Absorpce nových členů do nepříliš vyvážené ekonomiky unie tak přinesla nové problémy k těm, které si přinesla unie z minulosti. Ukázalo se, že urychlená liberalizace zahraničního obchodu plynoucí z doporučení MMF a ze smluv o přidružení destabilizovala obchodní bilance nově přistoupivších zemí. Obdobně příliš rychlá liberalizace kapitálového trhu vyvolala vnější a vnitřní inflační tlaky. Přijatý postup byl výsledkem převzaté ideologie MMF, tj. jest "šokové metody" (Tuto metodu lze interpretovat asi takto: Čím hlubší je hospodářský pokles vyvolaný šokem, tím větší je následný vzestup ekonomiky. Srv. Stiglitz, J.: Jiná cesta k trhu, Praha 2003) v hospodářské reformě. Reálná konvergence ekonomik nových členských států se tak ukazuje být dlouhodobou záležitostí.

Od hospodářské k politické unii

Problémy, které vznikají v důsledku uvedených skutečností způsobují, že přechod od hospodářské unie k politické unii bude - bez schválení ústavy všemi členskými zeměmi - obtížný. Nepřijetí ústavy není ovšem z krátkodobého hlediska formální překážkou trvání a fungování unie. Unie se může i nadále opírat o dosud uzavřené dohody a přístupové protokoly, ovšem dlouhodobý cíl vytvořit nejen hospodářskou, ale též politickou a sociální unii zůstává zatím nedořešený.

Proč potřebuje EU ústavu? Přechod k politické unii je vynucován skutečností, že existuje zřetelný demokratický deficit v dosavadním fungování unijních institucí. Mnohostrannost zasahování institucí unie do trhů v rámci evropského hospodářského prostoru předpokládá celou řadu právních norem a předpisů. Bez ústavního pořádku, upravujícího formy a nástroje pro vytváření demokratického konsensu v unii legislativním procese, by tak i nadále platila výtka britského ministra zahraničí Strawa vyslovená v souvislosti se zemědělskými dotacemi a rozpočtem unie na rok 2006 -- "Británie se nebude podřizovat diktátu Bruselu!".

Naléhavé otázky současnosti a zejména budoucnosti, nebude možné řešit efektivně bez demokraticky sjednocené vůle občanů unie. To by měla umožnit demokraticky přijatá ústava zakotvující principy parlamentního systému v unii včetně vymezení základních práv a povinností občanů daného celku.

V rámci daného cíle existují otázky formální a obsahové. V prvé řadě je nutné rozhodnout, zda bude unie jakýmsi "nadstátem", nebo mezinárodní organizací členských států se zvláštními právy a závazky, umožňujícími řešit otázky a cíle společného zájmu. Unie ovšem již dnes vystupuje jako uznávaný mezinárodně politický subjekt, což se projevuje nejen jejím vlastní diplomatickým zastoupením v řadě institucí a zemí, ale též vlastními mocenskými zásahy při řešení národnostních a mezinárodních krizí (Balkán, Kongo).

Ačkoliv byl v unii přijat princip subsidiarity, podle kterého národní vlády řeší samostatně problémy, které nemají přímý mezinárodní rozměr, lze předpokládat rostoucí potřebu zásahů, které přesahují kompetence a akční rádius národních vlád. Patří sem například ekologie a udržitelný rozvoj, energetická, zemědělská a dopravní politika, zahraniční politika, harmonizace daňových soustav, harmonizace sociálních politik atd.

Teprve po vyřešení otázek formálních, pokud jde o principy fungování předpokládané politické a sociální unie, bude možné definovat přístupy k samotným základům společnosti a ekonomiky. V současnosti se unie jeví spíše jako překážka při realizaci důležitých sociálních cílů v národním rámci, a to svojí převládající orientací na podřizování se zákonitostem trhu v globálním měřítku (K tomu viz: Hadas-Lebel, R.: Spor o svobodu v Evropě .... Hospodářské noviny 4. -6. listopadu 2005, s. 10).

Evropská občanská společnost

Základní problém vznikající politické unie spočívá v tom, že "nadnárodní občanská společnost" v rámci unie se teprve začíná formovat. Evropská identita se sice historicky vytvářela po staletí, ale převážně jen ve všeobecné rovině jako vědomí společně sdílených zájmů, kultury a vzájemné hospodářské propojenosti.

