Dosavadní investiční, rozvojový a další fondy zmizely do nenávratna a propadliště dějin a na bilancích podniků se zjevil úvěr a za ním stát jako velmi hodný věřitel plný porozumění. Tento stav dokázal přečkat i podivuhodnou přestavbovou šarádu zvanou Zákon o státním podniku, ale delimitace SBČS po sametové revoluci ho dostala na lopatky.

Úvěry hodného státu se dostaly do nově vytvořených komerčních bank, tedy do Komerční, Investiční a Všeobecné úvěrové. Tyto instituce již nemohly být tak hodné jako stát a těžce zkoušené podniky dostaly další ránu v podobě nových podmínek splácení úvěrů i dalšího financování. Z úvěru se stal pro banky řádný obchod a pro podniky mimořádná černá můra. A byla to můra taková, že tak trochu bránila v rozletu i nové hrdince, přímo symbolu ekonomického řádu malého, ba ještě menšího, polovičního království, kde pořád vládl lid, nicméně nevedla ho ani strana ani generální tajemník, ale demokracie. Ta heroina se jmenovala privatizace.

Nebylo na ní samo o sobě nic špatného, kdyby se neodívala do roucha spasitelova a nebyla vydávána za bílou krávu. A teď téhle světici hrozilo, že se nechytí a to ani na parkovištích u hraničních přechodů na Západ. Protože to, co se mělo prodávat, bylo tak zadluženo, že by to nikdo nemusel chtít. Trochu času se získalo rozdělováním a přerozdělováním poukázek zvaných kupóny, ale nakonec bylo třeba přijmout jasné řešení. Základní byly dvě. To první bylo v zásadě inverzní k tomu z osmdesátých let. Prostě návrat z úvěrů k fondům a pohledávky bank tak prostě kapitalizovat. Toto prosté řešení ovšem smrdělo starými strukturami, socíkem a dokonce i zdravým rozumem a tak bylo smeteno dřív, než se o něm mohlo zodpovědně uvažovat. Kupředu, zpátky ni krok. A je jedno, zda pravá nebo levá...

Proti tomuto řešení bylo na stole druhé, za kterým stála jiná politická parta, která hlásala, že nová česká ekonomika může povstat pouze jako Fénix z popela starých zadlužených podniků, které zhynou v nelítostném žáru hromadných bankrotů. Prostě podobně jako Lenin tvrdil, že nový svět stojí na sovětech a elektrifikaci, tak tito noví adamité volali po očistném žáru bankrotů a následné privatizaci.

Ekonomiku viděli jako jeden veliký bazar konkursních podstat, kde není pro kupce kam plivnout. Bylo by to zábavné, kdyby to nebylo tak vážné. Za této situace došlo ke kompromisu v duchu zdravého rozumu a došlo k vytvoření Konsolidační banky, která vykoupila staré dluhy plus mínus za větší půlku nominálu. A tak se stát stal částečně znovu oním hodným dlužníkem a podniky mohly přežít a hledat nové vlastníky bez toho, že by je čekalo jen uzavření a rozprodej na součástky.

Konsolidační banka se stala vítaným odkladištěm i při privatizaci velkých bank a tak do ní postupně doputovala v podstatě i ta menší půlka starého dluhu, která zůstala v bankách. Každá řeka jednou skončí v moři, praví Písmo, a tak nakonec i staré dobré "Štrougalovy praúvěry" skončily jako jeden muž v Konsolidační bance. Cestami různými i nevyzpytatelnými, pokud ovšem nebyly náhodou splaceny.

A vše završilo vykupování špatných úvěrů IPB na základě státní garance pro ČSOB. Je i s odstupem času obtížné pochopit, proč tenkrát stát při řešení IPB nepreferoval její převedení přímo na Konsolidační banku, ale jsem přesvědčen, že není daleká doba, kdy se dozvíme víc, než ideologicky podbarvené politické floskule.

Poté politici zjistili, že masivní privatizace skončila a není už co prodávat a získávat tak penízky do stranických i rodinných kasiček. A tu se velká hromada pohledávek v konsolidační bance stala rázem vítaným obchodním artiklem. Něco jako vyhořelé jaderné palivo, když dojde uranová ruda.

Nicméně montovat se do banky a státní k tomu je přece jenom tak trochu "kách"... A tak se z banky stala agentura, ta už tak nedotknutelná není, a ta měla natolik výrazné politické vedení, že o následných krocích nemohlo být pochyb a úvěry a pohledávky z nich vyplývající se opět vydaly na cestu do světa. Začaly se prodávat.

Ale to už všichni dobře známe.

Zbývá dodat, že harmonii politických dohod jen občas narušily turbulence na politické scéně a v neposlední řadě i ohlášený konec ČKA s ním stále rostoucí aktivita zaměstnanců agentury, kteří si chtějí na poslední chvíli přivydělat buď přímou účastí na nějakém kšeftíku a nebo naopak tím, že upozorňují diskrétně na to, že by také mohli nějaký ten dohodnutý obchod zhatit. Prostě, každý dělá, co může a pak to vypadá tak, jak to vypadá...

Ne nadarmo se říká, že blížící se konec nějaké lhůty zvyšuje tvůrčí aktivitu a činorodost vůbec.

O tom, jak to vypadá, jsem se pokusil napsat minulý týden v článcích Pandořina skříňka a ČKA v roli řezníka. Takže se dá říci, že ten dnešní článek je něco jako první epizoda Hvězdných válek. Sedm let tučných už bylo. Jak to dopadlo, víte. Omlouvám se za možné nepřesnosti i tón článku, který rozhodně nemá ambici něco zlehčovat, znevažovat nebo dokonce kritizovat. Jsem bytostně přesvědčen, že cesta podnikových závazků od vládního usnesení z časů hluboké totality až k letošnímu letnímu zatýkání byla dlážděna výhradně dobrými úmysly a odbornými stanovisky.