Sušická scéna

"Tolik cvoků pohromadě jsem v životě neviděla", prohlásila kamarádka poté, co v roce 1977 poprvé přijela do Sušice. Tak hrozné to snad zase nebylo, myslím si, že to bylo všude stejné, jenom v tom malém městě to bylo víc vidět.

Cvoci šedesátých let byli jiní. Většinou to byli dědci a baby, kteří si povídali pro sebe, nebo byli vysazeni na nějaké slovo či větu. Tak třeba jeden dědek, fanoušek Sparty, nesnesl, když někdo zavolal "Sparta kix!" To se pak za takovým spratkem rozběhl a když se mu povedlo ho chytit, tak ho zbil. Samozřejmě, že ho školáci takhle škádlili pořád.

Na počátku sedmdesátých let to už ale bylo jiné, tenhle druh cvoků buď zmizel, nebo jsme si jich zkrátka nevšimli. To už jsem chodil do hospody, tehdy to byla "Koruna", hnusný pajzl na sušickém náměstí. Na zábradlí před hospodou vysedávaly sušické máničky. A tam nás chodil otravovat jeden marxista (ne, to nebyl Bondy, ale stejně jako Bondy byl v invalidním důchodu, a to mu nebylo ani 30 let!) -- stejně jako Marx i on měl plnovous a delší vlasy, koženou bundu a pod paží aktovku, nabitou spisy Karla Marxe. Vždycky nás otravoval těmi svými teoriemi, což byla hrozná otrava a tak nám později nezbývalo, než před ním utéci, jakmile jsme ho zahlédli. Dalším takovým votravou -- cvokem byl kluk, který se tehdy učil v Mariánských Lázních na číšníka. V Mariánkách v té době žil Milan Knížák a tenhle číšník byl jeho obdivovatelem a pořád do nás hustil: "Knížák, Aktuál, sudy od asfaltu..." (ty sudy používala skupina Aktual místo bicích). Nám to ale připadalo uhozený a za jeho zády jsme o něm říkali "Ty vole, to je debil!" Taky jsme si o něm mysleli, že je buzerant. Naštěstí ho pak zavřeli do vězení, bohužel ale jen na krátko.

V polovině let sedmdesátých let se "blázinec" zase posunul. Během několika měsíců tam tehdy došlo k několika průšvihům. Nejzajímavější bylo, že se nejednalo o žádné máničky, ani průseráře, ale naopak všechno to byli až do té doby úplně nenápadní lidé, někteří dokonce otcové rodin a jejich otcové byli ti největší bolševici v Sušici (předseda stranického výboru KSČ apod.) nebo policajti. K incidentům vždy došlo pod vlivem alkoholu -- stržení sovětské vlajky, opěvování Dubčeka -- otcové je načas uklidili do blázince, a bylo to. Synové policajtů byli ulítlí o něco více. Ti chodívali do hotelu Svatobor, což byla dělnická hospoda. Jeden z nich se pokusil hospodu zapálit poté, co mu odmítli nalít, protože už byl moc ožralej. Hasiči to ale včas zlikvidovali a Míra (tak se jmenoval ten žhář) se jim jen smál: "Fotr mě už vytáhl z horších průserů," a také, že jo, vůbec nic se mu nestalo.

Ten druhý kluk ale sedět šel, dokonce několikrát. V té samé hospodě totiž vykřikoval, že "bolševici jsou svině", apod., nenechal se utišit a když ho chtěli vyhodit, začal se s nim rvát a dokonce si točil i pivo sám. Nezbylo tedy, než zavolat policajty, tj. kolegy jeho otce, a pak už to šlo ráz na ráz.

Z těch několika příkladů, jež jsem uvedl, si snadno uděláme obrázek, jaké to tehdy bylo. Nakonec to nebylo zase až tak hrozné. Dnešním mladým by to nejspíš připadalo, jako že se nedělo vůbec nic.

Každé město mělo svoji atmosféru a všude se věci řešily jinak.