Zejména počínaje průmyslovou revolucí se zde postupně vytvářel rozpor mezi hospodářským a politickým prostorem, což by měla odstranit evropská hospodářská a politická integrace. Pokusy v minulosti řešit tento rozpor vojenskými prostředky končily tragicky a Evropu ještě více rozdělily.

Snahy o vytvoření evropského hospodářského prostoru po druhé světové válce se proto uskutečňují demokratickými formami, tj. na základě dobrovolné účasti států na sjednocovacím procesu. Politickým předpokladem je vznik evropského občanského celku ve formálním smyslu, což by umožňovalo agregovat individuální preference občanů unie do podoby společenských cílů unie. Evropské politické strany ovšem zatím formálně neexistují a jejich ustavení naráží na obtíže. Kromě toho v unii jsou patrné elementární diference v pojetí tohoto nadnárodního svazku.

Zájem na míru v Evropě, který byl pro vznik unie hlavním důvodem, přitom vyžaduje, aby každý národ při vytváření vztahů k jiným národům nevycházel z vlastního právního uvažování, ale z rozhodování nadnárodního občanského celku. Pokud by národy vycházely pouze z vlastního právního uvažování a zajišťovaly své zájmy vlastní mocí, dostanou se dříve nebo později do války. (Immanuel Kant: Zum Ewige Friede)

Unie a suverenita národních států

Rozdíly v postojích k návrhu ústavy vycházejí zejména z různých přístupů zúčastněných států k otázce suverenity v rámci mezinárodního společenství.

Kontinentální pojetí nadnárodní hospodářské a politické unie do značné míry odpovídá zdejšímu pojetí svrchovaného státu. Zájem státu stojí nad zájmem jednotlivých občanů. "Stát - zosobňovaný profesionální úřednickou mocí - ví lépe než jednotliví občané, co je v zájmu národa" (Fukuyama, F.: Budování státu. Praha 2002, ss. 111-112). Proto musí jít někdy proti vůli občanů. Předložený návrh ústavy unie vyjadřuje převážně tento přístup a je vyjádřením Rousseauovy ideje "obecné vůle" jako nadosobního principu a zároveň jediného suveréna moci (Obecná vůle je takový druh vůle, kterou by měl každý z nás, kdyby byl plně racionální. Cit. volně podle: Rousseau, J. J.: O společenské smlouvě. In: Rozpravy. Praha 1978. ).

Naopak anglosaský přístup k unii vychází převážně z Lockovy politické teorie, kde občanský stát, ztělesňující souhrn zájmů všech členů společnosti, je nástrojem vůle občanů a je mu delegována toliko výkonná moc. Nesmí však jednat jinak, než jak mu ukládají demokraticky zvolené zákony. Stát je takto služebníkem občanské společnosti a opírá se o společenskou dohodu (J. Lock, J.: Druhé pojednání o vládě. Praha 1982. ).

Rozdílnost přístupů k unii vyplývá následně z existence dvojího pohledu na mezinárodní svrchovanost, která by měla mít "širší působnost než vůle jednotlivých národních států". Tato působnost sice plyne z vůle širšího mezinárodního společenství, ovšem osamostatnění této mezinárodní svrchovanosti formou nadstátu - bez uskutečňování efektivní demokratické kontroly nad ním - by vedlo k absolutismu typu Hobbesova Leviathana (Hobbes,T.: Leviathan .... Praha 1941). To jest k totalitarismu.

V protikladu k nadstátu, tj. v případě ustavení mezinárodní organizace, "členské státy jí toliko propůjčují část své svrchovanosti proto a pouze do té míry, do jaké jí svrchované státy přenechaly část své suverenity jako výsledek mezinárodních jednání. Tato svrchovanost může být kdykoliv smluvními stranami odebrána". . . "Mezinárodní organizace a mezinárodní právo nemají přitom právo na nezávislou existencí bez souhlasu národních států. ". . . "V tomto kontextu proto neexistuje žádný vyšší zdroj svrchované moci než je ústavní a demokratický národní stát. " (Fukuyama,F.: cit. dílo, tamtéž )

V protikladu k tomu jakýkoliv nadstát, a to rovněž nadnárodní federace, předpokládá existenci svrchované centrální moci. Ta se uskutečňuje prostřednictvím institucí, které si národy nebo "nadnárodní občanské společenství" vytvářejí pro vymezení společenských cílů a pro výběr nástrojů pro dosahování těchto cílů. Výsledkem takového řešení je nadnárodní občanský celek, jehož formální uspořádání je založeno na společenské smlouvě, tj. na příslušné ústavní smlouvě.

