Tápeme. Nazýváme jednou hrdiny partyzány, podruhé teroristy; dle ideologických měřítek žité doby a požadovaného kvalitního kronikaření, vedeného politickými šíbry i policejními vědátory. Mučedník stane se ze dne na den tyranem a naopak. Jednou ročně se udílí vyznamenání v hradních prostorách v rozmarné matince Praze. Návrhy do prezidentské kanceláře doputují, jsou zkoumány, podrobeny hovorům o účelnosti dát medaili či nedat. Někomu dají, druhému ne.

Pavlu Wonkovi nedali a nedali -- a nebyl to snad on, odhlédnuto od podezíravých nařčení o jakési pofidérní spolupráci, kdo řečeno hantýrkou zakukal ve věznici s ostrahou?! Koho roztomilá paní soudkyně poslala nemocného do bohulibého zařízení zemřít? Měla slabý zrak, ledové srdce, mozkovou příhodu, anebo byla řízena chlapci ostrými jako břitva?! Z dob historického právního neřádu se mohla poučit -- nebo být poučena mistry dezinformačních kanalizačních praktik, hojně využívaných a zneužívaných. (Dnešek nevyjímaje, bubáci straší ve smutné zemi s vytrvalostí hovniválů).

Nábřeží Vltavy. Na jednom domě poblíž Hlávkova mostu je umístěna pamětní deska Vladivoje Tomka. Poslední popravený politický odpůrce v roce 60. (Bez zajímavosti není datum popravy 17. listopadu). A člověk najednou vzpomene; na Benátka, na špičku, chodívala parta z Holešovic, hrála na kytary, zpívala; pak jich jednoho dne přišlo méně, pak pár....a ti co zbyli, mlčeli. Chodil tehdy i on?

Popraven byl za ozbrojený útok na kasárna. Předtím údajně skupina plánovala přepady komunistických funkcionářů a chtěla narušit májové oslavy.

V době tuhého rozdělení světa to z dnešního hlediska může připadat opatrným jako donkichotské gesto -- ale kdo se nikdy nepostavil moci, má být aspoň zticha a neurážet nikoho klafáním o moralitních zákonitostech.

Špatně se u nás doma odměňují hrdinové. Těžko se nachází obhajoba jejich činů. Je lépe držet hubu a krok. Hrdinství se v naši smutné zemi nevyplácí. Ukažte mně hrdinu, o kterém by se nepochybovalo, a jedno zda se zrodil nalevo, napravo, kterého by neohodili špínou umrněné mediální stvůry a poplašení vykuci těžící vždy a za všech okolností ? A zase podle daného scénáře těch u moci, scénáře smutného a zavrženíhodného. Může se stát, že hrdina přijde o život a přesto se najdou zmetci, co plivají po jeho památce jedovaté sliny, odstraní jeho busty, pomník, památníček...i v našem libém demokratickém státu přežívají odstraňovači; není nám již třeba všech těch Fučíků ani Švermů! Mělo bychom si povšimnout vykutálených počišťovačů a pro pořádek je nezapomenout. Stejným způsobem budou čistit v budoucnu. Proč? Mají to v povaze. Kdysi drželi hubu a krok, jen zavířily bubny demokratury daly se nám šiky minulých červů na pochod!

V táboře Barbora za Božím darem blízko nebi ku prospěchu společnosti, kromě jiných, seděli: Ladínek Farský (pokus o překročení státní hranice -- šéf přechodu provokatér), výtvarník z Teplic (ozbrojený přechod -- opět provokace) a truhlář člen Vlajky.

Zkušenosti k napsání románu -- ani jeden ale nechtěl příliš o letech porobení mluvit. Na druhou stranu jeden známý sice v jednom z těch lágru seděl, ale řekl: bacha, já tam byl za loupežný přepadení. V lágrech na Příbramsku a Jáchymovsku, ale i v jiných zařízeních pro nepřátele lidu, museli lidé odolávat denním ustrkám a zacházení nanejvýš zběsilému. Sadistická hovada byla, jsou a budou -- na svět se nerodí jen básníci a humanitní bloudi.

Než tihle známí i bezejmenní hrdinové za dráty poznali zblízka lidské zrůdnosti, přihodila se taková jen zdánlivá maličkost. A my zjistíme, že zaděláno na lágry bylo dávno před nástupem šiřitelů krásných zítřků, lidičkami ryze demokraticky vyškolenými a rozdávajícími rozumy na všechny světové strany:

Dne 23. listopadu 1945 byla podepsána "Dohoda mezi vládou Svazu sovětských socialistických republik a vládou Československé republiky o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu sovětských socialistických republik".

Na základě této dohody převedl československý stát veškerý důlní majetek a právo těžby dnem 1. ledna 1946 na národní podnik Jáchymovské doly, zřízený vyhláškou ministerstva průmyslu ze dne 7. března 1946. Tento podnik podléhal zvláštnímu režimu utajování a ochrany a veškerá jeho produkce putovala do Sovětského Svazu. Veškeré podklady a rozhodování byly plně v sovětských rukou.

Uranové rudy z Československa pomohly překlenout kritické období projektu výroby sovětských atomových zbraní, kdy jejich nedostatek brzdil rychlý vývoj. První sovětská atomová bomba vybuchla u Semipalatinska dne 29. srpna 1949.

Jedním z prvních opatření bylo vyjmutí horníků německé národnosti a jejich rodin z odsunu (k 2. červenci 1945 pracovalo v dolech 122 horníků). Zvýšil se i nábor lidí do dolů, kde byly prosazeny nadprůměrné platební podmínky, zvýhodněné zásobování potravinami i ošacením a přijatelné sociální podmínky. Sovětský svaz na to v počátcích i přispíval dovozem. Mnozí si ještě pamatují z této doby tzv. ruský přídavek.

Dalším opatřením bylo nasazení německých válečných zajatců a tzv. retribučních vězňů odsouzených československými soudy za spolupráci s nacisty.

Přesné počty německých zajatců nejsou známy, neboť spisovou evidenci si řídily orgány SSSR. Většinou byli soustředěni v táborech Eliáš, Bratrství, Rovnost a Svornost.

Na Jáchymovsku u šachty Bratrství (Ústřední tábor a Bratrství), u šachty Eliáš (Eliáš I. a Eliáš II), u šachty Rovnosti (v průběhu času byly také dva tábory stejného názvu Rovnost), u šachty Svornost (tábor Svornost), u šachty Barbora (tábor Barbora), u šachty Eduard (tábor Nikolaj).

Švejk by paní bytné možná zacitoval: Jo, svět musí a chce bejt klamanej,ona i velká kurva byla kdysi malou!

Po mnoha letech jsem s kamarády, ve vojenském, stanul na apel placu před jídelnou v bývalém táboře Barbora. Bydlel jsem o pár světnic dál, než živořil Ladíček Farský. Neměli jsme podle rozkazu pít vodu... haldysvětélkovaly a nikdo nám nic nedal a nedá! Vlasti služ zdarma!

U skokanského můstku nad Hřebečnou mně vyprávěla domorodá víla Doris o zkušenostech rodinných příslušníků s prací na šachtě...a já vzpomínal na lágr Prosečnice za Prahou, kde pobýval táta před náhlým propuštěním domů, aby zemřel o pár měsíců na Bulovce. Jaký rozdíl byl mezi Doris a mnou?! Žádný, o našich osudech rozhodli jiní, nemravní političtí nádeníci!

Co dělat? Nebýt hrdinou?