Když si v roce 1972 udělali kluci z Plzně výlet do Maďarska a jeden z nich měl na sobě kalhoty z americké vlajky, tak v Bratislavě na nádraží je sebrali, pak strávili dva měsíce na vazbě, odkud byli propuštěni jen proto, že spolupracovníci se za ně zaručili, ale i tak za to dostali podmínku.

V témže roce Skalák udělal totéž v Chomutově. Tam to vyřešili tak, že ho odvezli na fízlárnu, kde dostal 100 Kčs pokuty, a po setmění byl jen v trenýrkách -- tedy bez těch kalhot -- vyhozen na ulici.

Takhle to vypadalo v zemi, kde vládnul bolševik. Jak to tedy vypadalo v "zemi svobody" (tj. USA)?

Právě jsem četl knihu Abbieho Hoffmana, kde v kapitole "Fuck the Flag", píše o tom, jak za košili z americké vlajky byl v roce 1968 v USA odsouzen ke 30 dnům vězení. Jiní tam za totéž byli odsouzeni až na 12 měsíců vězení.

Samozřejmě, že v první polovině sedmdesátých let jsme o Plastikách věděli, ale nijak zvlášť nás nezajímali. Jejich houslistu Kabeše jsme v Sušici vídali dost často, neboť ze Sušice pocházela jeho žena Olga. V letech 1971-72 hrál s Plastikama na druhé housle Jílek ze Sušice, jehož otec dělal ředitele na základce.

S řadou lidí, se kterými jsem se později stýkal v undergroundu a Chartě, jsem znal již v prvé polovině sedmdesátých, tehdy to však byli jen "známí", a těch byli desítky, ba stovky. V tu dobu to pro nás ještě nemělo takový význam, ten to dostalo až po procesu s Plastikama.

Tak třeba do Českých Budějovic v březnu 1974 jsme na Plastiky nejeli jednoduše jen proto, že se nám nechtělo "tahat se takovou dálku".

Na první vystoupení skupiny Umělá hmota v bytě u Němců v Ječné ulici v Praze jsem nešel, ačkoliv jsem tehdy v Praze byl a moji kamarádi ze sušické party tam šli. Tehdy jsme totiž ještě netušili, že se píší dějiny.

Ne, že bych se všemu vyhýbal. Jednou pro nás v Sušici Jirka Kabeš uspořádal promítání plastikovských filmů, které nám tehdy promítal Michael Jernek, který kdysi hrál za Plastiky. Nejednalo se pouze o filmy hudební, byly mezi tím i filmy hrané, Hlavsa tam hrál Indiána (část filmu byla točena v Sušici na schodech, jež vedou k poutní kapli Anděla Strážného).

V tu dobu jsem také ještě vyrážel se sušickými trampy do přírody. Známých jsme měli spousty, jako tři bratři jsme byli dost známí a do Sušice za námi jezdívalo hodně lidí. Většinou jsem jim ani nedával adresu, jen jsem jim říkával -- až tam přijedeš, tak se zeptej někoho mladšího, všichni nás znají.

V jednu dobu to dokonce došlo tak daleko, že když některá matka šla na polici s tím, že se jí "ztratila" dcera, tak ji policajti řekli: "Běžte se zeptat k Černegům." Zajímavé je, že tyhle holky jsme v některých případech vůbec neznali.

Jinak to ale chodívalo asi takhle: jednou k nám přišla ženská s tím, že ji tam posílají s fízlárny a jestli nevíme, kde je její dcera? Náhodou jsme to věděli. Její dcera jela s jedním klukem autostopem do Pardubic, nechtěli jsme jí však přidělávat starosti a tak jsme jí řekli, že nevíme. Shodou okolností u nás byly v tu chvíli na návštěvě asi čtyři dívky, jedna z Klášterce nad Ohří. Vtip byl v tom, že ta ženská, hledající ztracenou dceru, se do Sušice přistěhovala právě z Klášterce a onu dívku dobře znala. Bydlely totiž v paneláku ve stejném vchodě a její dcera s ní chodila do třídy na základce. Baba se hrozně divila, co se to u nás děje?!

