Přeji dobrý den, dámy a pánové.

Ještě dříve než se pokusím přispět, ve srovnání s předřečníky aspoň málem k debatě o sociálnímu systému, který jsme začali v roce 1990 formulovat a poté realizovat tak, aby měl šanci se stát součástí moderního Evropského sociálního modelu, dovolte mi poděkovat pořadatelům, že si na mne vůbec ještě vzpomněli. To se mi, jako důchodci, už stává opravdu jen výjimečně. Evropský sociální model, co to vlastně znamená, co to představuje a jak to uchopit, aby to mělo nějaký praktický význam. Údajně je to program, který představuje základní krok směrem k posílení a modernizaci evropského sociálního modelu, jenž je charakteristický pevným vztahem mezi hospodářskou výkonností a pokrokem v sociální oblasti. Když však jsem se do toho programu začetl, nenacházel jsem nic konkrétního, jen neříkající slova a věty.

Zasedání Evropské rady v Lisabonu vytýčilo pro Evropskou unii strategický cíl "stát se nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější na znalostech založenou ekonomikou světa, schopnou trvale udržitelného ekonomického růstu s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností a rovněž vytýčilo cíl plné zaměstnanosti v Evropě a mimo jiné také zdůraznilo, že všechny členské státy se musí vyrovnat s problémem stárnutí obyvatelstva".

Ohromující vize, krásný sen.

Kdesi jsem četl, že výsledek jednání v Lisabonu je jako "jeti", každý o něm ví, každý o něm mluví, ale nikdo ho neviděl. Ještě štěstí, že jsme vytrénovaní minulým režimem. Také nám říkali, že komunismus je už za dveřmi.

Já bych však nechtěl marnit čas nikam nevedoucí polemikou s výsledky z Lisabonu či z Nice, ale chtěl bych se věnovat praktické sociální politice, protože především o tom je a bude každý, nejen Evropský sociální model.

Celý den jsem soustředěně poslouchal předřečníky a srovnával s tím, co jsme zamýšleli, když jsme pokládali základy nové a moderní sociální politiky, tehdy ještě poněkud většího federálního státu, který stál na startovní čáře své nové i když, bohužel, jen krátké historie.

Když jsme v roce 1990 uvažovali, kde vůbec začít a jak pojmout koncepci sociální reformy pro tehdy vznikající jiné ekonomické prostředí, můj učitel a bývalý náměstek v jedné osobě, prof. Tomeš, tehdy řekl: "Těch minulých 40 let sice znamenalo opuštění středoevropských tradic sociálního modelu a nastolení sovětského modelu, ale my přece nevaříme z vody, my žijeme v prostoru, kde historicky jsme se vždy výrazně podíleli na formování evropského sociálního modelu, a tak navazujme na vysokou úroveň teorie i praxe sociální politiky a sociálního zabezpečení předválečné Československé republiky".

A že bylo na co navazovat, to dokládá i nedávné výročí, kdy jsme si připomněli, že před 80 lety byl vyhlášen zákon č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. V tu dobu to byl v sociální oblasti nejpokrokovější právní předpis Evropy. Zavedl dělnické pojištění a znamenal zásadní přelom v oblasti sociálního pojištění a jeho správě a dokonce přijetí tohoto zákona mělo zásadní vliv na přijetí pojišťovacího soudnictví.

Ne, nevybral jsem si vzpomínku na tento zákon náhodou, a to proto, že jeho vznik provázelo něco, co by mělo být pro nás všechny a zejména pro naše politické reprezentace inspirující. Návrh na tento zákon podal poslanec Johanis v říjnu 1920 a poté přišly se svými návrhy všechny tehdejší parlamentní strany. Protože rychlou dohodu nebylo možné očekávat, byla politická rozprava v březnu 1921 přerušena, všimněte si prosím, žádné emoce, ale racionální úvaha a to již po neúspěšných 6 měsících.

Poslaneckou sněmovnou bylo pověřeno tehdejší Ministerstvo sociální péče, aby ustavilo odbornou komisi, ve které měl dominující roli profesor matematicko-fyzikální fakulty a přední odborníci na sociální politiku. Výsledkem jejich dvouleté práce byl návrh, který se stal východiskem k politické diskusi, která trvala rok a půl. Co je však na přijetí tohoto zákona tak inspirující není jen to, že byl přijat za 4 roky, ale zejména to, že si ho nepřisvojila žádná z politických stran, ale byl považován za společné dílo.

