Během následujících dvou desetiletí Sartrova pověst klesala. Během svého života se dopustil mnoha chyb a nedůsledností. Začátkem padesátých let podporoval stalinismus, v sedmdesátých letech podporoval maoismus, hájil civilní masakrování v Alžírsku a na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Tyto chyby zastínily podstatný význam, hloubku a inteligenci jeho literárních děl.

Sartrova pověst jako jednoho z nejvýznamnějších myslitelů a spisovatelů 20. století nyní znovu stoupá, paradoxně ani tak ne ve Francii jako ve vysokých akademických kruzích v USA, v zemi, kterou Sartre nesnášel.

Sartrovy četné pokusy definovat, co je to lidská "svoboda", připadají dnes významné černošským, ženským či radikálním univerzitním výzkumníkům, kteří utvořili Severoamerickou Sartrovu společnost. Sartre je pro ně intelektuální protilátkou proti samolibému a často účelovému zneužívání slov, jako je "svoboda", politickou a mediální kulturou v jejich zemi.

Je velmi lehké karikovat a kritizovat Jeana-Paul Sartra jako pozéra a pokrytce, píše britský autor. Tento "hlubokomyslný myslitel", který věřil v povinnost jednotlivce neustále znovu a znovu definovat svou cestu ke svobodě, prodával na pařížských ulicích v sedmdesátých letech maoistické noviny, které požadovaly náhodné vraždění policistů a šéfů podniků.

Jeden Sartrův životopisec napsal: "Sartre se cítil nejvíc doma v kavárnách a v restauracích, kde mohl dominovat prostoru a kouřit. Zcela ignoroval veškeré signály, které mu vysílalo jeho tělo. Nerad trávil čas mytím, holením, čištěním zubů, vyměšováním a v diskusi pokračoval přes zavřené dveře, i když byl na záchodě."

Se svou partnerkou, feministickou spisovatelkou Simone de Beauvoir, odmítal posledních dvacet let svého života souložit. Oba měli četné milostné aféry, o nichž se vychloubali v dopisech přátelům, které po jejich smrti vyvolaly skandály.

Beauvoir často sváděla své studentky, posmívala se jim v dopisech Sartrovi a občas mu je předávala. Sartre se nesmírně rád obklopoval krásnými ženami, ale - jak přiznává ve svých dopisech - o sex neměl větší zájem než o čištění svých zkažených zubů.

Jak původní byl Sartre jako autor a myslitel? Mnoho jeho myšlenek - dokonce i slovo existencialismus, které zpopularizoval od roku 1946 a pak ho přestal používat - pochází z německých zdrojů. Je obtížné říci, v co Sartre "věřil", neboť se jeho myšlení pořád měnilo.

Je možná podivné, vzhledem k tomu, že je Sartre většinou považován za levičáka, že je to člověk, jehož nejsystematičtější myšlenkou byla glorifikace individua.

Sartrův existencialismus vznikl s jeho ranými díly, jako je román La Nausée (Nevolnost, 1938) a L'Etre et le Néant (Bytí a Nic, 1943), v nichž Sartre objevil člověka jako svého druhu tragického hrdinu.

"Nic" vysvětluje existenci. Existence vysvětluje všechno - a nic. Neexistují žádné absolutní pravdy. Ani náboženství, ani psychologie, ani společenská podmíněnost, ani mechanika historie nemohou poskytnout univerzální pravdy ani vysvětlit, jak se jednotlivec má chovat. Každý jednotlivec si musí najít vlastní cestu ke "svobodě" - musí to být svoboda nezávislá na konvenčních pravdách a na "mauvais fois", "špatné víře" - přijímání líné, iluzorní, druhořadé realizace sama sebe.

Všechno je tedy odporné, ale také krásné, protože život je trvalou intelektuální výzvou, je to trvalý akt duševního hrdinství. Avšak jestliže neexistuje žádná pravá cesta a žádná morálka, co zabrání lidstvu, aby nepropadlo barbarství?

