Kdo tedy jsou ti, kteří ve velkém temném domě civilizace tak dychtivě nahlížejí voyeurským okem kamery klíčovou dírkou do třinácté komnaty, v níž propukla dlouho avizovaná reality show? A proč je pohled do samého nitra trapnosti tak fascinuje? O čem si to spolu nad tou podívanou vzrušeně špitají? Jsou to Moničina prsa, anebo alkoholismus jejího otce, případně vilnost strýce, který se ji kdysi pokusil znásilnit? Anebo je to Věra, která propadla hysterii a řve na všechny kolem sebe. Na ty, jimž vidí do tváře i na ty skryté za klíčovou dírkou se zarudlým pohledem v průvanu marnosti.

Pro aktéry je reality show typu Velkého Bratra psychicky vyčerpávající a lze předpokládat, že pro mnohé soutěžící se odchodem z vily tato jejich životní kapitola neuzavře. Některé čeká posttraumatický stres, jiné těkavá sláva virtuálních celebrit. Anebo obojí. Virtuálně klonovanou celebritu to jenom ozvláštní.

Bývaly časy, kdy člověk musel nejprve něco umět a pak se třeba dostal do televize. Taková podmínka se formátu, o němž je řeč, opravdu netýká. Důležité naopak je, co neumíte. Například se ovládat. Necháte-li své nervy explodovat jako fontánu, vězte, že taková sprška turistu po cizích osudech osvěží. Avšak pozor, dráždění základního instinktu, například agresí, předpokládá stupňování, jinak dychtivost v divákovu oku vyhasne a obrátí svou pozornost ke konkurenční atrakci.

Ať tak či onak, bude třeba inovovat. Nacházíme se totiž teprve v prehistorickém velebratřím obydlí, vyznačujícím se nemístnou sociální rovností, hodnou české hospody, za jejímž vývěsním štítem se svět mění k nepoznání - dříve, než štamgastům stačí opadnout pěna.

Pokud vím, TV Markíza již chystá verzi s prvkem sociálně reálnějším našim časům. Vila soutěžících bude rozdělena na chudší a bohatší část, do níž se budou muset VyVolení libovolných bratrů propracovat. Nejedná se samozřejmě o nic nového. V německé bigbrotherovské verzi existovaly tři části domu -- luxusní, standardní a chudá. Dovedeno k dokonalosti, zatímco se ti "šťastnější" budou polévat šampaňským, smolaři budou mít pod zády polní lůžko obklopené holými stěnami. Budou-li se chtít, a ovšemže budou, propracovat k většímu komfortu, budou muset platit. Zbytky důstojnosti, například.

Konečně, přáli si to sami a v reálném světě sociálního darwinismu tam venku, za zády kamer, to nebývá lepší. Jen ne tak zhuštěné, tak čitelné, tak ploché, tak velmi instantní. Včetně instantní nemravnosti, jakou je vybízení k udavačství o soukromém životě aktérů, povýšené na něco zcela normálního, pikantně veselého a de facto nevinného, jako společenská hra, takové Člověče, nezlob se! Rač si vybrat, chceš být jenom voyeurem anebo si přibereš ještě udavačství na půl ochotnického úvazku?!

Avšak nad čím se vlastně pohoršovat? Kromě navádění k práskačství... Vtip je v tom, že nikdo není z obliga. Důstojnost, kterou jiní platí za své místo na slunci, či chcete-li v (šedou nevirtualitu) oživující záři reflektorů, je i naše důstojnost. Neboť my, diváci, nemůžeme být nezúčastnění. Už jenom proto, že jsme tohoto ubohého spektáklu nejdůležitější součástí. Bez nás by to velké obludné dítě, které jsme pojmenovali po strýčku Orwellovi, zemřelo na úbytě. Ale žádný strach, my voajéři to nedopustíme. Dokud na něho budeme civět, velebrácha bude sílit a mohutnět. Žádná trapnost mu nebude cizí a, věřte, nebude to jenom autodafé těch uvnitř. Platón říkal, že nejlehčí na světě je poradit druhým, nejtěžší -- poznati sebe. Tož, bratři voyeuři všech zemí světa, spojte se a přiložte zvědavé oko ke klíčové dírce, zatímco z druhé strany jiné oko setká se v té chvíli poznání s vaším pohledem.

Kdo je uvnitř...a kdo venku?