Ale něco ty děti, muži, ženy spojuje. A to ne jen skutečnost, že jsou duševně postižení, ale hlavně to, že se na ně lidi dívají skrz prsty. Nechceme, aby lidé věděli, že někdo z naší rodiny do té skupiny patří, a hlavně nechceme, aby lidé věděli, že do ní patříme my sami. Hlavním problémem je, že má-li se postižený uzdravit, musí vědět, že není sám na světě a že rodina a přátelé s nimi na jejich uzdravení spolupracují.

Spolek 'Irre menschlich Hamburg e.V.' ve svém dokumentu cituje bývalého presidenta NSR Richarda von Weizsäckera, který jednou prohlásil, že je normální, být odlišný. Členové této iniciativy za toleranci a pro překonání předsudků vůči lidem s duševními poruchami pracují proti stigmatizaci a diskriminace všeobecně, ale hlavně ve školách.

Já ale ani nevím, co tehdy měl ten opravdu moudrý člověk Weizsäcker na mysli, ale v souvislosti s menšinou, o které tady píšu, pravdu tedy měl. Ale možná, že vlastně neměl ani na mysli nějaké skupiny, které svou existencí jsou přece součástí společnosti. Bylo by dokonce možné -- to ale pochybuji - že myslel na jedince, a chtěl upozornit na to, že každý z nás je vlastně mutace.

I v tom by měl pravdu, ačkoliv ta myšlenka je nám trochu cizí. Když si ale uvědomíme, že, přestože dělení buněk pro nás má velký význam - ale to až trochu později - pohlavní rozmnožování neumožňuje, abychom byli přesnou kopií jednoho ze svých rodičů. Podstatným způsobem se od nich odlišujeme.

Z toho důvodu jsme všichni jiní, a to normální. Ale abychom nezapomněli dnešní téma, pro nás pro všechny existuje dost velká pravděpodobnost, že bychom se dostali do té skupiny, o které se tak málo mluví a píše, i když do ní zatím ještě nepatříme.

Může to začít mírným strachem a pokračovat narůstající nejistotou. Z malé depresi vznikne velká, a už to máte. Bývalý německý kancléř Schmidt se v jednom rozhovoru zmínil o tom, že Willy Brandt, když byl ještě sám kancléřem, míval hluboké deprese a z toho důvodu Brandt občas po řadu dní s nikým nemluvil, ani ne s ministry.

Existují různé formy duševních poruch. Nikdo neví, kde to začíná, ale ví se, že to velice často končí velmi špatně. Specialisté odhadují, že je v Německu kolem 8 milionů lidí, kteří trpí duševními poruchami natolik, že nemohou pracovat. V roce 2004 bylo do nemocnic přijato s duševními poruchami 993 732 osob. Ročně kvůli duševním poruchám opouští asi 50 000 lidí předčasně své zaměstnání. Jejich průměrný věk je 47,4 let. Hlavním důvodem pracovní neschopnosti je v Německu u 31,1 procent lidí duševní porucha.

Hamburský psycholog Thomas Bock se domnívá, že pro uzdravování duševních poruch je nejlepší spolupráce v trialogu mezi pacientem, členy jeho rodiny či lidmi, kteří s ním žijí, a specialistou. Nejvýznamnější je spojovací vliv těch, kdo s osobami s duševní poruchou žijí.

Tato menšina, o které se tak málo mluví, se dá zmenšit. Když se o ní začne hovořit, když si všichni uvědomí, že i každý z nich se odlišuje od všech ostatních. Když ty, který trpí duševní poruchou, vědí, že nejsou sami, když jim jsou ochotni pomoci rodiny, přátelé a taky kolegové, také s pomoci specialistů, hlavě ale oni sami. A každý z nás, který je něčeho takového svědkem, by měl přiložit ruku k dílu.