A tak se ptám, nemohl by tento příklad být inspirující i pro dnešní přešlapování kolem důchodové reformy?

Naše politická reprezentace se v postupu politických sil z roku 1920 zhlédla a předsedové politických stran, zastoupených v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, se dohodli nejen na vytvoření týmu expertů, ale i současně na tom, že výsledek práce expertní skupiny budou jednotlivé strany respektovat.

Skoro by se chtělo vykřiknout "No konečně", kdyby nadšení nebrzdilo moudré rčení Jana Wericha, "To by bylo krásný, kdyby todle bylo možný".

A jistě bychom našli mnoho argumentů, proč pochybovat. Prokazatelný nezájem o vše, co souvisí s politikou, je při každých volbách více než zřejmý a není důvod si myslet, že v příštích volbách tomu bude naopak.

Sotva odrostlí mladíci bez životních facek jsou na politické scéně spíše trapnou epizodou a na obou stranách chybí skutečné charismatické osobnosti k prosazení a vysvětlení dramatických opatření.

Politická debata o důchodové reformě bude pro strany problém, protože to bude zároveň aktuální volební debata ve které se jen těžko budou hledat vhodné formy jak oslovit občany a to z prostého důvodu, kterým je, že občané, kteří jsou zároveň voliči, o omezování svých sociálních jistot nestojí.

Zmínil jsem se, že pro formování nové sociální politiky jsme měli na čem stavět, a musím říci, když pozoruji dnešní politickou scénu, že my jsme to měli mnohem jednodušší a to bez ohledu na to, že federální pohled se často velmi ostře střetával s pohledy obou republikových vlád. Nicméně jednodušší v tom, že vzhledem k nedostatku zkušeností a znalostí neměla tehdejší veřejnost mnoho příležitostí intervenovat do přípravy sociální reformy, a stejně tak v té době existující politické strany či zájmové skupiny nebyly prakticky vůbec připraveny zahájit na většinu témat sociální reformy vážnou diskusi s jejími tvůrci. Proto také, na rozdíl od dnešní doby, byl scénář sociální reformy jen zřídka terčem politických útoků. Ty se sice odehrávaly, avšak převážně jen při jednáních federální vlády a jen zcela výjimečně v mediích a byly to, pokud to tak můžeme nazvat, střety mezi mnou a kolegou Klausem, respektive mezi pojetím a chápáním přístupu k řešení sociální problematiky a užitými metodami či nástroji mezi ministerstvy financí a práce a sociálních věcí.

Jakou sociální reformu federální vláda ve svém programovém prohlášení tehdy přijala a co se z ní vůbec zachovalo a jaký vlastně sociální model budovala?

Cílem bylo postupnými kroky vytvořit univerzální a jednotný státní systém sociálního zabezpečení, který v podmínkách jednotného trhu práce bude poskytovat povinné zdravotní, nemocenské a důchodové pojištění, dobrovolné připojištění individuální i skupinové a státní sociální pomoc včetně vybudování mechanismů valorizace dávek a pak transformovat tyto dílčí reformované části do známých třech pilířů systému sociálního zabezpečení moderní evropské úrovně, tedy v souladu se zásadami na kterých spočívají obdobné systémy v členských státech Evropského společenství.

Myslím, že z těchto vět zřetelně zaznívá, že to, s čím se nyní bez valného úspěchu potýkají politické strany, bylo uděláno či formulováno či v zásadních rámcích diskutováno již před 14 lety.

Proč se vlastně minulostí zabývám?

Jednak proto, že jen na minulosti lze budovat budoucnost a také a především proto, že chci ukázat, že ti, kteří přišli po nás, rozhodně měli, stejně tak jako my, také na čem stavět a na co navázat. Ke komplexní změně tehdejšího systému sociálního zabezpečení se mělo přistoupit v souladu s harmonogramem realizace postupných kroků již s účinností od 1.1.1994. Bohužel, nic nenasvědčuje tomu, že se tak stalo.

A abych nemluvil jako materiály z Lisabonu, budu konkrétní.

Myšlenkově byla sociální reforma koncipována tak do poloviny roku 1991, tedy jsme na to potřebovali pouze rok a půl a pak už se prakticky jen realizovaly jednotlivé kroky.