Se soukromím to byl v Čechách vždy problém a dnes to prý není o nic lepší. Mít pokoj jen pro sebe, o tom se mi ani nesnilo. Spával jsem ve stejném pokoji s bráchou a většina kamarádů na tom byla právě tak. A to tam ještě spávaly ty holky, které k nám přijely.

V knize 677 Egon Bondy popsal, jak to bylo, když přijel poprvé do Sušice. Poněkud to ale pozměnil, tak třeba žádné hospodě se tam nikdy neříkalo "U dvounohého koně". Té, do které jsme chodívali my, se říkalo a dodnes říká "Letiště". Vedle vchodu byla velká písmena "Jednota -- LSD", a Němci, tehdy ještě západní, překvapeně ukazovali na ta písmena a ptali se nás, jestli se jedná o prodejnu drog. Nedokázali jsme jim vysvětlit, že ta zkratka znamená Lidové Spotřební Družstvo.

A Bondy? S ním to také nebylo nejjednodušší. Ráno namísto nějakého "obyčejného" začátku "dobrý den", "jak se máte?", hned z voleje vypálil: "Jimmy Carter je burákovej čurák," a hned začal rozvíjet teorie o tom, co od Cartera (který byl v té době prezidentem USA) lze a nelze očekávat.

Faktem je, že si s ním píši dodnes.

Oproti letům šedesátým, kdy se prý máničky z různých měst mezi sebou spíš rvaly, existovala mezi máničkami sedmdesátých let určitá solidarita.

Typickým příkladem může být náš příjezd do Jihlavy v létě 1974. Bylo nás asi osm, kluci a holky, a nikdo z nás tam nikoho neznal. Přijdeme na náměstí a proti nám jde nějaká místní mánička. "Odkud jste?" zeptá se. Řekli jsme mu, odkud jsme. "Máte kde spát?", byla jeho druhá otázka. Řekli jsme mu, že nemáme. "My chodíme támhle do tý hospody", řekl, "jděte tam, já tam za chvíli přijdu a zařídím nějaký nocleh." A tak to také bylo.

"My", znamenalo lidi našeho druhu, nebo, jak se tehdy říkávalo, zkrátka jen "lidi", což znamenalo "lidi našeho druhu", tj. máničky.

S lidmi z Jihlavy jsme pak navázali kontakt a stýkali se celá léta. Jezdívali za námi do Sušice (někteří moji sušičtí kamarádi z mládí mají manželky pocházející z Jihlavy) a později na Novou Vísku.

Dnes se říká koncík, tehdy se tomu říkalo "taneční zábava", ale jestli v tom je nějaký rozdíl, to nevím. Většina skupin tehdy hrála převzatý repertoár a některé z nich přitahovaly velké množství lidí. Třeba na takový Katapult -- tehdy se asi ještě jmenovali Mahagon --, když hrávali v Dražejově na okraji Strakonic, v hospodě "Pod košatou lípou", se sjelo v létě i takových pět set lidí. Katapult tehdy ještě nehráli "svoje věci", ale třeba Rolling Stones apod. Sami se u toho bavili, tak jednou hráli nepřetržitě hodinu a půl skladbu "On the Road Again" od Canned Heat. (Kamarád z Nového Zélandu si mně stěžoval, že když tam v 70tých letech vystupoval Lou Reed, tak hrál po tři hodiny jedinou skladbu -- "Heroin".)

Na Katapultech bývala pohoda, davy lidí, kluci-holky tak napůl. Samozřejmě, že nám nešlo o hudební úroveň skupiny, to, co hráli, jsem si mohl pustit z pásku doma, v originále. Šlo tam o to, jací se tam sejdou lidé.

