Jde o slovní infekci. V tomto případě o infekci neobratného vyjadřování policejních protokolů. Slovní infekce se šíří rychle a sérum s protilátkou je špatně dostupné.

Nebožtík Josef Lux -- brzy se jistě dočkáme jeho blahořečení -- zavedl kdysi používání slůvka "onen". Onen zákon, onen přístup, ono smýšlení, ona finta, onen podraz, onen had, říkával skoro v každé větě. Šířilo se to také infekční cestou. Nejspíše připadalo politikům to slůvko jaksi nóbl, zdálo se jim, že hovoří vzletně a vzdělanecky a tak jeden čas onenovali houfně po něm a mnozí z nich, zpravidla ti bez podstatnějšího vzdělání, onenují dodnes. Totiž, jejich osoby onenují.

"Moje osoba s oním problémem nemá problém, ale já nevím, co si o tom mám myslet."

Když k tomu připojíme jinou návykovou jazykovou drogu, totiž objev reklamních kanceláří, jímž je zásadní používání slůvka "vaše" (jděte, kupte si váš los a u nás na vás čeká vašich pět set tisíc! Vaše pračka potřebuje váš prostředek! Vaše banka chce vaše peníze!), vzniknou netušené možnosti. Řekněte své osobě, aby si koupila vaše mýdlo!

Má to očividné výhody: onen onenující poslanec může, jestliže se obvinění nezodpovědného tisku prokáží, dát svou osobu do blázince a on tam zároveň jaksi nebude.

Vyvstává zde ovšem filozofický problém: co jsem tedy já, když moje osoba je něco mimo mě? Koho je moje osoba? To je tvoje osoba? Nebo jak to je? Tohle je zase moje osoba. Jsem za ni zodpovědný, ale jen asi tak jako za psa.

Ovšem naše osoby by se mohly za našimi zády domluvit, navzájem podplatit, zkorumpovat a nadělat slušný majetek.