Bohužel o nás voličích v průměru platí, že zatím stále usuzujeme pod průměrem svých zkušeností i intelektuálních možností. Zdálo-li se po roce 1989 ono politické "pole" neorané (anebo líp: nekultivované), mělo od počátku svou stálici: KSČ(M), se zavedenou klientelou, organizační strukturou, i slušným informačním propojením. V novém politickém klimatu se muselo čekat, že do perspektivně nejsilnější politické strany nalezou v nemalém počtu pseudocharaktery, které takto budou doufat, že se šikovně schovají (a přitom se navíc slušně a bez velkých rizik "nabalí"; viz privatizace pod čelnou záštitou ODS). Od poloviny devadesátých let nemalá část českých voličů hledá další "alternativu", někde mimo "levici" i "pravici". Tento stav trvá.

Je vskutku hodno pozoru, jak málo si dosud za těch šestnáct let i představitelé parlamentních stran činili starosti s nedostatkem vzájemné konstruktivní komunikace. Politika se přece nemůže dělat ve stylu "od plotu k plotu". Zvláště když už tolik let jsme svědky toho, že dělicí fronta mezi "levicí" (propagací tzv. "sociálního státu", s velkou redistribucí) a "pravicí" (s důrazem na "minimální stát") se tetelí někde uprostřed, "padesát na padesát". Samotní politici přitom tu politiku nejednou prezentovali spíše jako kabaret. Jsou-li zvoleni, pak už je zas mezi prostými lidmi nikdo nevidí. Musí stačit televize. Na obrazovce nebýt znamená nežít. (Pokud se TV neptá --- jak se již kdysi stalo --- na kvalifikaci, včetně jazykové výbavy. To se pak rozprchnou do "temnot".)

Spíše než zájmy voličů se naše zavedené politické strany vesměs snaží uplatnit zájmy osobní a stranické. Být nahoře je výsada automaticky lákající k obrácení směrovky mocenského postupu; od původního rychlého vzestupu zdola nahoru (do centrálních funkcí vznikajících organizací) k nynějšímu spíše shora usměrňování funkcionářů a občanů "dole" aparátem již stabilizovaným (a po možné konkurenci dalších schopných lidí netoužícím). Politika se v ČR stala výnosným zaměstnáním. O případnou kultivaci politické scény málokomu jde. O to bude teď těžší hledat "v tom patu" konstruktivní konsensus.

Všimli jste si toho, jak omezenou roli v konečné dělbě na mandáty hraje dosažené procento voličských hlasů? KDU-ČSL má jen o 0,9 % víc hlasů než SZ, ale přitom díky volební aritmetice dosáhla víc jak dvakrát tolik mandátů! Ještě větší nepoměr vzniká mezi SZ a KSČM. Má-li KSČM jen zhruba dvakrát tolik voličských hlasů než SZ, získala přesto díky početním zásadám k přídělu mandátů těch mandátů čtyřiapůlkrát více než SZ. A ještě jinak: ODS + KDU-ČSL + SZ mají společně 48,9 % hlasů, zatímco ČSSD + KSČM 45,1 %. Ta zhruba čtyři procenta hlasů navíc ta naše stávající mandátní aritmetika vymazává do ztracena. Nestačilo by provizorně revidovat aspoň to mandátní počítání? (Aniž by se to dotklo zásady poměrného zastoupení?)