Tehdy jsme také vymetali různá vinobraní, dočesnou v Žatci, chodské slavnosti, apod. Z těchto akcí nás ale policajti vyhazovali, pod dozorem nás odvedli na nádraží a tam nás posadili na vlak -- ať už jsme pryč!

Po procesu s Plastikama nás ale tohle pustilo a zaměřili jsme se jiným směrem.

Autostop byl, alespoň pro mne, něčím zoufalým a zkusil jsem to jen několikrát.

V létě 1975 jsme společně s kamarádem vyrazili navštívit známé v Děčíně. Už v osm ráno jsme stáli na stopu za Sušicí. Ve Strakonicích jsem tradičně čekával tři hodiny a i tentokrát u té tradice zůstalo. Lidé v kolem nás projíždějících autech se nám smáli a prsty naznačovali nůžky. To už bylo odpoledne. Pak nás sice začali brát, ale vždy jen takových 20 km, takže jsme střídavě jeli a šli. V jednom autě měli vzadu na okně celý bochník chleba a kamarád ho měl přímo za krkem a když jsme pak vystoupili, měl vlasy i bundu celé od mouky. Do Prahy jsem dorazili až ve 22 hod (ráno jsme si myslili, že v tu dobu budeme v Děčíně), a tak jsme si v Nerudovce dole "U kocoura", kde právě zavírali, dali ve stoje na schodech pivo a pak šli rovnou na nádraží a nejbližším vlakem zpět do Sušice.

V Praze

A jak to tehdy bylo s prací? Kdo nepracoval, šel do vězení. To bylo označováno jako "příživnictví" a sazba byla do tří let nepodmíněně. Běžně, hned napoprvé, se dávalo rok a půl vězení. Počátkem sedmdesátých let, když vás zahlédl policajt "v pracovní době" (tj. po-pá, mezi 8-15 hodinou) v civilním oblečení, okamžitě se vyptával, proč nejste v práci, zkontrolovali si vás a zapsali. Hned vás ujistili, že vaše výmluvy, "jdu k doktorovi", "mám odpolední směnu", si ověří. Stačilo však flákat se oblečen v montérkách a už si mě nevšimli.

O takových pět let později to už bylo jiné. Pamatuji se, jak nás jednou v Praze kontrolovali policajti a jeden z kluků byl už tři měsíce bez práce. Toho mohli vzít rovnou na vazbu. Místo toho se ale oba dva mladí policajti chechtali a vysvětlili mu, že by s ním měli jen práci, že by museli vyplňovat papíry a uzavřeli to slovy: "Ať si vás sebere někdo jinej."

Když policajt v Praze kontroloval jednu Slovenku, podivil se: "Vy nepracujete už dva roky?" A když mu na to přikývla, tak jí poradil: "Tak si aspoň sežeňte někde nějaký razítko, ať máte klid."

Mě kamarád dotáhl do Prahy s tím, abych jako on pracoval v Geodézii jako figurant, a tak jsme byli zeměměřiči. Z undergroundu tam tehdy pracovala celá řada lidí. Bydlel jsem v bytě Viktora Parkána Na Poříčí 20, Praha 1, společně s Honzou Brabcem, v tu dobu bubeníkem Plastiků, a ještě tam s námi bydlel Čuňas Stárek. Neplatili jsme tam žádný nájem, Viktor peníze nechtěl, což bylo vynikající, protože Brabec byl stejně bez peněz. Ačkoliv mu tehdy bylo jen nějakých 19 let, hodně jsem se od něho přiučil. V Sušici jsem byl zvyklí pracovat v továrně na lince na směny, tam jsem na vybranou moc neměl. A pak se přestěhuji do Prahy a tam mi Honza Brabec vysvětlí, že chodí do práce jen na půl hodiny týdně, prý za to sice moc peněz nemá, ale má razítko, a tak je všechno v pořádku. On potom také přešel do geodézie, kde pracoval s Petrem Křečanem, což byl také bubeník (skupina Švehlík nebo Stehlík, nebo oboje, teď si nevzpomínám). Jednou Brabce naštval tím, že mu řekl, že "Plastici mají takový dělnický bicí", čímž měl nejspíš na mysli zvuk bicích na starých nahrávkách, např. "Trávím neděle a svátky".

