbarevnosti. A je také možné argumentovat, že kdyby stál v čele ODS někdo jiný--například jeden z dnes populárních hejtmanů--možná by na tom byla ČSSD podstatně hůř.

Jistě, mnozí komentáři, když mluví o tom, jak Topolánek vyhrává jedny volby za druhými, chtějí zjednodušeně říci jen tolik, že pozice předsedy strany, za jehož vedení strana vyhrává všechny volby, je silná---a to jak při vyjednávání o vládě, tak při obhajobě stranického předsednictví. Mnozí komentátoři ovšem používají mýtus o tom, jak právě Topolánek "vyhrává" volby, především jako kyj pro své oblíbené paroubkobijectví. Chtějí nám prostě říci, že Topolánek je úspěšný, zatímco Paroubek nikoliv.

Když se ovšem pořádně podíváme na nejrůznější průzkumy týkající se popularity politiků, nic tuto tezi ovšem nepotvrzuje. Paroubek byl dlouho oblíbenější než Topolánek. Podle průzkumů také vyhrál většinu televizních debat s Topolánkem. Ten převzal ODS od Klause ve stavu, kdy sice přestala vyhrávat volby, ale měla stále své pevné voličské jádro, které jí i v nejhorších případech zaručovalo volební podporu okolo 25 procent. Zásluhou nebývalé polarizace české politiky a odumření menších pravicových stran byla ODS schopna přidat v posledních volbách 10 procent, jenže Paroubek si také nepočínal špatně. Převzal stranu, když se její podpora pohybovala nad 10 procenty, aby ve volbách získal o téměř dvacet procent více.

Komunální i senátní volby, které údajně "vyhrál" Topolánek, mají svá specifika. Hodně záleží na kvalitě místních politiků i kvalitě a hustotě místních organizací. V tomto smyslu "zvítězil" Topolánek nikoliv nad Paroubkem, ale spíše nad Milošem Zemanem, který budoval ČSSD i v dobách největších úspěchů jako poněkud zbytnělou hlavu bez těla, zatímco ODS využila pobytu v opozici k posilování "stranického těla". To se jí dnes zúročuje.

Kdybychom už za každou cenu chtěli srovnávat celostátní a komunální volby, pak si Topolánek coby pražský lídr ODS v souboji s ČSSD nepočínal v červnových volbách zdaleka tak dobře, jako si počínal v říjnových volbách Pavel Bém. A to měl Bém v Petře Buzkové proti sobě mnohem populárnějšího protivníka, než měl Topolánek v kontroverzním Davidu Rathovi.

Je pochopitelné, že zejména příznivci ODS v komentátorské obci by rádi interpretovali výsledky senátních a komunálních voleb jako jakési referendum o poměru sil mezi ODS a ČSSD, a tedy i jako referendum o příští vládě. Ve skutečnosti se poměr sil vychýlil dále ve prospěch ODS jen částečně. Na celostátní úrovni zůstává v podstatě stejný jako v červnových volbách. Především je ale scestné mluvit pořád dokola o "Topolánkově vítězství" a "Paroubkově prohře".