A tak i když byly přijímány v sociální oblasti zákony po roce 1992, pak většinou byly vytvořeny ještě na federálním ministerstvu práce a sociálních věcí, jen namátkou - zákon o sociálním pojištění z roku 1993, penzijní připojištění v roce 1994, principy důchodového pojištění a státní sociální podpory v r.1994, principy soc. pomoci, které nebyly dodnes ztvárněny do zákonů. A také třeba i návrh zákona převedení placení nemocenské za prvních 14 dnů nemoci na zaměstnavatele byl dán do federálního parlamentu ještě v červnu 1992, v době, kdy vrcholila volební kampaň, a kdy mnozí se již bez ohledu na cokoli hnali za vidinou své vlastní politické kariéry, zatímco jiní normálně pracovali.

A tak jedině byl nově přepracován zákon o zaměstnanosti k 1.10.2004, ale i tak slučuje hlavně zákon hmotný federální a organizační český a jak se zdá, povedený příliš není a intenzivně diskutovaný švarcsystém je toho dokladem. O mzdové politice snad ani nebudeme raději mluvit, protože od záměru jednotné mzdové politiky pro veřejnou sféru jsme už zase v tisících výjimkách pro různá odvětví a profese.

A také by se mýlil ten, kdo by si myslel, že základy zákona o státní službě nespatřily světlo světa již za federace. Nicméně cesta tohoto zákona se dá nazvat téměř strastiplnou, protože i když už je, tak před účinností je stále měněn a jeho účinnost posouvána, naposledy v prosinci 2004 se posunula účinnost na 1.1.2007 a přitom, jak bylo v souvislosti s jeho projednáváním mnohokrát hezky řečeno, a podtrženo i zde nepřítomným kolegou Škromachem, jedná se o nezbytný zákon pro vstup do EU, zajišťující kvalitní a nestrannou státní správu. Zcela osamocenou a smutnou kapitolou je nepochybně důchodová reforma.

Opravdu již není zábavné číst, jak jedna politická strana viní druhou z toho, že není to či ono, a je úsměvné, když jsem jako čtenář novin informován, že momentálně varující skutečností je stárnutí populace, že to právě dnes někdo objevil a že současná vláda je vládou, která problém stárnutí pojmenovala, nebo, že komise expertů spočítala to či ono nebo že varuje před tím či oním.

Je to stejné, jako když čteme detektivku a již v úvodu víme, že vrahem je zahradník. Problematika důchodů není dnešním nečekaným objevem ani objevem minulých dvanácti let a už vůbec ne objevem politických reprezentací. A jestli se někdo rád diví, pak ať se především diví skutečnosti, že se na politické scéně po roce 1992 neobjevila vláda či politická síla, která by měla odvahu se k tomuto problému postavit.

A tak Vaší pozornosti doporučuji publikaci "Česká sociální reforma", autor V. Rys, vydala Univerzita Karlova v Praze, v roce 2003, kde na straně 57 se dočtete:

"Na druhé straně je to snad poprvé, co se taková zmínka nachází v úředním dokumentu, text uvádí, že vzhledem k sociálně-ekonomickému a demografickému vývoji musí reforma sociálního pojištění vytvořit předpoklady pro postupné zpřísňování podmínek nároku na dávky. Výše dávek musí být přiměřená nejen z hlediska potřeb příjemců dávek, ale také z hlediska únosnosti nákladů a tedy i výše příspěvků do fondu sociálního pojištění".

Je mi to už trapné, že stále připomínám v pavučinách zahalená léta 1989 -- 1992, ale citovaný text federálního ministerstva práce a sociálních věcí, ve kterém je rámcově vše, co je třeba udělat a kde jsou naznačena všechna rizika, opět pochází z období 1991 a je důkazem, že již tehdy si kompetentní vláda uvědomovala souvislosti, které, bohužel, žádná z vlád po roce 1992 nebyla schopná jako štafetu převzít.

A tak dnes, místo toho abychom s důchodovou reformou finišovali do cíle, objevujeme již dávno objevené, hledáme formulace pro to co již před 14 lety formulováno bylo a proto cíl je stále stejně daleko.