Brabec měl ve zvyku při řeči rozhazovat rukama a o Češích říkával: "Tohle je takovej národ hajzlů." A jeho postřehy o dětech byly také skvělé (asi jako moje). Jednou jsme byli u Kabešů, a když zahlédl jejich syna, řekl: "Tomu musí být takových deset." Olga ho opravila: "Ale kdepak, jsou mu teprve tři roky."

S Čuňasem taky byla sranda, třeba když si kartáčem, kterým jsem si čistil boty od bláta, učesal vlasy, tak jsem čuměl.

Do Prahy mě tehdy dotáhl Pavel Berka. V okolí Nové Vísky to nebylo s prací právě nejlepší a u Geodézie v Praze se moc pracovat nemuselo, mohli jsme si tam brát neplacené volno, v létě jsme měli dva měsíce prázdnin. Volno jsme si nebrali na pouhé dny, ale rovnou na týdny a za rok jsem měl takových pět měsíců volno, to vše legálně, což bylo v bolševickém Československu něco neuvěřitelného.

Noc před tím, než jsem nastoupil do Geodézie, jsem přespal u Berky, který bydlel u maminky v Podolí. Ta byla šéfkou ve Starožitnostech a vypadala spíše jako hollywoodská hvězda a byla hrozně milá. Druhý den ráno mi Berka se smíchem vyprávěl, co mu máti večer řekla: "Pavle, až do dneška jsem si myslela, že jsi nejošklivější chlapec na světě. Ale teď, poté co jsem viděla toho tvého kamaráda, tak vím, že to není pravda. Ten totiž vypadá ještě hůř než ty!" Moc nás to pobavilo. Na podobné věci jsem byl už dávno zvyklí. (Je zajímavé, že tady v Austrálii mě za těch více než 21 let nikdy nezastavil policajt a nikdo mi ani jednou neřekl, abych se dal ostříhat nebo něco podobného.)

V Praze jsem bydlel přímo v centru, tak jsem všude chodil pěšky. Na Staromáku za pár minut, na Malé Straně o něco déle. Jestli jsme něco měli, tak to byl čas, a flákali jsme se, jak se dalo. Mojí tehdejší přítelkyni bylo 17 let a chodila na zdrávku. Víkendy jsme trávili spolu, buď v Praze, na Nové Vísce, nebo u jejích rodičů v České Lípě, či u mých rodičů v Sušici. Samozřejmě, že jsme to dělávali i tak, že ona nešla do školy, já nešel do práce a celý týden jsme proleželi v posteli. Její rodiče na to nikdy nic neřekli, což mě docela překvapilo. Ona mi to vysvětlila takto: "Já bych jim dala, kdyby něco řekli." Všechny ty holky, které jezdily na Barák, si uměly svoje věci vyřídit, i když jim bylo jen nějakých 16-17.

Mým nejoblíbenějším podnikem v Praze, byla vinárna "U Šupů", na rohu Spálené a Ostrovní ulice. To byl jakýsi "hlavní štáb" tehdejšího undergroundu. Ačkoliv jsem alkohol vůbec nepil (od roku 1976 dodnes), vysedával jsem tam každý den a často jsem ještě čekával, až o sedmnácté hodině otevřou. Večer tam bývalo tak narváno, že běžně lidé sedávali "napůl", tj. dva na jedné židli, a podél stěn postávali další, na které už nezbyla židle, a tak čekali, až se nějaká uvolní, a zatím popíjeli nějakou tu "dvojku" vína. Po stolech občas skákal Fanda Pánek. Jirous zpíval a Mejla Hlavsa somroval na taxíka. Takhle to bylo v roce 1978 a v roce 1982 to bylo to samé, jen tam bylo více nových tváří.

