Cyril si řekl, že na to, aby našel dobré básně, udělá nejlíp, když se poohlédne po nějakém básníkovi.

Kdepak nějakém, říkal si Cyril, dobrém, protože jen dobrý básník píše dobré básně.

Věděl o jednom básníkovi, který bydlel nedaleko, a tak uvažoval, že by za ním zašel. Pak ho ale napadlo, že vlastně není vůbec jisté, že básník, o kterém ví, je dobrý básník. Namísto za básníkem, vydal se Cyril do hospody.

"Vítej Cyrile," volali na něj od stolu, sotva vstoupil.

"Copak vy mě znáte?" divil se Cyril.

"Jakpak bychom tě neznali -- auto ti nejezdí, barák ti padá, a pořádnou báseň napsat taky neumíš... A to ještě nevíš, že žena ti byla nevěrná."

"Žena že mi byla nevěrná?" divil se Cyril.

"Jakpak by nebyla, my o tom přece musíme vědět!" smáli se.

Pod Cyrilem se podlomila kolena. Naštěstí přiskočil číšník a pod Cyrilův klesající zadek ještě stačil podstrčit židli. "Tak žena mi byla nevěrná..." opakoval Cyril nevěřícně.

"Nic si z toho nedělej, Cyrile, to je život! To se prostě stává!"

"Cyril tomu nemohl uvěřit. Auto mi nejezdí, barák mi padá, pořádnou báseň napsat neumím, teď ještě ke všemu mi byla žena nevěrná..." opakoval Cyril jako básničku. Potom ho ale napadlo: Jaképak jako, to už je přece báseň; a ne jen tak ledajaká, napsaná životem, takovou báseň by jen tak někdo nevymyslel. A to už věděl, že on sám je básníkem, protože toho ví o životě dost, aby mohl psát básně.

Tak se stal z Cyrila básník.

Do Britských listů poslal z Tchaj-wanu autor