V roce 2000 George W. Bush ještě alespoň občas budil dojem, že zastává tradiční republikánské hodnoty, když tu a tam pronášel projevy na tradiční témata, např. že vláda je jen "nutné zlo" a že její moc má být co nejmenší, že má omezovat své zásahy do ekonomie, společnosti a mezinárodních záležitostí, byť by je činila s dobrou vůlí, neboť zásahy vlády mají vždy problematické důsledky. Vláda se tedy má chovat jen jako administrátor, dodával, a nikoli jako sociální inženýr (mluvil např. o tom, že vláda i prezident musí být "humble" -- tj. pokorný). V té souvislosti také zdůrazňoval velmi tradiční republikánský požadavek, jehož základy v počátcích položili maloměstští bankéři, tj. požadavek "fiskální odpovědnosti" -- vláda vždy musí udržovat rovnovážný rozpočet. V roce 2004 však Bush takové názory veřejně zastával již zřídka. A také republikáni v Kongresu se již nechovají jako tradiční republikáni (kromě několika výjimek, k nimž patří např. senátor Arlen Spector z Pensylvánie).

V době, kdy vláda republikánů vytváří největší vládní schodek v historii USA, kdy americká vláda víc a víc zasahuje ve světě, a to agresivním způsobem, kdy rozvíjí sociální inženýrství, a kdy Američanům ve stále větší míře diktuje, co si mají myslet a co si naopak myslet nemají, je zajímavé číst, co o současné situaci píší dva tradiční republikáni. První autor, Stefan Halper, byl vládním úředníkem za Nixona, Forda, i Reagana, a druhý autor, Jonathan Clarke, je badatelem na Cato Institute, což je "thinktank" ve Washingtonu. Čtenář nemusí přečíst mnoho stran, aby zjistil, že ani pan Halper ani pan Clarke není se situací spokojenější něž demokraté. Tento text se v tomto ohledu příliš neliší od podobných textů demokratů nebo dokonce levicových radikálů, ale to je jen znak toho, jak radikální pravicová politika v Americe v současné době je. Autoři ze situace viní především neokonzervativce, a nikoli fundamentalisty. Neokonzervativci podle nich přivedli Ameriku do krize, "když národní zájmy nahradili ideologií, díky níž jsou USA mezinárodně izolovány a doma polarizovány". V době, kdy podporovali Reagana v boji proti "říši zla" (tj. Sovětskému svazu), si nepředstavovali, že 20 let poté "Amerika nastoupí nebezpečnou cestu zastrašování a projekce moci, kdy považuje přátele a spojence za satelitní státy", a že vláda, která pomáhala k pádu berlínské zdi, bude budovat takové zdi doma.

Autoři charakterizují současný neokonzervatismus jako ideologii, která:

1) se vyznačuje téměř náboženskou vírou, že lidský stav je definován výběrem mezi dobrem a zlem a že politický charakter člověka je hodnocen tím, jak ochotný je konfrontovat dobro se zlem;

2) tvrdí, že základní zásada, která určuje vztah mezi státy, je vojenská moc, a připravenost silnějšího státu tuto moc použít;

3) považuje oblast Středního východu a globální islám za hlavní oblast amerického mezinárodního zájmu.

Aby uskutečnili tuto politiku, neokonzervativci

1) analyzují mezinárodní politiku z hlediska, které je černobílé a má absolutní mravní kategorie;

2) soustředí se na unipolární moc USA a jsou přesvědčeni, že použití vojenské síly je první, nikoli poslední volba. Odmítají "lekci Vietnamu", protože podle nich podrývá americkou vůli, a chápou se "lekce Mnichova", která dokazuje cenu preventivního vojenského útoku.

3) zavrhují konvenční, diplomatické instituce jako Department of State (ministerstvo zahraničí) a pragmatický rozbor, který zohledňuje svéráznost kultur. Staví se nepřátelsky k nearmádním multilaterálním ústavům a jsou instinktivně nepřátelští k mezinárodním smlouvám. Jejich heslem je "globální jednostrannost". Mezinárodní kritika jen potvrzuje jejich ctnost a pravdivost.