"Barák" Nová Víska

V roce 1970 byly v Americe čtyři tisíce komun a v Austrálii přes šest set, a mám za to, že to bylo tím, že ti lidé dali k dispozici vše, co měli, jednoduše jen proto, že to chtěli dělat.

Po procesu s Plastikama chtěl kdekdo zakládat komunu (t. j. koupit společně dům), ale zůstalo jen u těch řečí v hospodě. Sám jsem byl několikrát dotázán různými lidmi, zdali bych do toho s nimi nešel.

Až Skalák byl opravdu schopen dát dohromady lidi, kteří měli (nebo si půjčili, jako Berka od Petrušky Šustrové) peníze, a za ty byla v březnu 1978 zakoupena usedlost Nová Víska u Chomutova, které se říkalo Barák.

Dá se říci, že Nová Víska byla jedinou opravdovou komunou v Čechách, protože byla již kupována s tím, že se tam budou pořádat koncerty skupin, které nemohou oficiálně hrát, a vůbec, že tam mohou jezdit lidé, kteří nemusí ani patřit k okruhu Plastic People.

Řada intelektuálů-disidentů měla chalupy na venkově, jenže ti je měli jen pro sebe.

V knize "Alternativní kultura" nesprávně píší, že hlavním organizátorem Baráku byl Karel "Kocour" Havelka, což je nesmysl, ten byl jen jedním ze dvanácti podílníků a bydlel trvale s rodinou v Plzni.

Ještě větším nesmyslem je, že za tím stáli Jirous s Hlavsou. Zajímavé je, že mezi těmi, kdo zakoupili Novou Vísku nebyli, kromě Berky (který se po několika měsících nechal vyplatit a po něm to převzal Čuňas) žádní Pražáci. Všichni byli za severočeského a západočeského kraje a někteří z nich měli trampské kořeny -- ostatně, také se nám stávalo, že se nás lidé ptávali: "Kluci, z které jste osady?"

Proč do toho Čuňas nešel s námi hned od začátku, si už nevzpomínám -- u všeho byl, o všem věděl a peníze měl.

S Vískou to začalo v Chomutově "Na Rudé Armádě". Stojíte-li v Chomutově před divadlem a díváte se na něj, tak v domě hned nalevo měl v prvním patře Skalák byt. Abych byl přesný, měl tam jednu místnost a v ní umyvadlo se studenou vodou a záchod na chodbě. Ta ulice se tehdy jmenovala Rudé Armády. V tom bytě se slejzalo hodně lidí z Čech i z Moravy (ba dokonce ze Slovenska). Místnost byla plná harampádí -- piáno (křídlo), souprava bicích, skříně plné gramofonových desek, knihy, proleželé gauče, však také holky říkávaly, že to tam vypadá jako ve vetešnictví. V zimě se tam vůbec netopilo. A mezitím vším nás někdy přespávalo i dvacet čtyři, většina přímo na zemi. Nikoho tehdy ani ve snu nenapadlo, že taková Petruška Šustrová, ležící vedle nás, bude za patnáct let náměstkyní ministra vnitra a bude posílat tytéž policajty, kteří v tu dobu chodili za ní, na své kdysi kamarády (aféra Dům u Divého muže). Jarda Kukal, který tam tehdy také byl -- byl rok 1977, a to měli před svatbou -- vtipkoval, jak měl ve zvyku: "Ty máš pěknou holku, můžu ji ošahat?" Já tehdy chodil s takovou malou kozatou šestnáctiletou blondýnkou (ty jeho vtipy by mu dneska u holek z okruhu časopisu Bloody Mary nejspíš neprošly).

