Tato výhrada zní - Vládci strachu jsou Kulhánkova prvotina a dotyčný toho napsal víc.

No a? Jsou snad prvotiny nějakým způsobem hájeny, nesmí se o nich psát? A je snad recenzent knihy povinen přečíst od každého autora každou jeho řádku? Jistěže ne. Co víc - autor článku, který se domníval najít věcný argument proti mému textu (prvotina - nezdařená, vymykající se z jinak brilantního díla Kulhánkova), v závěru svého textu vlastní tezi popřel, když prohlásil, že ze všech Kulhánkových knih jsou nejlepší ty první tři. První tři - tedy i Vládcové strachu. A v čem, že jsou tak dobré?

No dobrý - to je právě to klišé, konstatuje Kulhánkův fanoušek. Dobrý, to je právě to vykrádání a opisování a galimatyáš. Aha! Tedy ve všech zásadních charakteristikách panuje shoda, to jsem velmi rád. Co si ale mám myslet o tom, že je autor takovýchto vět přirovnáván k Alexandru Dumasovi a Váchalovi?

(Kulhánek - Cesta krve)

Autor manifestu "A já toho Kulhánka miluju" se mě dále táže, proč jsem použil v souvislosti s Kulhánkem jméno Troskovo. Z jednoho prostého důvodu - i Troska byl a je veleúspěšným autorem braku - na rozdíl od Kulhánka však uměl psát; věděl, co je sloh. Tento prostý fakt nelze popřít poukazem na to, že se Kulhánkovy knížky draží za tisícovku či za pět tisíc. Co je toto za logiku? Jestliže se podprsenka Britney Spears vydraží za deset tisíc liber, znamená to, že je dotyčná talentovaná zpěvačka? Ne. Znamená to pouze fakt, že je populární, což jsem ostatně ve věci Kulhánek nezpochybnil.

Nesmírně se taky prská nad tím, že jsem za krále žánru u nás označil pány Neffa a Eduarda Martina (Martina Petišku), ač se těžiště jejich tvorby netýká této pětiletky.

Věci se - bohužel, bohužel - mají tak, že talenty nepadají z trnky každý rok, v malé zemi je jich málo a tvůrčí krize jednotlivce může v Česku snadno znamenat krizi žánru.

Ondřej Neff, díky jehož práci a jménu existuje na serveru Neviditelný pes alespoň jakýsi bod křižování mezi veřejností a ghettem současné sci-fi, je skutečně mistrem žánru, skvělým stylistou a v nejlepším smyslu slova rutinérem. Jemu rovného se bude těžko hledat, protože sci-fi je prostě žánr literatury, na který platí tatáž měřítka, jako na kterýkoliv jiný.

Není nutné studovat tříletý bakalářský obor sci-fi, abychom se ke knihám tohoto žánru mohli vyjadřovat jako ke kterýmkoliv jiným. Ale autor té polemiky to taky ví, ač přiznává jen nerad - sám píše "nechci tvrdit, že v současnosti máme někoho, kdo přerůstá rybníček sci-fi..."

A Ondřej Neff ho přerostl, nepíše především pro jakousi sektu jménem hurá zase máme autora (jak tu nevzpomenout stále živý obrozenecký provincialismus), ale dobrou beletrii, čímž se v Česku nemůže zdaleka každý autor sci-fi pochlubit. Pokud bych měl ale srovnávat nesrovnatelné, pak Eduard Martin stojí snad o nepatrný stupeň výše - jemu se totiž podařilo žánr přerůst, přetavit, vytvořit zcela vlastní a neopakovatelný styl...

Je jasné, že kdejakému komsomolci kyberpunku a přežvykovateli sedmých odvarů velkých ne-žánrových děl minulého století (A. Huxley, G. Orwell, W. S. Burroughs a další) se bude jen velmi těžko vysvětlovat, jak unikátní dílo vytvořil Eduard Martin.

Těžko se mu bude vysvětlovat, že existuje cosi jako vlastní jazyk, vlastní pojetí žánru, styl, metafora - že křehké básnické obrazy Martinovy jsou stejně mimořádným přínosem literatuře jako apokalyptické pseudo-analýzy Williama Burroughse, že zběsilost formální anarchie téhož není větší, ani menší, ale prostě jiná hodnota, než jakou je brilantně vypointovaná povídka Martinova. V postavě Eduarda Martina má česká literatura jednoho z mála autorů neepigonských, ryzích.

V sérii nejrůznějších invektiv na mou adresu (jsou mi celkem lhostejné) pak autor víceméně končí postřehem, že zapšklým intošským Britským listům (?) vadí Kulhánkova politická nekorektnost. Tedy za prvé. U Kulhánka nelze mluvit o politické nekorektnosti z důvodů, které jsem stručně popsal v recenzi. Mluvit u slátanin o ideovém obsahu by hraničilo s deliriem tremens. Za druhé - pánové Čulík a Kotrba mi snad prominou, že řeknu něco za ně - nějaká politická korektnost je Britským listům dočista ukradená, což může uniknout pouze takovým čtenářům, kteří odmítají občas otevřít slovník cizích slov, znechuceně se zarazí u každého delšího souvětí, a už se nikdy nedozví, co všechno vlastně někteří autoři říkají.

Ona zapšklost tedy zřejmě spočívá v tom, že BL netolerují řvaní v článcích a nepodporují ho existencí tzv. diskuzí pod příspěvky. To je věc názoru. Já osobně jsem hrdý na to, že mohu v tuto chvíli odpovídat na anonymní pamflet právě z tribuny Britských listů, kde se neřve, ale hovoří - což je jediná podmínka "korektnosti" tohoto periodika. I já jsem se odnaučil řvát jako dobytek, kdykoliv se mi něco nelíbí, a začít mluvit k věci...

Je škoda - je ostuda, že právě periodikum Ondřeje Neffa, respektovatelné postavy české sci-fi, přináší místo věcné a zasvěcené polemiky nad otázkou kvality literárního díla (očekával jsem ostatně jeho osobní vstup do debaty) ryk jakéhosi rozvášněného klanu. Je to pro mne osobní zklamání. Jistě - Neviditelnému psu to přináší čtenost a jistou popularitu. Otázka zní - u koho. A druhá otázka panu Neffovi - to je spíš povzdech: vybředne někdy tímto způsobem sci-fi k respektované literatuře, nebo navždy zůstane uzavřeno v (post)pubertálním ghettu? Zdá se, že tato otázka je panu Neffovi lhostejná - hlavně když si děcka hrajou.

Dovolte, abych řekl: "Ehm... Hmmm. Jistě... Takhle se to dá taky brát, ovšem..."