10. července 1985 dvojice francouzských atentátníků potopila náložemi trhavin vlajkovou loď mezinárodní organizace Greenpeace, která kotvila v novozélandském Aucklandu. Cílem pumového útoku provedeného na svrchovaném území cizí spřátelené země bylo znemožnit plánované protesty proti francouzským pokusným atomovým výbuchům na atolu Mururoa. Většina členů patnáctičlenné posádky se dokázala zachránit a potápějící se loď stihla včas opustit, ale v podpalubí lodi se utopil fotograf Fernando Pereira.

Historické souvislosti násilného útoku

Historie atomových testů Francie

Francie původně své atomové zbraně testovala ve své severoafrické kolonii Alžírsku a po jeho osamostatnění nukleární výbuchy přesunula do Polynésie. V roce 1963 podepsala Velká Británie s USA a Sovětským svazem dohodu o zákazu atmosférických pokusných výbuchů jaderných zbraní. Ale Francie (společně Čínou) odmítla dohodu podepsat, s nukleárními explozemi v atmosféře pokračovala a ignorovala i otevřenou kritiku takových osobností jako byl třeba laureát Nobelovy ceny Albert Schweitzer. Francouzské pokusné atmosférické výbuchy v Tichomoří.jednoznačně odsoudila dokonce i historicky první konference OSN o životním prostředí v červnu 1972.

Greenpeace versus Francie: Počátek nukleární konfrontace

Napětí mezi Greenpeace na jedné straně a francouzskými politiky a generály na straně druhé se stupňovalo od roku 1972. Tehdy se skupina aktivistů vedená Davidem McTaggartem pokusila zabránit atomovému výbuchu na atolu Mururoa na staré dvanáctimetrové jachtě ze 40. let. Vega - Greenpeace III. doplula až do těsné blízkosti atomové střelnice a její protest ukončil až náraz minolovky francouzského válečného námořnictva La Paimpolaise, který Vegu poškodil natolik, že nebyla schopna další plavby.

Greenpeace poté Vegu opravilo a ta už v srpnu 1973 opět s McTaggartem na palubě protestovala u Mururoa. I tentokrát se Francie rozhodla protestu zabránit silou. Loď přepadlo vojenské komando, které posádku zmlátilo a jejich kameru i fotoaparát vyhodilo do moře. Velení francouzského námořnictva o incidentu poskytlo médiím zprávu, že "(McTaggart) přitom co chtěl shodit naše námořníky do moře, sám byl přitlačen k zemi jejich váhou a spadl do člunu vedle jachty. Zranil si oko tím, že při pádu narazil na úvazník. Naši muži nastoupili na plavidlo neozbrojeni a nevydali jedinou ránu." Jenže z Vegy se Anne-Marie Horne podařilo zachránit exponovaný film zachycují francouzské komando, které obušky tluče posádku lodi. Fotografie otiskl nejprve kanadský deník Vancouver Sun a poté média nejméně dvaceti zemích světa.

V témže roce Nový Zéland a Austrálie obvinily Francii u mezinárodního soudu v Hague, že vykonáváním jaderných pokusů na Mururoa omezovala jejich svobodu navigace, letectví a výzkumu. Australští právníci použili i přísežné prohlášení McTaggarta o poškození Vegy francouzskou minolovkou. V listopadu 1973 ohlásila Francie během valného shromáždění OSN ukončení jaderné pokusů v atmosféře.

Jaderné zbraně a jejich zkoušky v 80. letech

V polovině 80. let se celkový počet jaderných zbraní na světě odhadoval na více než 60 000, přičemž ve své většině byly součástí arzenálů "oficiálních"jaderných velmocí (Sovětský svaz, USA, Čína, USA a Francie). Atomovými zbraněmi však v té době disponovala také Indie, Izrael a pravděpodobně i Pákistán, které odmítly přistoupit k dohodě o nešíření jaderných zbraní (NPT - non-proliferation treaty). V platnosti již byl sice zákaz pokusných atomových výbuch v atmosféře, ale podzemní výbuchy v odlehlých částech světa dále pokračovaly.