Spojit dva protiklady, to jest požadavek omezené suverenity národních států a požadavek nadnárodní svrchované moci, může patrně jen federální (spolkové) uspořádání, jak o tom svědčí četné historické příklady.

Obtížnost kroku spočívá tedy v povaze navržené změny, kterou je přeměna dosavadní mezinárodní organizace zúčastněných evropských států v "evropský nadstát" resp. v evropskou politickou a sociální unii. Jak ukázala zmíněná referenda i postoj poslanců některých států při hlasování o ústavě v evropském parlamentu, není toto řešení jednomyslně přijímáno všemi zúčastněnými stranami.

Evropská identita

Existence evropského nadnacionálního politického společenství není ovšem nějakým umělým výtvorem, jelikož "všechny evropské státy, resp. národy jako základ těchto států, vznikly v souvislostech supranacionálního základu, jímž je souhrnná evropská realita" (Ortega y Gasset, J.: Evropa a idea národa. Praha 1993) ... "V rámci této pospolitosti evropských států existuje idea, že každý stát má povinnost intervenovat v otázkách, které jsou pro Evropu zásadní".

Již evropský středověk dospěl k názoru, že bezpečná existence evropských národů nebude možná, pokud soužití národních států nebude zajištěno smluvně a nebude li tak existovat "společnost Evropy" (Jiří z Poděbrad). Vnějšími projevy existence evropské společnosti byly například celoevropské koalice proti arabské a turecké expanzi, proti náboženským extrémistům, v novověku proti Napoleonovi nebo proti nacistické agresi atd. "Mír v Evropě byl vždy přímo úměrný míře vzájemného porozumění a soudržnosti" (Fukuyama).

Jestliže v Evropě vznikaly v minulosti nadnárodní koalice, aby zajistily mír a čelily válečným událostem, pak současné snahy o evropské sjednocení sledují mnohem širší cíle. Vycházíme li z Fichtovy definice, že "národ je společenství těch, kdo směřují k vytvoření říše, "je dnes existence "evropského nad-národa" (Ortega y Gasset) historickou skutečností.

Při zabezpečení těchto cílů nelze po formální stránce vycházet z napodobení historických vzorů, ale jedná se o současné řešení, odpovídající současným cílům a podmínkám - jak pokud jde o obsah, tak o formu. Příkladem takové progrese mohou být Spojené národy, které se zformovaly před šedesáti léty v jistém protikladu k předválečné Společnosti národů, která tragicky selhala v otázce zajištění mezinárodního míru.

Stát je dohodnuté (smluvní) společenské zřízení, zatím co národ je "historicky vzniklá pospolitost" (Fichte, J. G.: O pojmu opravdové války. Výber z diela. Bratislava, Pravda 1981). V tomto smyslu lze chápat také vznik evropského "nad-národa" (Ortega y Gasset), jako projev vůle většiny členských zemí k integraci v rámci nadstátního celku ("...evropské národy se mohou zachránit jen tehdy, jestliže se vydají na cestu k nad-národu, k evropské integraci. " Ortega, tamtéž, str. 7. ). Vzhledem ke zmíněným diferencím v přístupu k národní suverenitě, bylo by výrazným diplomatickým úspěchem vytvořit v současnosti funkční evropský nadstát. Ale v případě vzniku "evropského národa" by šlo "přímo o zázrak" (Fukuyama).

Evropský "nadstát"

Evropa byla v minulosti v kulturním a politickém směru vždy spíše rozdělená než jednotná, což vytvořilo dnešní kulturní a politické rozdíly mezi západní a východní částí a mezi severem a jihem kontinentu. Současné integrační snahy směřují k posílení úlohy Západní Evropy na kontinentě. Zároveň odmítají akceptovat Rusko nebo Bělorusko vzhledem k nejasné perspektivě jejich dalšího politického vývoje.

V případě nepřijetí evropské ústavy všemi zúčastněnými státy vzniká otázka, zda by bylo možné dlouhodobě dosahovat efektivních rozhodnutí a řešení přímými dohodami mezi členskými státy, tj. bez centrální autority, resp. bez existence nadstátu. Zde je rozhodující vytvoření institucionálních předpokladů pro vyjednávání mezi zúčastněnými stranami, směřující k nalezení vzájemně výhodných řešení (Coaseho teorém - Viz Pearce, D. W.: Macmillanův slovník moderní ekonomie. Praha 1992): "Pokud jsou vlastnická práva dobře definovatelná a nevznikají transakční náklady, mohou být strany pozitivně motivovány k nalezení vzájemně prospěšného řešení". Dosavadní postup při vytváření unie a dosahování konsensu v základních otázkách vycházel převážně z tohoto principu.

