Když o tom přemýšlím, Češi budou muset k pluralitnímu vnímání světa teprve dospět. Člověk postrádající sebevědomí se rád negativně vymezuje tam, kde mu v tom nebrání jeho zvnitřnělý pocit méněcennosti, protože mu to dodává pocit tolik toužené nadřazenosti.

A s kulturou je to stejné - cítí-li se méněcenná (ačkoli jsou kultury z mnoha důvodů nesouměřitelné:)) využívá každé příležitosti k tomu, aby se toho komplexu zbavila. Vždyť ta nenávist vůči muslimům nebo případ Landa je vlastně komickým vyjádřením české malosti, která vyplývá z vědomí, že jsme jen takový kus hadru na konci historie Evropy, expresivně řečeno. Možná proto tak rádi zdůrazňujeme, že žijeme v jejím "srdci":)

Když si vzpomenu, jak Monthy Pyton karikoval první světovou válku ve Smyslu života, když ukazoval ty britské důstojníky zaváté kdesi na konec světa během první světové války, kterak stále dodržují tu svou kurtoazii a s ní spojené rituály, bylo to ohromně vtipné, ale zároveň se tím ukazuje to ohromné kulturní sebevědomí aktivních činitelů světového dění s kontinuálním společenským vývojem započatým ve středověku.

Na druhou stranu, kultury, které zdaleka nedosáhly takového sebeurčení a suverenity, jako ta česká, mají tyto problémy ještě vyhrocenější - stačí se podívat jen přes Beskydy. Od slovenských vysokoškoláků jsem několikrát slyšel velice tvrdé xenofobní názory stran Maďarů a Romů. Ale nedivím se. Je to časově náročný proces a já věřím, že pokud se evropský prostor stane prostorem kulturně více heterogenním (vstup Turecka), ale zároveň komunikativním, může to pomoci. Do určité fáze ale budou Češi ten svůj pocit kulturního ohrožení vyplývající z méněcennosti projevovat tak, že budou nenávidět muslimy, Němce a klidně i Eskymáky, pokud k tomu bude příležitost.:)

Možná ona kulturní neduživost (kterou si tak urputně bráníme) vysvětluje i ten ambivalentní vztah k svobodě slova. Na jednu stranu se každý ohání svobodou slova jako nezpochybnitelným právem, které Češi KONEČNĚ nabyli a na druhou stranu není tento princip v české mentalitě dostatečně pochopen.

Neustále dokola je různě interpretován a desinterpretován odkaz toho fenomenálního, nedostižného meziválečného Československa, toho zjevení "opravdové" české kultury, svobodného českého ducha. Je to vlastně takový mýtus, odkaz předků, šablona života pro českou společnost a úkolem jednotlivce je, aby ji naplnil svou existencí. Všechno předtím bylo rakouské a potom německé, sovětské a nyní mohou politici s gustem odmítat svou odpovědnost s odkazem na to zlé, evropanské.

Jenže mýtus je brán jako nedosažitelný vzor, ke kterému se lze jen přibližovat, a tak se česká společnost "přibližuje" své vznešené idei národního státu zhmotněného meziválečným Československem. Nedaří se? Není divu.

Problém je v tom, že takhle pojatá historie říká, že jsme (jako Češi) jen tím, čím bylo ČSR mezi lety 1918-1938, ničím jiným. Před i po jen jiráskovské temno,kdy český duch dlí v Blaníku.

Že jsme ve skutečnosti směsicí všeho toho rakouského, německého a hlavně toho "sovětského" si nikdo nechce přiznat - to přece není to pravé české "my", to, které je potřeba obrodit formou light nacionalismu.

Jenže zrovna svoboda slova je něco, co "sovětská" éra temna neznala. Co s tím? Paradoxně je často svoboda slova směšována s tím, co představuje její opak - s cenzurou! Ačkoli je to neuvěřitelné, je to tak. V komentářích k článkům o kýčovitosti a manipulativnosti pořadů pro děti uváděných Patrasovou (na serveru Česká média, který na tyto články ve svém zpravodajství upozornil) se několikrát objevil odsudek, že se v případě této kritiky jedná o cenzůru a kádrování. Jak je to možné?

Česká společnost sice nabyla svobodu slova, ale jak ji naplnit neví. Celkem bez problémů ji pojala tak, že může veřejně primitivním způsobem nadávat tomu kterému politikovi, ale pokud s nějakým kritickým vyjádřením nesouhlasí nebo něčemu nerozumí, nastává problém. Jelikož se její kulturní mentalita z celkem pochopitelných důvodů vzpírá pluralitě, potřebuje se identifikovat s nějakým vzorem, na němž je možné demonstrovat nesouhlas s touto formou svobody projevu.

Takový vzor musí ale pocházet z nějaké zkušenosti, z něčeho prožitého. Ačkoli se tedy češství standardně odvozuje od jména Masaryk, zde není jiné možnosti, než vybírat z toho, kam oko dohlédne, to jest z doby před rokem 1989. Je to sice absurdní, ale při nedostatku pluralitního myšlení a při neschopnosti vnímat podstatu svobody slova může být kritika považována za centuru a kádrování.

Jak je vidět, je snad nemožné českým soudům vytýkat, že vynášejí rozsudky, nad nimiž zůstává rozum stát, tak jako v případě vydání Hitlerova naprosto neškodného blábolu Mein Kampf a proto by ani nebylo nic divného, kdyby chtěly stíhat autora kritiky za pomluvu. Jednají tak pouze na základě dostupných zkušeností se svobodou slova.