Rainbow Warrior

Rainbow Warrior bylo 44 metrů dlouhé plavidlo, která bylo postaveno v roce 1955 jako průzkumná rybářská loď. V roce 1978 ji v Londýně pod starým jménem Sir William Hardy získala díky finanční pomoci holandské pobočky WWF organizace Greenpeace. Loď se po přestavbě měla zapojit do kampaně proti vybíjení velryb, ale její první plavbou v severovýchodním Atlantiku byla akce proti potápění sudů s radioaktivním odpadem na dno mořei. V roce 1985 se Rainbow Warrior účastnil kampaně Greenpeace za zastavení pokusných atomových výbuchů, kterými světové velmoci testovaly své atomové arsenály a demonstrovaly svou sílu v rámci politiky "jaderného odstrašení".

V červenci 1985 kotvil Rainbow Warrior na Novém Zélandu po svém návratu z velmi úspěšné akce na Marshalových ostrovech (jejich součástí jsou např. atoly Bikiny a Kwaialein), kde americká armáda po desetiletí prováděla pokusné atomové výbuchy. Loď pomohla evakuovat stovky obyvatel atolu Rongelap, který radioaktivitou zamořily právě americké pokusné atomové výbuchy. Záchranná akce upoutala celosvětovou pozornost a Rainbow Warrior se díky ní stal globální celebritou. V přístavu Auckland se chystal se na další cestu, tentokrát k francouzské atomové střelnici na atolu Mururoa.

Vyšetřování atentátu

Fotografie výbuchem zmrzačené lodi obletěly svět, otiskly ji na titulní straně i zdrženlivé londýnské The Times. Jelikož se jednalo o vůbec první atentát na Novém Zélandu, místní policie věnovala jeho vyšetřování maximální úsilí. Zúčastnilo se ho téměř sto policistů, bylo shromážděno na 400 svědectví a 1000 doličných předmětů.

Novozélandské policii se podařilo najít svědky, kteří viděli v inkriminované době nakládat do auta v přístavu potápěčskou výstroj. Vypátrala, že šlo o manžele Sophie a Alain Turengesovi se švýcarskými pasy a francouzskými řídičskými průkazy. Během výslechu manželé volali do Francie svému údajně nemocnému strýci. Když policie prověřovala toto i další telefonní číslo ve Francii, na které volali Turengesovi z hotelu, francouzská policie sdělila, že čísla "neexistují". K zatčení podezřelých to ale nestačilo. Nakonec však byli Turengesovi těsně před odletem ze země přece jen zatčeni . Novozélandské imigrační úřady totiž prokázaly, že jejich švýcarské pasy jsou falešné.

"L'Affaire Greenpeace": Všichni prezidentovi muži po francouzsku

Poté se hlavní dění skandálu přeneslo do Francie. Bombový útok na druhém konci světa se dokonce stal pro francouzskou politiku obdobou americké aféry Watergate a v samotné Franci se pro ni vžilo označení "L'Affaire Greenpeace". K tomu, že pravda alespoň z části vyplynula na povrch přispělo zřejmě nejen nasazení novozélandské policie a investigativních novinářů, ale patrně i únik důvěrných informací přímo z tajné služby DGSE.

Ani ne měsíc po atentátu (8.srpna 1985) přinesly dva francouzské týdeníky články, ve kterých ze spáchání sabotáže byli poprvé obviněni agenti DGSE. Týž den socialistický prezident Francois Mitterand ustavil speciální vyšetřovací komisi vedenou gaullistou Bernardem Tricotem.Ukázalo se, že za švýcarské manžele se vydávali důstojníci tajné služby DGSE - major Alain Mafart a kapitánka Dominique Prieur. Navíc se ukázalo, že francouzská rozvědka nasadila svou špiónku Christine Cabon přímo i do novozélandské pobočky Greenpeace, kde se s falešnou identitou vydávala za dobrovolnici a přitom sbírala informace o pohybu lodi a jejím vybavení. Tricotova komise také poprvé oficiálně spojila aféru s francouzským prezidentským palácem když uvedla, že souhlas s uvolněním financí na operaci proti Greenpeace vydal šéf vojenského štábu presidenta Mitteranda generál Saulnier.

Vyšetřovací komise však tvrdila, že mise agentů DGSE byla jen průzkumná. DGSE na Novém Zélandě nevyvinuli jakékoli násilí proti Greenpeace a rozhodně nevykonali útok na Rainbow Warrior. Sám Bernard Tricot prohlásil: "Na základě všech informací, které mám k dispozici, nenese Francie (za potopení) žádnou zodpovědnost.". Jenže 17. září deník Le Monde zveřejnil informace, že teroristický útok osobně nařídili ministr obrany Charles Hernu a ředitel tajné služby Pierre Lacoste. O dva dny později odmítl Lacoste podepsat prohlášení, které by ho zavázalo sdělit veškeré podrobnosti týkající se "L'Affaire Greenpeace"s odůvodněním, že je zodpovědný za ochranu svých podřízených.Ministr obrany Charles Hernu musel Lacosta propustit z funkce a sám podal demisi.

