Rovněž jsem zachytil to, že členové vyšetřovací komise polského Sejmu uvedli, že ve zprávě vyšetřovací komise figurují z ČR dvě jména - Gross a Babiš. Členové komise však nijak nespecifikovali, kdo z nich by mohl být či byl příjemcem a kdo dárcem eventuelního standardního evropského spropitného a tak je možné si s nadějí povzdechnout "...zase ta trapná nejistota..."

Dovolím si pouze poznamenat, že když v restauraci platím spropitné číšníkovi, mám možnost se oprávněně domnívat, že po spravedlivém dělení se, po takzvaném "šábnutí se", zvaném také "šábes", dorazí nějaký ten podíl přes vrchního také k vedoucímu. Bylo by jistě skličující sedět v restauraci, kdy se nedovedou podělit... Asi jako žít ve státě, kde je to úplně normální....Ale o to konec konců nejde.

Napsat druhý díl příběhu všimného jsem se rozhodl na základě reakcí čtenářů. Musím říci, že už vím o spropitném, jeho historii, současnosti a budoucnosti z hlediska praktického i teoretického skutečně hodně. Dostával jsem informace z domova i ze zahraničí o tom, jaké účtenky vás mohou ve světě potkat. Od těch bez výzvy, přes ty s výzvou, že spropitné není v ceně a ty, které vám dávají na výběr, jak vysoké spropitné, zda 10,15 či 20 procent chcete zaplatit, až po ty, které vám oznamují, že "dýško" už jste zaplatil a bůh ví, jak velké. Dozvěděl jsem se o nejrůznějších fintách při placení kartami. No prostě - jsem znalec...

Jen tak pro zajímavost. Spropitné prý vzniklo v německých putykách za hospodářské krize a inflace po první světové válce, kdy si mohl každý u pultu nakoupit cokoliv a v hospodě nebo venku na ulici u konkrétního hosta požadovat za donesení určitou přirážku. Byl to způsob přivýdělku, s malinkým počátečním kapitálem za zoufalé hospodářské situace a v podmínkách všeobecného chaosu. Mimochodem - například v Nizozemí na velkých letních zahrádkách se tento způsob brigádnického přivýdělku udržel doposud. "Dýško" však mezitím podniklo vítězné tažení světem...

Veškeré reakce měly jedno společné. Vůbec nereagovaly na fakt podezření ze zaplacení standardního evropského spropitného našemu státu za prodej Unipetrolu. Asi se to nikoho nedotklo. Všichni, kdož se jakýmkoliv způsobem ozvali, reagovali na nejrůznější finty kolem spropitného, ale o možné korupci ani slovo. Trochu mi to připomínalo schvalování rozpočtů všeho druhu za totality. Zatímco miliardové investiční položky prošly bez povšimnutí, o drobné na cestovné se sváděl tuhý boj. Ale za všeho nejvíce mi to připomnělo starý přestavbový vtip o tom, jak z vývoje perestrojky mírně znervóznělý Gorbačov zaklepe v noci u kremelské zdi na Stalinův hrob. Stalin vyleze, zapálí si čibuk a povídá: "Nejde to, viď, milý Michaile Sergejeviči?!" "Nejde, nejde, vážený Josefe Vissarinoviči. Poraď mi..." "Dám ti dvě rady, Michaile Sergejeviči. Ta první zní: Dej popravit celý ÚV KSSS, Nejvyšší Sovět a vládu. A ta druhá je : Dej natřít Kreml na zeleno". "Proč právě na zeleno, Josefe Vissarionoviči???" " To není podstatné, milý Michaile Sergejeviči. Důležité je, že je Ti naprosto jasná ta první rada..."

Zkrátka - jsou věci důležité a nedůležité, jasné a nejasné. U nás jsou asi nejasné a důležité spíše otázky kolem spropitného v hospodách a účtenek...

Děkuji tímto všem, kteří se ozvali se svou troškou do mlýna. To, o čem jste nepsali, bylo a je neméně výmluvné, jako to, co jste napsali... Nezbývá než doufat, že nejen pro mne.