Neokonzervatismus byl založen, více méně, ve 30. letech minulého století v části menzy City College of New York, kde se shromáždili socialisté, kteří byli proti stalinismu (v jiné části menzy se shromáždili stalinisté). Budoucí neokonzervativci jako Irving Kristol, Daniel Bell, a Daniel Patrick Moynihan tady studovali a debatovali o marxismu, leninismu, a zejména trockismu. Podle autorů by však bylo chybou myslet si, že Marx nebo Trocky proto měli na neokonzervativce důležitý vliv. Spíše jim ty dlouhé diskuse o podrobnostech marxismu daly teoretickou schopnost, které byly výhodou proti jiným americkým pravicovým myslitelům, když začali psát pro časopisy jako Commentary po jejich konverzi v 50. i 60. letech a když začali pracovat v pravicových "thinktank" v 70. letech. Vycházeli z marxismu jen v tom, že z Trockého převzali ideu permanentní revoluce (či snad přesněji "permanentní kontrarevoluce") a že nevěří v trvalost demokracie a západních hodnot (což ovšem neznamená, že by věřili v trvalost socialismu nebo čehokoli jiného). Proto kladou důraz na armádní moc jako na hlavní způsob, jak chránit a rozšiřovat západní hodnoty. Za studené války to znamenalo tvrdý nebo agresivní postoj proti Sovětskému svazu, i proti všem myšlenkám, hnutím a skupinám, které "oslabovaly" západní odhodlanost proti komunismu. A někdy neokonzervativci díky svým intelektuálním schopnostem napsali zajímavé a původní kritické studie tehdy blahobytného státu.

Po pádu Sovětského svazu pak měla starší generace neokonzervativců pocit, že svůj hlavní úkol úspěšně završila, a z části splynula s tradičním proudem konzervatismu. Mladší generace neokonzervativců si ale našla nové nepřátele (zejména muslimy, kteří žijí nad rozsáhlými naftovými rezervoáry), a zástupci této mladší generace, jako např. studenti Leo Strausse, v současné době stojí v čele neokonzervatismu, a slouží ve vládě nebo pracují jako komentátoři v novinách a v televizi.

A co se stalo s tradičními republikány? Jak je možné říci, že jsou slabší než demokraté, když demokraté jsou na tom tak mizerně? Protože demokraté ještě alespoň vládnou v důležitých státech, jako je New York nebo Kalifornie, kde si Bush v obojích volbách vedl špatně. Je možná ironií, že tradiční republikáni mají vliv jen ve státech (jako New York nebo Kalifornie), ve kterých vládnou demokraté, a kde neokonzervativní a fundamentalistická politika není populární. A kam zmizeli ve státech, kde vládne republikánská strana? Možná do důchodu, hrát svůj nejoblíbenější sport, golf, v Palm Springs s bývalým prezidentem Fordem a duchem Franka Sinatry? Někteří asi ano. A jiní vedou své polemiky z univerzit (např. Halper je profesorem v Cambridge) nebo ze "thinktanků", jako je Cato Institute (Clark). Většina však věrně slouží pod neokonzervativci a fudamentalisty. A co se stalo s jejich filosofií, že vláda má být jenom tichý manažer a nesmí nikdy podstupovat nějakou křížovou výpravu? Snad jim neokonzervativci nabídli něco, co nemohli odmítnout, nebo něco, co bylo popsáno v Britských listech v souvislosti s filmem Adama Curtise (Jak neokonzervativci a islamisté vytvořili nový "svět globálního terorismu", 21.10.2004): "Politikové jsou stále častěji dnes už považováni jen za manažery veřejného života. Avšak oni nyní objevili novou roli, která jim navrací jejich moc a autoritu. Namísto toho, aby pro nás plnili sny, nám politikové slibují, že nás ochrání - před nočními můrami (tj. radikální islám a terrorismus)." I tradiční, "libertarianští" republikáni jsou přece politikové, a který politik by mohl odolat té velké politické moci, již jim neokonzervativci nabídli?