Mně, zejména ideologické spory, které jsou označovány za netriviální, tedy složité, připadají, promiňte, směšné. Důchodovému systému samotnému je jistě jedno, je-li pravicový či levicový, a důchodci, který celý produktivní život platil na něčí důchod, také určitě bude, tak říkajíc "šuma fuk", jestli důchod, který dostává a na který má nesporný nárok a tudíž právo, je z levé či z pravé strany. Pokud ho bude na důchodu vůbec něco zajímat, pak určitě jen to, zda výše jeho odložené spotřeby, kterou odkládal nikoliv dobrovolně, ale kterou mu stát bral, aby pak mohl zajišťovat úroveň kvality života současně žijícímu člověku v postproduktivním věku, ho neodsune na sociální periferii a to nemluvím o tom, že by také určitě uvítal, kdyby jeho důchod vyjadřoval zřetelnějším způsobem míru zásluhovosti.

Já opravdu nemám zájem se nikoho dotknout, ale je třeba to říci. Důchodová reforma to není jen matematický výpočet, to je stejně tak problém sociální a stejně tak a zejména - právní. Pokud takovýto přístup nebude respektováno, pak výsledkem bude nepovedená důchodová reforma a její uvedení do života bude znamenat předzvěst vážných sociálních otřesů.

Na závěr k tématu důchodová reforma ještě drobnou poznámku. S úžasem jsem si přečetl, kolik stojí tým expertů a jaké je jeho kompletní složení. Když jsme připravovali koncepci sociální reformy, na které se dodnes staví, pracovalo se ve dne v noci a dokonce, když bylo horko pak v plavkách i na mém hausbótu na Slapech a to včetně týmu expertů, které jsem také měl, a to vše, jak v té době jinak, zadarmo. Všichni považovali za čest, že se mohou na historickém dění podílet. Když jsem se podíval na složení týmu, pak kromě jediného, jsem nenalezl další jméno, které by mi onu tvůrčí dobu připomínalo. Údajně je v tomto státě 5, možná 6 lidí, kteří jsou schopni navrhnout a připravit realizovatelnou důchodovou reformu, bohužel, ve stávajícím týmu není ani jeden z nich.

Abych nebyl jen kritický. Je potěšitelné, že je v této době zájem o sociální politiku.

Z mé zkušenosti mohu říci, že sociální politika po roce 1989 dlouho nepatřila do politického arsenálu politických stran. Prosadit v roce 1990 návrh aby vedle ekonomické reformy stála reforma sociální jako garant její úspěšnosti, to bylo stejně vyčerpávající jako například prosazení návrhu na podpis Evropské sociální charty, dodatkového protokolu k Chartě z 5. května a protokolu novelizujícího Evropskou sociální chartu z 21. října 1991 s výhradou ratifikace. Po dohodě se sekretariátem Rady Evropy jsem výše uvedené dokumenty bez doprovodu, zcela sám, podepsal dne 27.5.1992 v sídle Rady Evropy ve Štrasburku za přítomnosti generální tajemnice Rady Evropy, Catherine Lalumiérové a za naprostého nezájmu našich medií a tedy i veřejnosti.

Přitom Evropská sociální charta je po Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a svobod základním dokumentem Rady Evropy a je věnována především ochraně hospodářských a sociálních práv občanů.

Proč si myslet, že tomu bude v diskusi o Evropském sociálním modelů jinak?

A přece je nad vší pochybnost zřejmé, že je a bude to vždy lidský sociální faktor, který bude při každé přeměně klíčový. Práh sociální tolerance, to není strašák reformátorů, ale realita se kterou je nutno počítat a to nejen v naší malé zemičce, ale i v té Evropě, kde jsme byli vždy.

V úvodu jsem položil sám sobě otázku

Co to vlastně je Evropský sociální model?

Musím odpovědět, že nevím, a dokonce si myslím, že ve skutečnosti neexistuje.

A tak se spokojme s tím, že v současné Evropě existuje mnoho jedinečných sociálních systémů, které jako soubor mohou vytvořit Evropský sociální model. Dámy a pánové, dovolte, abych na závěr ocitoval úvahu, která byla vyřčena již před mnoha lety a která je stále aktuální i k tématu této konference:

Nevytvořili jsme zatím žádnou sociální Evropu,
která by fungovala. A je nezbytné formulovat
reálnou představu o demokratické cestě
k přijatelné budoucnosti, kterou by lidé přijali.
Pokud se to nepodaří, budou předkládány
jen vize diktatury - pravé nebo levé.

Děkuji Vám za pozornost, ještě jednou děkuji za pozvání a přeji příjemný zbytek dne.