Skalák už tehdy vlastnil malý domek za Chomutovem, u Kamencového jezera. V tom domku Skalák vyboural zdi, tím z toho sice udělal sál, ale i tak to bylo nedostačující a bylo jasné, že je potřeba koupit něco většího, kde se můžou dělat akce, ale zároveň by se tam dalo i bydlet. To byla otázka peněz a tak bylo třeba najít lidi, kteří peníze mají. A tak se i stalo, a v březnu 1978 byla zakoupena Nová Víska, asi 18 km z Chomutova směrem na Karlovy Vary, asi 5 km od Kadaně. Oficiálními majiteli usedlosti byli můj bratr Ivan a Vendelín Laurenčík z Chomutova. Koupilo to dohromady 12 lidí, podíl činil 5000 Kč. Vendelín, brácha a já jsme měli nějaké peníze, a tak jsme dali víc a také jsme pak měli na Baráku ty nejlepší místnosti.

To, že jsme měli s bráchou svůj pokoj, ve skutečnosti znamenalo, že jsme v tom pokoji měli jen "svoji" postel (v každém rohu byla jedna), ale jinak se, hlavně při akcích, dveře netrhly, to tam přespávalo i dvacet lidí. Jak si kdo ustlal, tak si lehl. Žádný klíč od našeho pokoje snad ani neexistoval, alespoň já ho nikdy neviděl a zamčeno nikdy nebylo.

V jedné ze stodol na Vísce byl zbudován sál, takže tam nechybělo pódium, na němž byla trvale aparatura, reprobedny, klavír, troje bicí apod., takže stačilo jen vylézt na pódium a začít hrát, a tak to také chodilo. Hlavně o víkendu, kdy tam byly desítky a v létě stovky lidí (to před vraty nechybělo policejní vozidlo), tak byly zakládány skupiny třeba i jen na jediné vystoupení. Především Pepa Janíček z Plastiků měl ve zvyku sestavovat tzv. "taneční skupiny", jimž vždy dal nějaký komický název a ty pak hrály k tanci i poslechu. V repertoáru převažovaly skladby od The Velvet Underground a musím říci, že to hrály lépe než sám Lou Reed, byl jsem dvakrát na jeho koncertech a za moc to nestálo, hrozně to odbejval!

Největší akcí na baráku byl festival kolem Silvestra 1978-79, který trval tři dny (a noci). Také se tam pak odehrál 1. punkový festival. V roce 1979 tam dvakrát vystoupili DG307, a v témže roce Plastici odehráli Klímu (jednalo se o zhudebnění textů filozofa Ladislava Klímy, např. "Jak bude po smrti").

Samozřejmě, že jsem na všech těchto koncertech byl, ale nijak zvlášť mi to neutkvělo, protože to bylo v mezích normálu. Zcela zřetelně mi však zůstala v paměti příhoda, která se odehrála v koupelně před koncertem Plastiků. To byl jeden z velkých koncertů, protože, když jsem vešel do kuchyně, tak tam u velkého stolu seděla spousta lidí, včetně Dany Němcové, Olgy Havlové a na lavici spal ožralej Tomáš Toulec. Nalevo byla koupelna a v té byl veliký kotel na vyvařování prádla (jednou si nějaká holka stěžovala, že tam někdo nechal namočené prádlo a že s tím hejbou červi). O velkých akcích býval v tom samém kotli navařen guláš. Šel jsem si tedy dát guláš (v tu dobu jsem ještě nebyl vegetariánem, tím jsem teprve od roku 1984) a zalovil jsem v kotli naběračkou pěkně ode dna. Ale, v naběračce, kromě guláše, jsem uviděl štětku na holení -- koneckonců vždyť to bylo v koupelně! Co jsem se štětkou udělal, si již nevzpomínám. Že bych ji hodil zpátky, se mi nezdá, nejspíš jsem ji umyl a vrátil tam, kam patřila. Určitě jsem o tom ale nikomu neřekl, abych někomu nezkazil pohodu, a dneska to je už úplně jedno.

O kulturních akcích na Nové Vísce napsal podrobně Jirka Kostúr.

