Wolf analyzuje globalizaci v podstatě podle hospodářských měřítek. Kniha se skoro vůbec nevyjadřuje o politických, sociálních, kulturních a ekologických aspektech globalizace, i když Wolf v ní argumentuje, že národní státy zůstávají ohniskem politické debaty a legitimity a že nejlepším způsobem, jak spojit hospodářskou globalizaci s politickou stabilitou je prostřednictvím liberální demokracie.

Wolf ve své knize brojí proti iluzím, které o globalizaci šíří kritické hlasy ze sféry, jíž nazývá anti-globalisation.com. Jeho kniha se zabývá intelektuálním konfliktem mezi liberálním kapitalismem a jeho oponenty.

Wolfova kniha je jasná, vážná a didaktická. Zároveň je svým způsobem anachronistická: její agenda jakoby vznikla už před několika lety, kdy vrcholilo antiglobalizační hnutí. Dnes už se nás nikdo neptá, jestli jsme pro globalizaci anebo proti ní. Nyní se hovoří spíše o tom, jaký druh globalizace chceme. A z tohoto hlediska Wolfova kniha nepřesvědčuje.

Wolf je přesvědčen, že osvícenské ideály svobody nejlépe zaručuje liberální tržní hospodářství. Recenzent naopak zastává názor, že neoliberální forma globalizace, kterou Wolf podporuje, je pro osvícenské ideály svobody hrozbou.

Oba, Wolfa i Helda, silně ovlivnil Friedrich Hayek jako velký teoretik tržního systému. Avšak, píše Held, Hayek nepochopil podstatu trhů jako mocenských systémů, které také mohou ohrozit svobodu a demokracii. Trhy jsou vysoce proměnlivé a rizikové - často vyvolávají škodlivé externí dopady na zdraví, sociální podporu, rozdělování příjmů a životní prostředí.

Pokud máme být schopni zaručit osobní svobodu, musíme vystavět mosty mezi hospodářskými a lidskými právy, mezi komerčními a ekologickými právy, mezi národní a mezinárodní jurisdikcí.

Wolf i Held jsou však oba přesvědčeni, že kritikové globalizace ji vnímají zkresleně. Není pravda, že globalizace je pouhou amerikanizací. Nedošlo k rozkladu sociálních služeb, pracovního či ekologického zákonodárství; globalizace neznamená konec národního státu; není pravda, že globalizace jen zvětšuje nerovnost na světě - sice roste propast mezi nejbohatšími a nejchudšími státy, avšak existují důkazy, že počet lidí žijících v extremní chudobě klesá; globální hospodářské procesy vždy nejsou ku prospěchu silných nadnárodních společností; rozvojové země pokaždé neprohrávají v aréně mezinárodního obchodu a hospodářská globalizace a nynější struktura ekonomické vlády nevylučuje hlas a vliv rozvojových zemí.

Avšak Wolf podle Helda neřeší tři problémy: 1.integrace globálního trhu není nevyhnutelnou podmínkou rozvoje, 2. politická filozofie, která upřednostňuje ve všem trh, nedokáže poskytnout dostatečný rámec pro přemýšlení o celé řadě nadnárodních problémů a o schopnostech multilaterálních organizací je řešit; a 3. liberálně tržní filozofie je nesprávnou filozofií pro naši dobu. Namísto ní potřebujeme kosmopolitní sociálnědemokratickou filozofii, která by dokázala vést svět vzájemně do sebe přesahujících komunit.

Zkušenost zemí, jako je Čína či Indie - a Japonsko, Jižní Korea a Tchajwan - dokazuje, že země nemusejí přijmout liberálně tržní obchodní či hospodářskou politiku, aby v nich došlo k ekonomickému rozvoji. Všechny tyto země zaznamenaly velký hospodářský růst uvnitř silných ochranářských opatření. Je ovšem pravda, že čím více tyto země zbohatly, tím se postupně staly otevřenějšími.

Nejnovější výzkum dokazuje, že nejvýznamnějším faktorem omezujícím schopnost chudých zemí zaznamenat velký hospodářský růst je liberalizace a volný pohyb kapitálu. Vede to totiž k jeho zcela nestabilnímu a nepředvídatelnému chování. Země, které se otevřely volnému pohybu kapitálu, mají horší hospodářské výsledky než země, které přísně omezují pohyb kapitálu, ale snížily cla. Studie MMF, který vyšla v březnu 2003, zjistila, že neexistují důkazy pro teorii, že finanční globalizace jako taková vede k většímu hospodářskému růstu.

Hospodářské ochranářství jako obecná strategie nefunguje, ale existují důkazy, že interní hospodářskou integraci země - rozvoj jejího domácího lidského kapitálu a národních tržních institucí a nahrazování dovozů domácí výrobou tam, kde je to realistické - lze stimulovat státní průmyslovou politikou.

Z důkazů vyplývá, že rozvoj státních regulačních schopností, zdravý veřejný prostor, schopnost zaměřovat investice k vytváření pracovních příležitosti v konkurenceschopných a produktivních hospodářských sektorech, ochrana nově se rodících průmyslových odvětví jsou důležitějšími prioritami než integrace do světových trhů. Téměř všechny dnešní bohaté země začaly život pod ochranou přísných cel a snížily je teprve, když jejich hospodářství získalo na robustnosti.

Všechno to nemusí samozřejmě dělat stát, může se na tom podílet i občanská společnost. Rozvojové země potřebují svobodu, aby si mohly vytvořit vlastní individuální politiku i vlastní instituce, které se mohou odklonit od ortodoxie globální tržní integrace.

Kompletní článek v angličtině ZDE