Definitivním obratem v "L'Affaire Greenpeace" bylo přiznání francouzského premiéra Laurenta Fabiuse, který v neděli 22.září večer v televizním projevu uvedl: "Byli to agenti DGSE, kteří potopili tuto loď." Nový francouzský ministr obrany Paul Quiles pak přiznal, že pátrání po pravdě v celé události bude obtížné, protože některé důležité materiály o operaci proti Greenpeace zmizely z archívů centra DGSE.

Odsouzení atentátníků, nátlak Francie a jejich propuštění

Ráno 4.listopadu 1985 se pozornost světa znovu soustředila na novozélandský přístav Auckland. Za přítomnosti 147 píšících novinářů, mnoha televizních štábů a nespočetných fotografů začal soudní proces s oběma francouzskými útočníky. Ti se rychle přiznali a byli odsouzeni za neúmyslné zabití a poškození cizího majetku na 10 let vězení. Bohužel v něm nezůstali dlouho.

Francie nasadila všechny páky, aby odsouzeným atentátníkům pomohla. Kombinací politického nátlaku a bojkotu novozélandského zboží dosáhla během rozhovorů zprostředkovaných OSN dohody o převezení obou teroristů na francouzskou vojenskou základnu na ostrově Hao. Výměnou za to Francie ukončila bojkot, omluvila se novozélandské vládě a zaplatila jí odškodnění ve výši 5 miliónů dolarů. Oba atentátníci byli již za 2 roky z fešáckého vězení francouzskými úřady propuštěni. Mafart byl odvezen do Francie již v prosinci 1987 , údajně pro těžké onemocnění ledvin. Prieurová ho následovala v květnu 1988 pro údajné těhotenství. Ani v jednom případě si Francie nevyžádala povolení od Nového Zélandu, ačkoli šlo o jednu z podmínek dohody.

Nový Rainbow Warrior a globální úmluva o zákazu atomových testů

Organizace Greenpeace 2 září 1987 vyhrála mezinárodní arbitráž s Francií, která byla nucena zaplatit za zničenou loď a další náklady vzniklé útokem více než osm miliónů dolarů. Bylo to vůbec poprvé, kdy nějaká vláda souhlasila se závaznou arbitráží mezi ní a soukromou nevládní organizací ve sporu, který se týkal činnosti vojenských sil. Za odškodnění od francouzské vlády Greenpeace koupilo v roce 1988 vysloužilou 30 let starou rybářskou loď Grampian Fame, kterou přestavělo na motorovou jachtu. Ta pod jménem Rainbow Warrior II. vyplula na moře v den 4. výročí bombového útoku - 10. července 1989.

Rainbow Warrior II. navázal na aktivity se svého předchůdce a účastnil se několika protestních akcí proti pokusným atomovým výbuchům na polynéském atolu Mururoa. V září 1996 pak byla pod patronací OSN uzavřena přelomová globální dohoda o zákazu atomových testů (Comprehensive Test Ban Treaty - CTBT), kterou podepsala 166 zemí světa. Splnil se tak sen lidí, kteří počátkem 70. let minulého století stáli u zrodu organizace Greenpeace. 15. září 1971 totiž poprvé vyplula loď Phyllis Cormack pod jménem Greenpeace protestovat proti americkým atomový testům na ostrově Amchitka.

Kolik lidí zabily pokusné atomové výbuchy?

První pokusné atomové výbuchy testující atomové zbraně provedly USA již v roce 1945. Zničující účinek amerických nukleárních bomb svržených na japonská města Hirošima a Nagasaki rozpoutal atomové závody mezi dalšími státy. V roce 1949 provedl pokusný výbuch Stalinův Sovětský svaz, v roce 1952 následovala Velká Británie a v roce 1960 i Francie. Maova Čína svou bombu otestovala v roce 1964, Indie o deset let později a Pákistán v roce 1998. Informaci o tom, kdy testoval svůj atomový arsenál Izrael jsem nenašel, stejně jako hodnověrnou informaci, zda pokusný výbuch uskutečnila Severní Korea.

