Neokonzervativní pravice sní o nové velké vojenské intervenci v Íránu, nebo možná v Sýrii, ptá se však někdo ve Washingtonu, zda Amerika má vojáky na takové dobrodružství? Cílem by musela být změna režimu, a to vyžaduje pozemní vojska. Prostě jen ze vzduchu vybombardovat íránská jaderná zařízení, to by jen rozzuřilo a posílilo íránské reakcionáře a zlikvidovalo prozápadní íránské hnutí.

Okupace Íránu by se musela odehrát v době, kdy pokračuje okupace Iráku. Po volbách to v Iráku nebude jednodušší.

V roce 1995 bylo rozmístěno v zahraničí 13,7 procent amerických vojáků. Dnes je to 27 procent. Amerika má v zahraničí více než 350 000 vojáků. Jsou (mimo jiné) v Afghánistánu, v Bosně, na Diego Garcia, v Džibuti, v Egyptě, v Německu, v Iráku, v Itálii, v Japonsku, v Kosovu a v Jižní Koreji. Některé tyto země by se bez amerických vojáků rozložily. Americká armáda má toho hodně co na práci. Je velmi nepravděpodobné, že by byla schopna další větší vojenské akce. Potíž je, že většina dosavadních amerických vojenských angažmá nekončí - na Balkáně, v Afghánistánu či v Iráku zřejmě budou muset americká (a často i britská) vojska zůstat mnoho let.

Zároveň mám podezření, píše autor, že potřeba Spojených států pro hrubou sílu, která by nahradila pouhé přesvědčování, sílí. Bush řekl ve své inaugurační řeči slovo "svoboda" sedmadvacetkrát. John F. Kennedy s tím slovem mohl šetřit, neboť Amerika bývala tehdy symbolem svobody pro svět.Tehdy měla Amerika nejlepší argumenty, nejlepší vizi a nejlepší melodie.

Ať už zaslouženě nebo nezaslouženě, Amerika o tuto vedoucí roli přišla. Asi tak, jako se to stalo Británii v roce 1899 v době burské války. Něco se nevysvětlitelně zhatilo. My Britové jsme tehdy tu jihoafrickou válku vyhráli prostě krvavou přesilou - a Amerika, předpokládám, taky nedopustí, aby byla "poražena" v Iráku či kdekoliv jinde. Ale jak jsou argumenty stále více nahrazovány zbraněmi, napětí roste. Nakonec přijde únava.

Je nesporné, že Spojené státy jsou v nezastavitelném relativním úpadku jako hospodářská světová mocnost. Vrcholem americké hospodářské moci bylo období po druhé světové válce (období Marshallova plánu). Vzhledem k tomu, že za studené války byla Amerika smrtelně ohrožena od Sovětského svazu, umenšovalo to americkou moc, ale to zdání bylo falešné.

Rozpad Sovětského svazu vedl k tomu, že se na světovém jevišti nyní jeví americká moc přehnaně velká. Avšak už po mnoho desetiletí klesá podíl USA na světovém hospodářském produktu. Vůči Americe nyní lehce převáží hospodářsky každé jiné seskupení států, a většina těchto jiných mocností jsou vůči sobě navzájem přátelské. Americká skromnost v roce 1945 vedla k tomu, že nebylo na první pohled zjevné, jak je Amerika silná, zatímco dnes je důsledkem Bushovy marnivosti, že je síla Ameriky přeháněna. Spojené státy nevědí, kam dřív skočit. Ztrácejí hospodářský náskok, přicházejí o roli vůdce světa, prohrávají filozofické argumenty. Amerika směřuje do slepé uličky.

Kompletní článek v angličtině ZDE