Je to stejně tak důležité, jako to, kdo (případně s kým) bude vládnout. Střídání stran (nebo jejich koalic) u vlády ( a tedy i střídání v opozici) je sice nedokonalý, zdaleka ne laciný, ale pořád ten nejúčinnější způsob kontroly moci. A moc je třeba kontrolovat vždycky, i kdyby do Strakovy akademie zítra vpluli hlavním vchodem - andělé. Dneska andělé, zítra diktátoři a korupčníci - to je suma lidské zkušenosti s vládci.

U nás - v předválečném Československu, těsně po válce, i po listopadu 1989 - se tohle střídání jaksi nedařilo a nedaří. Prvních dvacet let samostatného státu byla opozice vskutku povážlivě "státoborná": skládala se nejdříve z našich Němců, pak i z některých Slováků a komunistů, takže demokratický "český blok" musel držet spolu a taky držel: vládli vlastně celou dobu agrárníci, jen se měnily koalice, v jejichž čele stáli. Po válce se dohodla "Národní fronta" - tentokráte proti těm, o kterých čtyři politické strany rozhodly, že byly k Němcům našim i těm v říši příliš vstřícní (tedy proti agrárníkům, Národním demokratům, Živnostníkům). Ta opoziční strany přímo vylučovala! Byla to takzvaná "uzavřená pluralita", logicky vzato nesmysl. Však také skončila vládou jedné strany.

Pak dlouho nic a ani po listopadu 1989 zatím nikdy nedošlo k čistému vystřídání těch u moci a těch v opozici. Vypadá to zatím, že se toho, co je vlastně nejúčinnějším nástrojem demokratické kontroly moci, obáváme jako něčeho příliš odvážného, příliš destabilizujícího. A tak se v roce 1998 dala přednost "opoziční smlouvě", která rušila opozici a podvazovala vládu. A teď, po posledních volbách, je zase chuť k takovému pohodlnému vládnutí (a pohodlnému opozičnictví!) ještě jednou se vrátit.

Můžeme přát jedněm či druhým, anebo třeba i třetím, ale mysleme přitom vždycky na to, kdo bude kontrolovat ty, kteří vládnou. Nejen proto, že bez kontroly kvete protekce a korupce, ale také proto, že ti, kteří budou zítra v opozici, budou pozítří nejspíše vládnout.

Měli by to být demokraté a mělo by jich být ve Sněmovně i v Senátu dost. Na tom jediném bychom se měli shodnout úplně všichni, ať jsme již dali (nebo také nedali, protože zůstali doma) hlasy těm či oněm.