Ta nakonec téměř vrátila ODS počet voličů z roku 1992 a přinesla jim rekordní počet mandátů. ČSSD pak dostala téměř na počet voličů v roce 1998 a k tehdejšímu zisku mandátů. Dvě strany nad 32 % získaných hlasů v systému početného zastoupení je jev skutečně mimořádný. Dosažený výsledek v podobě rozdělení Sněmovny přesně na levicovou a pravicovou polovinu lze charakterizovat jako značnou komplikaci pro vítěze a překvapivý úspěch pro poraženého.

A tak má v této chvíli z těch dvou radostnější, ale rozhodně daleko méně záviděníhodný úkol předseda ODS Mirek Topolánek. Ten, jako pověřený sestavením vlády, bude muset opravdu hodně nabízet, aby získal, co potřebuje: sestavit vládu s výchozím počtem sto mandátů je úkol opravdu obtížný.

Do jeho snažení může navíc zasáhnout prezident tím, že ho urychleně jmenuje premiérem. Schválení programu vlády v Poslanecké sněmovně za takovéto situace bude sice nejisté, ne-li nemožné, ale podstatné je, že mezitím proběhnou výměny na ministerstvech.

Když vláda prvního premiéra důvěry nedostane, případný další ministerský předseda by už měl uklizený úřednický stůl a mohl by se vážně věnovat sestavování kabinetu, který by mohl projít -- ať již díky tomu, že bude velkokoaliční, nebo že se v té době objeví nějací přeběhlíci. Třeba od oranžových k zeleným, aby snad mohli postavit poslanecký klub. Nebo naopak, od zelených k oranžovým...

To by mohlo vyhovovat prezidentovi. Ten by jistě uvítal vytvoření velké koalice, neboť by mohl být při poměru sil v nové Poslanecké sněmovně znovu zvolen hlavou státu, a to ve už třetím kole první volby. Jenže ani prezident nemůže za nečitelný stav, který by mohl ve velkou koalici případně vyústit. Vznik takovéto koalice by měl jiné příčiny.

Pokud by došlo na třetí pokus o vytvoření vlády, je na tahu se svou historickou rolí (podle Ústavy) předseda Poslanecké sněmovny. Ten navrhuje nového premiéra. Protože však ještě před tím musí nějaký kompromis či fígl umožnit, aby byl nový předseda Sněmovny zvolen, je tento poslední možný krok směrem k novému kabinetu zahalen závojem tajuplna. Ten poodhaluje pouze fakt, že některé strany se případného vyústění třetího kola do předčasných voleb musejí bát více než jiné. Nejasnost této koncovky už začíná tlumit vášně a učí opatrnosti. Jak stranické sekretariátu, tak Hrad.

Z tohoto pohledu je předseda ČSSD Jiří Paroubek ve výhodném postavení. Stabilní vláda potřebuje sociální demokracii, a on musí být o podporu žádán. Možný odchod do opozice rozbíjí Paroubkův obraz jako člověka, který lpí na moci. Zároveň posiluje jeho vyjednávací pozici. Tento krok by mu též umožnil, aby dokončil oživení sociální demokracie. Ta dokázala za poslední rok vylepšit svůj vnější obraz u veřejnosti, ale uvnitř má ještě mnohé co zlepšovat.

Vše nasvědčuje tomu, že jednání o sestavení nové vlády budou nesmírně komplikovaná a možná i dlouhá. To není žádná tragedie, spíše paradox: k zauzlení na domácí politické scéně dochází ve chvíli, kdy se zemi daří ekonomicky a na mezinárodněpolitické scéně.Na druhé straně si to právě proto můžeme v této chvíli beztrestně dovolit. Nejen z Ukrajiny, ale také z Rakouska je známé, že jednání o vládní koalici mohou být dlouhá. Rakousko po říjnových volbách v roce 1999 získalo vládu v únoru 2000, Ukrajině se po březnových volbách dodnes nepodařilo nalézt premiéra.

Trojí selhání při sestavování vlády by mohlo přinést předčasné volby. Pro levici by byly příliš předčasné -- nejen proto, že pozice ve státním aparátu by už nejspíš měla v oné chvíli obsazené pravice. Pro strany na levé části spektra jsou předčasné volby výhodnější až ve chvíli, kdy si pravice ušpiní ruce vládnutím a změní náladu části veřejnosti, která je příznivě nakloněna ODS.