Vnější politické tlaky, kterým je vystavena sjednocující se Evropa, způsobují, že do popředí se dostává též výrazný obranný zájem plynoucí jednak ze současného střetu světových civilizací (islámský terorismus versus tradiční demokracie), jednak z přetrvávajícího ohrožení demokracií utopickými totalitarismy.

Právo veta

Aby nedocházelo ke zneužití většinového principu při hlasování v EP proti životně důležitým zájmům menších členů unie, bude nezbytné trvat na zavedení principu veta při ratifikaci evropských zákonů a při hlasování o parlamentních rezolucích. Nadřazené politického postavení Evropského parlamentu rozhodnutím národních parlamentů je sice prakticky výhodné, ale rizikové, jelikož by umožnilo zasahovat do vnitřních záležitostí členských zemí i v některých značně citlivých otázkách.

Požadavek práva na veto pro všechny zúčastněné státy lze považovat za zásadní předpoklad politické unie, pokud se rozhodnutí nadstátních institucí dotýká životně důležitých zájmů suverénních států. Zde se jedná zejména o užívání zdrojů a právo vlastnického veta nad nimi. Jelikož unie má vlastní rozpočet, představuje rozhodování o tvorbě a užití prostředků tohoto rozpočtu citlivou politickou otázkou. Současně vzniká otázka, jakou podobu by měla mít fiskální autorita budoucí unie, zda spíše technokratickou, nebo demokratickou. Takové rozhodnutí je nepochybně ještě závažnější, než bylo rozhodnutí o přijetí společné měny provázené vytvořením nadnárodní měnové autority v podobě Evropské centrální banky (ECB).

Omezení suverenity

Vznik eurozóny a s ní nadnárodní měnové autority se stal významným stmelujícím faktorem unie. Státy eurozóny se tím vzdaly suverenity v měnové oblasti. Přijetí Maastrichtské dohody (paktu stability) jako předpokladu měnové unie bylo zřetelným krokem ke koordinaci hospodářské politiky v unii. Jak se později ukázalo, dodržování maastrichtských kritérií je obtížné ve státech postižených vysokou mírou nezaměstnanosti, jelikož ta je spojena s potřebou rozsáhlých sociálních výdajů. Rozpočtové deficity řady členských států vybočily proto z hranic daných těmito kritérii. To nejen zpochybnilo výdajovou politiku postižených zemí, ale vedlo k revizi některých maastrichtských kritérií. Současná situace v ekologii a ve světové ekonomice tyto problémy patrně ještě vyostří.

Za současných okolností se unie pohybuje na pomezí mezinárodní organizace a politické unie. Uskutečnění plné politické unie budou bránit snahy členských zemí uchovat si co nejvíce státní suverenity. Ovšem akceschopnost unie nezbytně vyžaduje systematické zabezpečení jak společnou zákonodárnou činností tak existencí společné exekutivy. Rovněž potřeba společné politické kontroly nad aktivitami bruselské byrokracie se již zřetelně ukázala na případech zneužití rozpočtových prostředků. Taková potřeba se jeví ještě naléhavější v případě uskutečňování strukturální politiky v měřítkách unie. Rovněž zahraničně politická subjektivita EU předpokládá společnou politickou orientaci, kterou může zformulovat jen evropský parlament a centrální vláda.

Ztráta národní identity?

V Evropě existuje již po několik staletí tendence k vytvoření propojeného hospodářského prostoru, což se projevilo ve vybudování evropské dopravní, komunikační a energetické sítě a rozvětvenými kooperačními a obchodními vztahy. V posledních stu letech proto dále zesílily snahy o překonání rozporu mezi hospodářským a politickým prostorem na kontinentu. Je zřejmé, že tento rozpor lze dočasně řešit delegováním určitých pravomocí národních vlád na mezinárodní organizaci Dlouhodobě se ovšem hospodářská unie neobejde bez fungující unie politické, alespoň v oblastech s mezinárodními konotacemi. Přitom navržená ústava unie, která to měla řešit, byla předložena v podobě, ve které se stěží orientují i specialisté na otázky státu a práva. Nelze proto vždy zcela určit, do jaké míry návrh respektoval politickou autonomii členských států a do jaké míry nikoliv.

