27. 9. 2006
Jak se (ne)opakují dějinyJak mne upozornil Michal Polák, vydavatel internetové revue Hej Rup!, íránský filosof Rámin Džahánbeglu, s nímž Britské listy přinesly rozhovor, byl již 30. srpna propuštěn na kauci. Výměnou za svobodu však bylo provedení sebekritiky, jejímž smyslem je v podstatě odvolat vše, co by ve filosofických názorech mohlo mít politický přesah a co by mohlo zpochybňovat současný íránský režim (týkalo se hlavně minulých Džahánbegluových vystoupení v zahraničí). Dodržení dohody je pojištěno tím, že Džahánbeglu se zavázal dát režimu jakoby "do zástavy" svůj dům a dům své matky. Dá se očekávat, že podobně budou perští teokraté postupovat i v dalších podobných případech (nastanou-li). Rasool Nafisi na serveru Open Democracy označil, podle mého názoru velmi výstižně, takový přístup výrazem "represivní propuštění". |
Tedy žádné hrdinství, ale ani žádné fanatické střety a demonstrativní soudní procesy. Spíše se zdá, že situace v Íránu se po prohře reformistického hnutí sune k podobnému morálnímu močálu, jaký existoval u nás za normalizace: odpůrcům režimu zpravidla nepůjde o život, režim po nich bude jen vyžadovat "drobné" ústupky, různým způsobem je šikanovat a mravně korumpovat. To je ta špatná zpráva. Má to ale i svou dobrou stránku. Z událostí, jako je tato, se dá usuzovat, že íránský režim se chová poměrně racionálně (ve smyslu pudu sebezáchovy a udržitelného mezinárodního postavení) a že jeho líčení jako vlády šílených náboženských maniaků, kterým se výhledově musíme bránit americkou protiraketovou základnou, je záměrným zveličováním a démonizováním. To má svůj jasný účel: ospravedlnit unilateralismus jediné současné supervelmoci obecně a v konkrétní rovině možná i nadcházející útok na Írán, ke kterému by podle některých informací mohlo dojít letos na podzim.Nezbývá než doufat, že rozum zachovají obě strany. I tak ovšem budeme v nadcházejících letech sotva klidně spát. Současná zahraničně politická doktrína USA (klíčem je podle mne spíš Rumsfeldův dokument National Defense Strategy než poněkud vágní Bushova National Security Strategy) požaduje "globální svobodu jednání USA" v "přístupu ke klíčovým regionům". Vzhledem k formování velmocenské protiváhy v podobě Šanghajské organizace spolupráce a souběžných snah v Latinské Americe se za neexistujícího úsilí o rekonstrukci mezinárodního práva na bázi OSN vynořuje temná analogie s "koncertem mocností", který předcházel První světové válce (přičemž, nemohu si pomoci, smýšlení lidí jako Donald Rumsfeld připomíná některé rysy postbismarckovského Německa). Dějiny se neopakují? |