O tom, že taková nálada existuje, svědčí povaha zvýšení volební účasti. Volební tornádo nasálo do děje 64,5 % oprávněných voličů, což je o 6,5 procentního bodu vyšší účast než v roce 2002. Tento růst by mohl být dalším viníkem neurčitého výsledku. Ukazuje se, že na této zvýšené hladině volební aktivity profitovala především pravice: levice získala proti předcházejícím volbám poslanců navíc něco málo přes 91 tisíc hlasů, zatímco pravice téměř 498 tisíc (bez Zelených; počítáno se Zelenými 721,5 tisíc). Zdá se, že v současné fázi polických nálad veřejnosti by až příchod okolo 70 % voličů mohl napomoci levici. Nutno ovšem dodat, že není možné zjistit, kolik středolevých voličů od hlasování odradila drsná kampaň ODS čtyři dny před otevřením volebních místností.

Povaha volební kampaně zároveň ukazuje na další příčinu nepřehledné situace. Je zřejmé, že se hlavní strany naučily vnímat koncovku v posledním týdnu jako rozhodující. Brutální charakter závěru boje, charakterizovaný především "kauzou Kubice", zastínil průběh všech předcházejících etap. Pokus o racionalizaci kampaně nevyšel, dlouhým vysvětlováním a přizpůsobováním náladám veřejnosti se programy staly neprůhledné. Ale nejen to: volebním výsledkem se programy staly neuskutečnitelné. To platí především o radikálním ekonomickým a sociálním projektu ODS, kterému bude obrušovat hrany každý z možných koaličních partnerů.

Fascinující gravitační síla dvou největších stran ve své koncovce smetala všechny předpovědi sociologických agentur, ale především poškodila komunisty o 197 tisíc a lidovce přibližně o 150 tisíc hlasů. KSČM a KDU-ČSL teď zpytují svědomí, kde udělaly chybu. V zásadě nikde: staly se objetí bipolarizace a s ní související komercializace kampaně. Nejde přitom pouze o peníze, které vynakládají samy strany.

Televizní úsilí o co největší sledovanost (a tím i cenu reklam) vyžaduje totiž napětí a tváře, což bipolaritu a personifikaci stran jen posiluje. Média sledují ve volební kampani vlastní cíle, které jen někdy odpovídají cílům a zájmům stran. Tomu trendu se politici mohou přizpůsobit dramatizací svých vyjádření, ale nedokáží mu čelit. Snížit vliv sdělovacích prostředků na výsledek voleb může jen nová sociální zkušenost voličů.

Média mají podíl na obtížích při povolební komunikaci politiků mezi sebou. Při výrazné personifikaci kampaně se volební základny dvou stran na levici i dvou stran na pravici více překryly. Ztráty přívrženců KSČM a KDU-ČSL jsou ukryty v nárůstu příznivců ČSSD a ODS.

Dalším, kdo by mohl mít zmatenou povolební situaci na svědomí, je zeměpis. Proti sobě hlasovaly modré Čechy a oranžová Morava. A jestliže oranžový Moravskoslezský kraj může vyvážit Středočechy, Prahu nevyvážil nikdo. Ta rozhodla -- více než 48,3 % hlasů pro ODS je národním rekordem. Tento výsledek upevňuje Topolánkovu pozici, ale vyzvedají i pražského primátora Pavla Béma. Na druhé straně je pozoruhodný oranžový ostrov v podobě Ústeckého kraje. Zvláště když na Ústecku, v kraji s největší nezaměstnaností, kde kandidoval Paroubek, zvítězila vládní strana -- byť při druhé nejnižší volební účasti vůbec. Praha a Ústecký kraj svorně potvrzují personifikovaný charakter kampaně.

Zelení zase představují důkaz, že v politice při rostoucí gravitaci narůstají odstředivé tendence. Průnikem do Parlamentu dosáhli historického úspěchu v celé střední a postsocialistické Evropě. Mají rovněž evropský primát - v tom, že jsou automaticky zařazování na pravici politického spektra. Budou-li na této charakteristice trvat a zúčastní-li se na sestavování pravicové vlády, čeká je velmi ostrý vnitřní frakční boj. A případně založení nové strany zelených. Zároveň mají Zelení pocit, že musejí zabránit vytvoření velké koalice, která by mohla přinést většinový volební systém. Zatímco ten poměrný je v současné podobě do jisté míry znevýhodňuje, ale většinový by je mohl z Poslanecké sněmovny vyhnat.