Tento problém Sartre neřeší. Namísto toho hledá útěchu v aforismech "Být věrný znamená být všemu nevěrný." "Absence Boha je božštější než Bůh."

Od padesátých let začal Sartra abstraktní existencialismus frustrovat a dal se na - levicovou - politiku. Pro existencialistické puristy to byla - a pro mnohé z nich to je dodneška - zrada.

Důležitost individua, jednotlivce, povinnost každého člověka definovat si a žít svou vlastní verzi svobody - to zůstalo. Sartre se ale rozhodl, že je to dosažitelné pouze prostřednictvím politického, sexuálního a hospodářského osvobození veškerého lidstva.

Duševně zdravý jednotlivec měl povinnost bojovat proti všem formám útlaku. A protože byla pro Sartra kapitalistická, buržoazní společnost hlavním utlačitelem, komunismus, dokonce i stalinský komunismus, byl pro Sartra po určitou dobu nástrojem vedoucím k osvobození. Lehce ospravedlnitelná byla antikolonialistická osvobozenecká hnutí v Alžírsku a ve Vietnamu, Sartre chválil masakrování civilistů. Násilí bylo politováníhodné, ale naproti tomu existuje i nevyslovené, instituční násilí, které udržuje při životě kapitalistické a koloniální společnosti a utlačuje lidstvo. Revoluční násilí bylo proto nutné pro boj proti reakčnímu násilí a pro cestu ke svobodě. Problémem s francouzskou revolucí byl jen ten, tvrdil Sartre, že v době teroru v roce 1793 nezavraždila dostatečné množství lidí. Starý pořádek přežil a nakonec se vrátil.

Tentýž logický problém přetrvával. Jestliže neexistují žádné univerzální pravdy, čím jménem lze hlásat barbarské činy a vyhnout se totálnímu propadu do barbarství? Tentokrát se uchýlil Sartre k dogmatismu: "Všichni antikomunisté jsou psi."

Jeho politický extremismus Sartra ve Francii zdiskreditoval ještě před jeho smrtí. Nový zájem mladých univerzitních vědců o Sartra v nedávných letech ve Francii a v Německu je většinou zájmem o raného Sartra.

Knihy La Nausée a L'Etre et le Néant možná vedou do slepé uličky, ale kdo říkal, že existuje cíl? Jako básnicko-filozofické zkoumání lidského údělu - nezodpověditelných otázek o smyslu lidského života - se těmto knihám máloco vyrovná.

V Americe objevují mladí vědci pozdního Sartra, politicky angažovaného Sartra, který nesnášel Spojené státy. Zejména je zajímá jeho celoživotní hledání významu "svobody" a jeho pojem "institučního násilí".

Mladí američtí akademici vidí Sartra jako jednoho z prvních lidí, kteří vznesli otázky, aktuální nyní při "válce proti terorismu", při globalizaci a při samolibém, konzervativním, americkém užívání slova "svoboda".

Může mít "svoboda" v normálním americkém smyslu mít nějaký význam, když způsobuje jiným lidem útlak, ptají se tito učitelé. Není to projevem "mauvais fois", když si ji kupujeme za cenu globálního oteplování, útlalku žen a rasových menšin?

Robert Stone, emeritní profesor filozofie z Long Island University, konstatuje, že Sartre si uvědomoval, že "veškerá svoboda je navzájem provázaná, že pokud si mám zvolit svobodu, musím si zvolit svět, v němž jsou k dispozici základní potřeby, v němž neni ničí svoboda podřízena 'systémovému násilí' dehumanizujícího útlaku."

Avšak americký spisovatel Norman Mailer varuje, že naopak pozdní Sartre se dostal do nebezpečné a temné oblasti. Tím, že se snaží nám vnucovat politický ideál bez kompasu náboženství či morálky, vyvtořil "trvalou nicotu, vybudovanou na věčné prázdnotě". Sartre se tak dostal do nebezpečné slepé uličky.

Podrobnosti v angličtině ZDE