Na Barák přijížděli lidé ze všech koutů Čech, hlavně na víkend. Dobře si pamatuji, jak v pátek odpoledne táhly davy od autobusu. Od Plzně, z Prahy, Jihlavy, Ústí, z Mostu, Teplic, z Karlových Varů, zkrátka odevšad, většinou to byli titíž lidé. Holek přijíždělo na Barák hodně, různé středoškolské studentky (tzv. dnešní brigády po škole, to tehdy vůbec neexistovalo), které s sebou vždy přitáhly další kamarádky nebo spolužačky. Některé měly podivné přezdívky jako Hajzlovka, Vohejbačka apod.

V tu dobu již před Barákem také stávalo policejní vozidlo a všichni příchozí byli kontrolováni. Občas policajti přicházeli s novými nápady, jako třeba když všechny mladé holky odváželi do Chomutova na fízlárnu, kde je propustili a mysleli si, že je tím zastraší. Některé holky tam byly odvezeny i dvakrát za den. Proto také někteří lidé chodívali zadem, přes kopec, od lesa.

V létě se na Baráku flákalo vždy více lidí, byly prázdniny, dovolené. Jednou tam přijela holka se dvěma dětmi jen na víkend a zůstala tam tři měsíce. Ty děti znal každý, Péťa a jeho sestřička, přezdívaná Bůček, ta se tam naučila mluvit. Pořád jsem musel dětem na dvoře dělat "letadýlko", a z toho točení se jsem byl hrozně vyřízenej.

Vendelínova žena Lenka na Baráku prodělala celé těhotenství, a to tam prvního půl roku nebyla elektřina (na akce se natahovaly kabely od sousedů, asi 300 metrů vzdálených) a voda se tahala i v zimě ze studny. Skalákova Evka měla v tu dobu taky mimino a žila trvale na Nové Vísce.

Marihuana se tam kouřila a alkohol se konzumoval. V létě o víkendech a na akce se kupoval sud piva a každý si pak natočil sám. Na sud se lidé skládali, ale stávalo se, že někdo zaplatil celý sud, jako třeba jednou Viktor Parkán, když se mělo vybírat, vytáhl dvě stovky, že to zaplatí. Někdo namítl, že to není třeba, že na to vyberou za chvíli, on ale řekl, že zrovna měli výplatu a že je tam pohoda a on chce, aby byla a tím to je vyřízeno.

Atd.

A jak to dopadlo s těmi co zakoupili Novou Vísku? Většina se rozprchla do světa, několik jich žije v Rakousku, Vendelín a Tympo v USA, brácha a já v Austrálii. Berka žil téměř deset let v USA, pak se vrátil do Čech a dnes má prý obchod se starožitnostmi nedaleko Národního divadla v Praze. Kocour Havelka také žije v Čechách, kam se vrátil z Vídně po pádu bolševika. A z těch, co nikdy neodjeli: Šimako žije u Domažlic. Kečup je už po smrti, přejel ho vlak. A Čuňas Stárek je plukovníkem u policie (BIS)... Když se o tom dozvěděl brácha Ivan, podivil se: "Ty vole, co ten tam může dělat? Ten by se hodil spíš někam ke kolotočům."

Doporučená literatura:

Jiří Kostúr: Satori v Praze Pragma, 1993, 209 s , ISBN 8085213273 -- kapitola "Na Baráku". Nyní prý ve výprodeji za 15.-

Abbé Jr. Libánský: My underground -- "Rodinné fotoalbum", Institut for culture-resistant goods 2004, 224 stran, česky, anglicky a německy. Fotografie z let 1972/82. Úvodní texty Vratislav Brabenec, Václav Havel, Ivan "Magor" Jirous, Svatopluk Karásek, Abbé Libánský.

V současné době V. "Lábus" Drápal z Loun, pracuje na knize o komunách v Čechách, v letech sedmdesátých, tak se nechme překvapit!

Vyšlo v novém čísle časopisu A-kontra 03/2005, jehož tématem jsou subkultury