Schválením tohoto zákona vzniká kategorie "protizákonných nepřátelských bojovníků", které, bez ohledu na jejich státní příslušnost, budou moci americké úřady bez soudu zatýkat a věznit. Zadržené osoby nebudou mít právo žádat o propuštění podle zákona habeas corpus, platného dosud od 17. století. Pokud budou kdy postaveny před soud, budou je soudit vojenské komise. Pokud to tribunál uzná za vhodné, obžalovaný nebude seznámen s tajnými důkazy, na základě nichž je odsuzován.

Skutečně nebezpečný podle Fergusona je odstavec 8 tohoto zákona, podle něhož "má prezident pravomoc interpretovat význam a plnění Ženevských konvencí a zavádět administrativní opatření pro porušování povinností ukládaných těmito konvencemi, které nejsou vážnými porušeními Ženevských konvencí.

"Vážnými porušeními" Ženevských konvencí podle třetí konvence, odstavec 130, je "zlovolné zabíjení, mučení či nelidské zacházení, včetně biologických experimentů" a "zlovolné působení vážných zranění tělu či zdraví". Plíživě tedy umožňuje nový americký zákon prezidentovi, aby schválil všechny méně závažné formy fyzického a duševního zastrašování vězňů. Jinými slovy, utrpení a zranění jsou v pořádku, pokud nejsou příliš "velká" či "vážná".

Historie varuje před schválením takovéhoto zákona, píše britský historik. Rozmělnění Ženevských konvencí bude mít zřejmě přesně opačný dopad, než je ten, který americká vláda zamýšlí.

První Ženevská konvence o lidském zacházení s válečnými zajatci byla přijata v roce 1929. Zachránila životy milionů lidí.

Za druhé světové války sloužilo v armádách všech válčících států asi 96 milionů lidé a z nich asi třetina strávila určitou dobu v nepřátelském zajetí. Ženevské konvence dodržovali západní spojenci.

V roce 1929 Sovětský svaz, jak se ukázalo, nemoudře rozhodl nedodržovat Ženevskou konvenci. Až v červenci 1941 Stalin navrhl Hitlerovi, aby obě strany Ženevské konvence dodržovaly, Hitler to však ignoroval.

Během prvních týdnů invaze do Sovětského svazu zavraždili Němci až 600 000 sovětských válečných zajatců. během války zemřely v zajetí až 3 miliony sovětských vojáků.

V Asii to bylo obdobné. Argumentace Japonců zněla: nepřátelští bojovníci se zostudili tím, že se vzdali, a tak si nezaslouží dál žít.

Američtí Republikáni nad tím možná jen pokrčí rameny. Měli by však uvážit tento praktický argument Winstona Churchilla: Moudré je zacházet dobře s válečnými zajatci, když už pro nic jiného, tak proto, abyste zvyýšili šance, že s vašimi vlastními vojáky bude zacházeno dobře, budou-li zajati. I za druhé světové války docházelo k vysoké míře reciprocity: Britové zacházeli s německými válečnými zajatci dobře a stejně tak pak s britskými zajatci zacházeli němečtí nacisté; Němci zacházeli s ruskými válečnými zajatci strašlivě a dostalo se jim krvavé odplaty, když se situace obrátila.

V současnosti se nenachází příliš mnoho amerických vojáků v nepřátelských rukou. Avšak při dlouhé Bushově válce proti terorismu tomu tak nebude. Argument o tom, zda je či není rozumné špatně zacházet s nepřátelskými bojovníky je jednoduchý. Na to nemusíte být levičák, uzavírá Ferguson.

Kompletní článek v angličtině ZDE