Za dalšího viníka toho, s čím si teď politici nevědí rady, by mohl být prohlášen volební systém. Přesněji řečeno jeho aplikace při použití kvora a d'Hondtovy metody. Jejich působení je nejvýrazněji vidět na příkladu Zelených a občanských demokratů. Strana zelených může být pyšná na 6,3 % získaných hlasů, má však pouze tři procenta mandátů. Naopak ODS se ziskem 35,4 % hlasů dokázala nashromáždit 40,5 % křesel ve Sněmovně. ČSSD se ziskem 32,3 % hlasů obdržela 37 % mandátů. U KDU-ČSL je už vidět mírný propad -- na 7,2 % hlasů připadlo 6,5 % mandátů. Pouze v případě KSČM se podobá podíl hlasů podílu mandátů: 12,8 % hlasů znamenalo 13 mandátů. Z těchto čísel je zřejmé, že kvorum a uzákoněná metoda přinášejí prémii velkým parlamentním stranám na úkor stran malých či menších parlamentních stran.

Ovšem změnit charakter výsledku voleb mohlo velmi málo voličů. Zvýšení účasti v Moravskoslezském kraji alespoň na celostátní úroveň při zachování oranžové orientace mohlo přinést mandát navíc ČSSD a vytvořit 101 pro levici. A naopak -- kdyby přišlo méně "oranžových" voličů k urnám v Pardubickém kraji, kde byla celková účast na celostátním průměrem, vydalo by to na mandát navíc pro ODS a pravici, a tudíž pravicovou většinu 101 poslanců.A třeba o dalších 350 preferenčních hlasů více pro Jaroslava Hutku na kandidátské listině Strany zelených by způsobilo, že v Poslanecké sněmovně by nebyl předseda této strany Martin Bursík. Při vyrovnaném souboji rozhodují ve hře velkých čísel čísla velmi malá.

Dalším z "pachatelů", proč je povolební vývoj nečitelný, by mohla být veřejnost. Nejen pro svoji účast. Ve volbách padlo mnoho zlých slov a byly sepsány takové programy, které staví volební šiky stran proti sobě. Vzniká pocit, že vytvoření velké koalice či vlády národní shody by byla zrada na voličích, což blokuje možnost dohody. Jenže dnešní rozdílné pozice mohou být po měsíci zapomenuty či alespoň převrstveny novými problémy. Což neplatí jen o stranických elitách, ale i o stranických elektorátech.

Sociologické výzkumy u nás selhávají při analýze dynamických procesů zachvácených předvolebním tornádem, ale přinášejí užitečné informace ve svých statických průřezech. Proto je přinejmenším vhodné považovat za doplňující sdělní informace z výzkumu příklonu voličů k jednotlivým stranám, které prováděla agentury Factum Invenio koncem května. Podle jeho výsledků je ČSSD ze všech stran ve Sněmovně subjektem s nejmenším podílem zásadních odpůrců ve veřejnosti (20 %). Mírně nad touto hladinou se pohybuje počet odpůrců ODS a Strany Zelených. U KDU-ČSL se už tento podíl blíží 30 % a u KSČM dosahuje na 40 %. Pozoruhodné je, že podíl lidí, silně ztotožněných s některou stranou, se blíží u ČSSD a ODS k 10 %. Této úrovně téměř dosahuje i KSČM, na výrazně nižší hladině je počet pevných přívrženců u KDU-ČSL a Strany zelených. Silnou identifikaci nicméně nelze považovat za automatický odpor k dohodám, které jsou v rozporu s předvolebními sliby. Silné ztotožnění je zpravidla spojeno s disciplínou, s větším porozuměním pro rozhodnutí vedení. Z těchto údajů se zdá, že by velká koalice mohla být pro veřejnost přinejmenším stejně stravitelná jako jiné varianty. Co by to udělalo s voliči při příštích volbách, není z těchto statických průřezů aktuální nálad čitelné.

Jenže ani volební lid není tím, kdo za současný chaos může. Hlavním viníkem nepřehledné situace po volbách v České republice je ten, kdo vymyslel, že Poslanecká sněmovna má sudý počet křesel.

ODS -- počet hlasů a mandátů
při volbách do ČNR a Poslanecké sněmovny