Pro humanitně orientovaného studenta jistě motiv pochopitelný, jehož heroismus nazývat patologií je přinejmenším vulgarizací. Vždyť jde o ideál, který právě má své kořeny v evangeliu s jeho etosem zástupné sebeoběti pro lásku k bližnímu -- a který stojí u základu naší vlastní -- tedy evropské kultury a civilizace, což Sklenář suverénně přehlédl v obou svých článcích, přestože na tento fakt v úvodu své polemiky již explicitně upozornil rovněž Jiří Škuba.

Dolejší svoje pojetí opírá o fenomen anomické sebevraždy, popsaný v Durkheimově Sociologické teorii. Uvažujme však dále: Možná lze tuto kategorii sebevraždy dále dělit na dva typy. V jednom z uvažovaných jde především o nepřijatelnost představy vlastní existence v nepřijatelných poměrech. V onom druhém o snahu, použít navíc suicidium instrumentálním způsobem -- jako politický manifest (čímž se dostáváme k pojetí Davidovu) -- sebevražda, jako transparentní a emocionálně nabitý symbol, poukazující na hluboké narušení hodnotových systémů soudobé společnosti, cílící k jejich nápravě v prospěch žijících, avšak s plným vědomím, že NEJDE o sám instrument nápravy (měřitelný bezprostřední změnou), ale drastické upozornění na nebezpečné "křivení se" hodnotových systémů společenství. Je takto pojatá demonstrativní sebevražda hodna odsouzení společností, kterou bije do tváře? Je to vůbec relevantní? Povědomí většiny tehdejších Čechů a Moravanů dospělo k závěru, že není. Co se změnilo dnes?

Univerzální motiv zástupné oběti za hříchy komunity, který lze nalézt již v Pentateuchu, je tentýž, ke kterému se odvolával Ježíš z Nazaretu. Jaký je z tohoto hlediska principiální rozdíl mezi sebevraždou aktivní (sebeupálení pro ideu dobra) a pasivní (dobrovolné ukřižování, či upálení pro tutéž ideu)? V tomto smyslu měl Palachův čin rovněž hluboký duchovní rozměr v duchu křesťanské -- a tedy evropské tradice.

Filip Sklenář svou legitimní generační námitkou však paradoxně a nechtěně doložil, do jaké míry je přirozený základní hodnotový systém, (vycházející z relativně neměnných vlastností a tužeb každého individua) ba samo společenské bytí, zpochybněno v dnešním individualizujícím světě. Nepřichází právě pod rouškou postmodernity a ekonomické globalizace do evropského prostoru znovu (po kolikáté už) prvoplánovité konzumní sobectví a krátkodechý utilitarismus, nevnímající základní hodnoty lidského společenství a nekladoucí si otázky po hlubším smyslu lidské existence? Otázky, které stály u kolébky řecké civilizace a měly pro evropské myšlení zásadní význam? Nehrozí Evropě (opět -- pokolikáté už!) barbarizace? Nepředstavuje současný primitivismus povrchně vzdělaných ignorantů cosi, co evropským hodnotám odpovídá nanejvýš v jejich nejnižší a nejméně osvícené podobě? Nestaví na místo hledání smyslu bytí pouhé dogma (či klišé -- sklenářovským slovníkem) lidského života jednotlivce (a v druhém plánu jeho konzumních potřeb), jakožto nejcennější hodnoty -- nezpochybnitelně a za jakýchkoli okolností?

Opravdu Dolejší, pokud píše, cituji "... že dnešní situace se onomu beznadějnému lednu ani zdaleka nepodobá," nevidí styčné faktory se stavem české společnosti tehdy a nyní? Nestačí mu ty, které uvádí David v pasáži: ".....Žádný 'život v pravdě', žádné 'vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí', žádný 'apel k transcedenci', ale 'blbá nálada' zvolna přecházející do apatie. ..... Vypadá to, že se prohrálo za pokračující svobody a demokracie. Špatně se dnes hledá nepřítel. Že by 'stát' a 'politici' vůbec? Uvolnění frustrovaných má zajistit pokleslá satira, 'milionář' a 'superstar'. Žiť chočetsa... "

Nemýlí se Karel Dolejší, pokud tvrdí, že palachovský způsob nápravy světa nefunguje? Není právě TATO diskuse důkazem, že tomu tak není? Že pokud dnes takto diskutujeme, cosi v myslích a srdcích lidí bylo tak, či onak zasaženo na generace dopředu? Není čas na hlubší analýzu pojmu "blbá nálada", není čas pokusit se nalézt onoho "nepřítele, který se špatně hledá" spíše než na bagatelizaci nedávné série autodafé Sklenářem přičítaných prvoplánově "zhoubnému asaitskému kultu Jana Palacha"? (nebo je Sklenářův článek, jakkoli míří na zástupný cíl, veden právě touto snahou?)

Neztrácí tato společnost paměť a neodmítá příliš zlehka spoluodpovědnost za smrt svých mučedníků? Nevolá nastupující generace -- ve své touze po jednoduchém, přehledném a bezbolestném světě, po ztrátě vzpomínek na minulost, se kterou se nedokáže vyrovnat? Nebo snad to, s čím je těžké se vyrovnat, je přítomnost? Proto snad je Palachův odkaz třeba umlčet, neboť tolik promlouvá i k současníkům? Nevěřím, že věci se dějí bez příčin a bez následků -- ač tyto nemusejí být na první pohled vidět.