Názory expertů na ohrožení zdraví lidí v důsledku pokusných nukleárních výbuchů se liší. Při použití statistik OSN o dávkách radiace, kterým byli lidé vystaveni v letech 1945 až 1989 v důsledku pokusných atomovými výbuchů, a kalkulaci zdravotního rizika na základě konzervativního modelu Mezinárodní komise pro radiologickou ochranu (ICRP- International Commission on Radiological Protection)ii dochází experti k více než milionu úmrtí na rakovinu, přesněji výsledek hovoří o 1 173 600 mrtvých. Když v roce 2003 aplikovala na stejná data o dávkách radiace svůj novější model výpočtu zdravotního rizika Evropská komise pro radiační riziko (ECRR - European Committee on Radiation Risk) došla k ještě horšímu výsledku. Experti ECRR odhadli počet úmrtí na rakovinu v důsledku nukleárních pokusů na více než 61 milionů lidí (přesněji 61 600 000).

I pokud by byl pravdivý onen "optimističtější" výpočet, jde o zarážejí počet postižených, kteří doplatili na bezohlednost vůdců několika světových velmocí. Nutno však podotknout, že největší část radioaktivity byla rozptýlena do prostředí během atmosférických atomových explozí v 50. a 60. letech minulého století.

Hrozí další atomové pokusy?

Mezinárodní dohoda o zákazu atomových testů CTBT bohužel odmítla ratifikovat zhruba desítka zemí. Mezi nimi jsou i nukleární velmocí USA a Čína, a proto není vyloučeno, že by v budoucnu mohlo dojít k dalším sériím pokusných atomových výbuchů. Navíc Spojené státy ohlásily záměr vyvinout nové generace atomových zbraní. Nejvíce se v této souvislosti mluví o tzv. "bunker busters" (RNEP - Robust Nuclear Earth Penetrator).

Bohužel o získaní atomových zbraní dnes zřejmě usiluje celá řada dalších států, které by je patrně chtěly také pokusně odpálit. Administrativa prezidenta Bushe žádá v souvislosti s jadernými programy uvalení sankcí na Irán a severní Koreu, které provozují nebo stavějí jaderné reaktory (údajně pro výrobu elektřiny), jež by mohly být zdrojem plutonia pro výrobu atomových zbraní.. Opomíjena je však skutečnost, že země jako Izrael, Pákistán a Indie vlastní patrně několik desítek nukleárních zbraní a přitom se odmítají podřídit úmluvě o nešíření jaderných zbraní NPT. Přes tuto okolnost Bushova vláda poskytuje miliardovou vojenskou pomoc vládám Pákistánu a Izraele, které nukleární zbraně mají a nehodlají respektovat úmluvu NPT. Podle dostupných informací Izrael dokonce disponuje německými ponorkami a americkými letadly F 15E použitelnými jako nukleární nosiče. Pákistán byl pro změnu kolébkou hnutí Taliban, které úzce spolupracovalo se sítí Al-Kajda a které dodnes v zemi působí.

Snad vůbec nejhorším představitelným scénářem je možnost, že by se některá z desetitisíců atomových hlavic nebo plutonium pro jejich výrobu dostalo do rukou teroristů. V únoru tohoto roku otiskl britský deník The Times.zprávu, že zařízení na přepracování vysoce radioaktivního vyhořelého paliva z atomových elektráren v Sallafieldu postrádá asi 30 kilogramů plutonia. Ačkoli by uvedené množství postačilo k výrobě několika nukleárních bomb, tato informace zřejmě nikterak neznepokojila Mezinárodní agenturu pro atomovou energii (IAEA). Její představitel Mark Dwozdecky televizní diváky chlácholil neuvěřitelným výrokem: "V evidenci může být maximálně tříprocentní odchylka a u Sellafieldu to dělá jen desetinu procenta"iv. Zařízení v Sallafieldu plánuje v roce 2010 skladovat přes 100 tun plutonia, což je množství postačující k výrobě více než přes 10 tisíc jaderných zbraní! Ať se na mě mezinárodní atomová agentura nezlobí, ale i pouhá možnost zmizení oné desetiny procenta skladovaného plutonia mi nahání husí kůži. Vždyť by se s ním dalo spáchat něco, proti čemu byly útoky v New Yorku, Madridu či Londýně nevinnou zábavou.

Fotografie útoku na Rainbow Warrior ZDE