Prý "když vidím, že jde druhému o život, je to, jakoby se to dělo mně -- prostě zafunguje pud sebezáchovy". Nepřipadá mi to logické. Kdyby byl pud sebezáchovy naším základním instinktem, musel by nám přece naopak podvědomě bránit v ohrožování vlastního života při záchraně cizího člověka. Mnohem víc se mi líbí jiné vysvětlení: Ne pud sebezáchovy, ale touha po jednotě je prvotním a nejsilnějším instinktem člověka. Vnímání sebe sama jako součásti jednoho celku. To je ta síla, která nás přitahuje k opačnému pohlaví tak, že jsme schopni hory přenášet, to je motiv, který dokáže postavit ideály společenství nad vlastní život, to je instinkt, který nás posílá zachránit život druhého bez ohledu na vlastní ohrožení.

Ano, je to "jakoby se to dělo mně", protože všichni jsme součástí jednoho celku. Funguje stejný vztah, jako mezi prsty na jedné ruce -- palec pomůže malíčku a malíček palci. Pud sebezáchovy (sebe jako jednotlivce) s tím nemá nic společného, oba mají vyšší cíl: zachovat funkčnost ruky jako celku i za cenu ohrožení sebe sama.

Dnešní společnost staví do popředí individuum, "svobodu jednotlivce", osobní odpovědnost, což koresponduje s chápáním pudu sebezáchovy jako základního lidského instinktu. Logicky je pak v takové společnosti preferována honba za svým ziskem bez ohledu na ostatní, drancování přírody bez ohledu na příští generace a přijde-li hurikán a s ním nouze o základní životní potřeby, bere jednotlivec do ruky střelnou zbraň a jde si opatřovat věci pro sebe násilím. Taková společnost nikdy nemůže pochopit jednání sebevražedných atentátníků a marně si klade otázku, kde zůstal jejich pud sebezáchovy.

Začneme-li se však dívat na události z pohledu zájmů vyššího celku, jehož součástí se podvědomě cítíme být, najednou do sebe všechno začíná zapadat. Najednou začneme chápat, proč se ekologové přivazují ke stromům na Šumavě nebo k vratům jaderné elektrárny, začneme rozumět vědcům a vynálezcům, jejichž nejsilnějším motivem je dát něco prospěšného lidstvu a peníze pro ně vůbec nejsou na prvním místě, jako samozřejmé nám pak připadne, že při povodních jsou lidé ochotni podělit se o střechu nad hlavou nebo poslední bochník chleba s těmi ještě postiženějšími. A nakonec začneme možná chápat i ty sebevražedné teroristy, pro které je ochrana vlastního společenství před "západním zlem" (oni to tak prostě vidí) vyšším zájmem než zachování vlastního individuálního života.

Abychom mohli žít v této společnosti, přistupujeme na její pravidla. Poslušně vyznáváme odpovědnost sama za sebe (a necháváme si vnucovat třeba penzijní reformu v tomto duchu) a při každém našem jednání přemýšlíme, abychom jednali tak, jak tato společnost považuje za "normální". Pak ale přijde okamžik, kdy není čas na přemýšlení, a my se ve zlomku sekundy zachováme jaksi podivně - instinktivně, v souladu s naší vnitřní přirozeností. Ostatní se na zachránce cizího života dívají jako na hrdinu, ale on nechápe: "to by přece na mém místě udělal každý" a ze záře reflektorů hledí co nejrychleji zmizet. On poznal, co je prvotním instinktem člověka, nechal se jím vést a připadlo mu to naprosto samozřejmé a přirozené.

Ti, co nepoznali, zatím nechápou. Přitom by možná pro začátek stačilo malé zamyšlení nad tím, že slova "normální" a "přirozené" opravdu nemusejí být synonyma.