Kromě toho návrh ústavy obsahoval některá ustanovení, která představují ohrožení státní suverenity (většinový princip při hlasování v EP) a rovněž ohrožení národní identity menších členů unie v důsledku možností nekontrolovatelné imigrace. Úplné uvolnění pohybu pracovních sil by umožňovalo jeho zneužití k cílené kolonizaci. Rovněž v důsledku toho byl volný pohyb pracovních sil v unii přijat zatím jen třemi státy. Hlavním důvodem je ovšem akutní tenze na úseku nezaměstnanosti ve většině členských zemí.

Evropský národ

Současnou euroamerickou civilizaci charakterizují "nacionalismus, světskost a rovnostářství" (Simon Kuznets).

Existuje nesporně evropská identita, jelikož žijeme na poměrně nevelkém území, víme o sobě téměř všechno, ale neexistuje evropský národ. Přestože existuje evropská identita, zdejší národy se energicky snaží o zachování vlastních specifik a tradic. Nikde patrně není vůle národů k zachování vlastní identity tak zřetelná a neprosazuje se tak přímočaře, jako v současné Evropě. Evropská integrace představuje pro členské státy především prostředek k plnější a bezpečnější národní existenci. Jakékoliv řešení, které by ohrozilo národní identity se proto setkává se zásadním odporem. V důsledku toho mají snahy o politické sjednocení zemí Evropy komplikovaný rozměr.

Evropský národ bude stěží kdy existovat, vzhledem k evropské inklinaci k národním státům. Stará mnohonárodnostní impéria se rozpadla a doufejme, že nebudou obnovena. Podaří li se vytvořit evropský "nadstát", bude to projevem existence evropského "nadnároda" - nikoliv evropského národa. Většina občanů kontinentu si ovšem uvědomuje vzájemné propojení evropských národů dané zájmem na zachování míru a na dosahování prosperity v dané oblasti. .

Základní rysy vytváření unie jsou obdobné jako při vytváření národních hospodářství a národních států v Evropě v průběhu osmnáctého a devatenáctého století, jež bylo spojeno s politickou integraci (Itálie, Německo). Tj. vytvořením pevných ústředních vlád, vybudováním dopravní a informační infrastruktury, sjednocením měny a vytvořením společného hospodářského zákoníku (Fukuyama). Pevnou ústřední vládu v unii zatím supluje bruselská administrativa, přičemž politická rozhodnutí spočívají převážně na vrcholných setkáních hlav členských států (tzv. summitech).

Evropa na křižovatce

Evropa se snaží od konce druhé světové války sjednotit, a to formou, jaká zde zatím neměla obdobu. V současnosti se vývoj EU nachází na historické křižovatce mezi mezinárodní organizací a politickou unií. Dosažení dohody o formě sjednocení Evropy představuje pro členské státy unie úkol mimořádně obtížný, nikoliv však neuskutečnitelný. Nalézt vhodný politický tvar pro integrační seskupení možná až tří desítek kulturně a ekonomicky diversifikovaných zemí bude nejen státoprávním, ale zejména diplomatickým uměním.

Vznik hodnotového systému širšího mezinárodního společenství vedla Ortegu k idei evropského nad-národa a požadavku integrace na základě sjednocené vůle evropských národů k míru. Nadnárod se ovšem musí realizovat v určitém institucionálním uspořádání, jehož podoba je zde předmětem diskuse. Po formální stránce to nemůže být obdoba středověké "Svaté říše římské", jelikož ta byla sjednocena autoritami císaře a papeže a opřena o jejich potlačovatelskou moc. Lze se domnívat, že pro státy, které vycházejí z Lockovy liberální koncepce státní svrchovanosti, bude nepřijatelné postoupit vlastní svrchovanost evropskému nadstátu, tj. centralizované politické unii. Jedná se tedy o otázku zásadního politického významu. Bude na lidu zúčastněných zemí, aby rozhodl.

Literatura

• Fichte, J. G.: O pojmu opravdové války. Výber z diela. Bratislava, Pravda 1981
• Fukuyama, F.: Budování státu. Praha 2002
• Kant, I.: Zum Ewige Friede.
• Lock, J.: Druhé pojednání o vládě. Praha 1982.
• Ortega y Gasset, J.: Evropa a idea národa. Praha 1993
• Stiglitz, J.: Jiná cesta k trhu. Praha 2003.
• Šrein, Z.: Dvojí váha hlasu. Ekonom č. 46/2004

Autor vyučuje jako odborný asistent na katedře ekonomie sociálně ekonomické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem