Vše totiž nasvědčuje tomu, že Bursíkova strana cílevědomě usiluje zaujmout na naší politické scéně polohu druhého "jazýčku na vahách" ve středu pravolevé osy, hned vedle KDU-ČSL. Předseda Bursík pravolevé vidění politiky odmítá (naposledy např. v rozhovoru v Právu 11.2.), ale to právě dělá většina středových stran. Ve skutečnosti je politický prostor mnohorozměrný, ale osa levice -- pravice popisuje významnou část jeho variability. Lidovce a "nové zelené" spojuje řada aspektů jejich politiky. Obě strany mají oproti tradičním pravolevě orientujícím tématům jedno základní vymezující politické téma navíc. U lidovců je to církevní a rodinná orientace, u zelených ochrana životního prostředí. V obou případech platí, že zařazení těchto témat na pravolevou osu není pro jejich charakterizaci úplně vyčerpávající. Lidovecká profilující témata bývají řazena snad trošku doprava a ochrana životního prostředí padá asi "o fous" doleva, ale v obou případech je tato klasifikace poněkud vratká.

S tím se u obou stran pojí jistá lehkost v postoji k ostatním politickým tématům. Ta má zjevně za cíl zvětšovat koaliční potenciál "jazýčkových stran" tak, aby se mohly stát -- slovy Martina Bursíka z již zmiňovaného sobotního Práva - kýženými "kingmakery" ustavujícími vládní koalice. U současných Zelených mě právě tato mělkost jejich politického zakotvení naplňuje obavami. Martin Bursík se zjevně po volbách chystá -- pokud to jen trochu půjde -- vstoupit se svojí stranou do vlády. A jak opakovaně zdůrazňuje, kromě komunistů v ní může sedět s kýmkoli. Takže mezi řádky předvolební rétoriky Zelených můžeme dnes podle mého názoru číst: "školné na veřejných univerzitách nechceme, ale tak úplně zásadně nám na tom zase nezáleží"; "státem garantované důchody nám nevadí, ale kdyby na to přišlo, tak tu věc hrotit nebudeme"; "nepřejeme si sociálně stratifikovanou společnost po americkém stylu, ale kdyby na tom záležela vládní účast, tak rovnou daň nějak překousneme". Připomeňme, že u těchto témat jsou lidovecké postoje v zásadě podobné.

Zelení se od lidovců za svého předchozího - byť neúspěšného - vedení lišili jednou základní věcí, totiž odmítáním vládní spolupráce s ODS. Tuto stranu, reprezentující relativizaci hodnotového systému, s výjimkou hesla "o zisk jde vždycky v první řadě", považovali v její společenské nebezpečnosti za srovnatelnou s komunisty. Dnes se Bursík občanským demokratům neuzavírá, ba naopak, spolupráci s nimi opakovaně připouští.

Můžeme se jen letmo zamyslet nad pravděpodobnými alternativami červnového volebního výsledku v případě, že Zelení se přes těch kritických 5% skutečně dostanou a ODS volby s malým náskokem vyhraje, jak naznačují současné průzkumy. Zelení mají nepochybně pravdu, když stále říkají, že jejich úspěch může úplně změnit spektrum možných vládních koalic. Řekněme rovnou, že zejména ve prospěch ODS. Ve sněmovně se jim totiž objeví partner, který se ve většině jejich profilujících témat nestaví do zásadní opozice a který jádro své aktivity vidí v oblasti, jež je myšlení občanských demokratů i jejich voličů dokonale cizí, ale při trošce dobré vůle v zásadě lhostejná. Na stole budou nové koalice ODS -- KDU-ČSL -- Zelení, případně ODS - KDU-ČSL -- Zelení -- SNK-ED. Zeleným se pak do vládního prohlášení jistě podaří dostat klíčové věci jako důraz na alternativní ale nejaderné zdroje elektrické energie či jistě chvályhodnou podporu železniční dopravy. Ve zbytku vládní politiky ale vítězná ODS bude mít neobyčejnou energii realizovat se po svém. Zelení pak budou v pravicové koalici hrát roli podobnou třeba Straně maďarské koalice v Dzurindově vládě na Slovensku. I u nich totiž přirozené jádro jejich politické činnosti leží mimo hlavní pravolevou osu (v národnostní politice) a dílčí úspěchy na tomto poli je zavazují k podpoře extremně pravicových projektů jejich partnerů.

Martin Bursík vysvětluje svůj pragmatismus snahou oslovit širší spektrum voličů. Chce získat hlasy také v liberální části veřejnosti (třeba mezi bývalými voliči Unie Svobody či bývalými příznivci hnutí Děkujeme, odejděte). Přesto jsem přesvědčen, že orientace většiny českých voličů, kteří považují ochranu životního prostředí a příbuzná témata za hlavní důvod svého volebního rozhodnutí, zůstává v zásadě mírně levicová. Jakmile se přitom Strana zelených začne v průzkumech veřejného mínění objevovat nad pětiprocentní hranicí, počet jejích voličů synergicky vzroste.

Přibudou ti, kteří nechtějí riskovat volbu strany, jež se do sněmovny pravděpodobně nedostane. Zelení tak stejně budou z velké části politicky "lovit" mezi lidmi, kteří by jinak mohli buďto volit ČSSD, nebo alespoň v žádném případě nevolit ODS. Tito lidé ovšem ve skutečnosti dají své hlasy straně, která po volbách snad umožní triumfální Topolánkův, Tlustého či Zahradilův nástup. Bursíkovi "noví Zelení" se tak čím dál tím víc připravují na roli "lidovců číslo 2". Kromě toho ovšem využívají své obrovské výhody, kterou lidovci po svých několika "přesmycích" přes pravolevou osu již nemají. Zelení si totiž díky svému hlavnímu profilovému tématu mohou dovolit působit na své tradiční voliče jako strana, která je v politice v zásadě blíž k sociální demokracii (podobně jako Zelení v Německu), ale přitom sbírat hlasy pro budoucí pravicovou koalici. Nemůžu si pomoci, ale s takovou politikou se Strana zelených stává trojským koněm zájmů ODS.