V první polovině 19. století představovala osobnost Pierra-Josepha Proudhona spojení myšlenky socialismu s úsilím o neomezovanou svobodu Ve svém rozsáhlém díle hájil přesvědčení, že lze uskutečnit takový společenský pořádek, v němž je socialismus zároveň naplněním úplné svobody, bez autority státu, bez potlačování, pronásledování, manipulování vládnoucí moci ovládanými. Proudhon byl prvním myslitelem, který se sám označil za anarchistu, významně inspiroval pozdější anarchistické hnutí i jiné proudy socialismu a družstevní aktivity. Samotný pojem anarchie naplnil pozitivním obsahem: "nejvyšší dovršení společnosti spočívá ve spojení pořádku a anarchie."

Proudhon se narodil 15. ledna 1809 v Besançonu v rodině bednáře a kuchařky, jako nejstarší z pěti dětí. Tomu odpovídalo i jeho dětství omezované finančním nedostatkem. V Besançonu navštěvoval v letech 1820-1827 College Royal. Studium ale musel z finančních důvodů přerušit, vyučil se tiskařem a do roku 1830 pracoval jako korektor v tiskárně, pak se živil jako typograf na různých místech ve Francii a Švýcarsku. Po neúspěšném pokusu otevřít si vlastní tiskárnu se mu podařilo získat stipendium na Akademii v Besançonu a po bakalářské zkoušce mohl díky stipendiu studovat v letech 1838-1842 v Paříži.

Věnoval se filozofii, historii a politické ekonomii. Zabýval se podstatou soukromého vlastnictví, s nímž souvisí i autorita, takže došel k závěru, že s negací vlastnictví je spojena i negace autority, a tudíž že skutečná reforma vlády znamená anarchii (pro Proudhona znamenal pojem reforma obecně změnu, neuvažoval v pojmech protikladu reformy a revoluce). Otázka vlastnictví byla předmětem Proudhonovy práce Co je vlastnictví? (Qu'est-ce que la propriété? Recherches sur le principe du droit et du gouverment) z roku 1840. "Když na otázku: Co je otroctví? krátce odpovím Otroctví je vražda!, pak bude mým myšlenkám porozuměno. Několika slovy mohu ukázat, že násilí, které rdousí myšlenky, vůli a osobnost člověka, je násilím na životě a smrti, a že tedy 'zotročovat člověka` je totéž jako ho vraždit. Proč bych tedy také na otázku: Co je vlastnictví? nemohl právě tak dobře odpovědět Je to krádež!, aniž bych zůstal nepochopen? A přece je tato druhá věta pouze přeformulováním té prvé. Chci zkoumat vlastnictví, základy našeho státu a našich institucí." 1 Zkrácené vyjádření Proudhonovy myšlenky v proslulé provokativní formulaci Vlastnictví je krádež se pak stalo často opakovaným heslem mnoha anarchistů, zároveň ale tato věta vytržená ze svého kontextu zjednodušovala Proudhonovy názory.

Autor v práci kritizoval panující vlastnické poměry, na jejichž základě mohou vlastníci výrobních prostředků přijít k nezaslouženému zisku, který jim umožňuje, aby odnímali dělníkům plný výtěžek jejich práce a tím ještě zvětšovali hospodářskou a sociální nerovnost ve společnosti. To znamená, že vlastnictví nutí k tomu, aby ostatní, tj. ti, kteří nejsou vlastníky, byli vykořisťováni.

Z Proudhonových úvah rovněž vyplynulo, že politika je věda o svobodě, a tudíž, že panství člověka nad člověkem, ať už je nazýváno jakýmkoli jménem, znamená utiskování. A proto nejvyšší naplnění společnosti je ve spojení řádu a anarchie. "Anarchie, nepřítomnost každého panovníka, každého suveréna, to je taková vládní forma, k níž se denně přibližujeme, která se pro nás stává zakořeněným zvykem, abychom brali člověka jako pravidlo a jeho vůli za zákon," psal Proudhon. "Vlastník, lupič, hrdina, suverén, neboť všechna tato pojmenování jsou synonyma, stanovuje zákon podle své vůle a nestrpí ani odpor, ani poručníkování, to znamená, že si zachovává zároveň zákonodárnou a výkonnou moc... Vlastnictví tedy vytváří nutně despotismus, vládu rozmaru, panství libovůle, to je tak vnitřně spojeno s podstatou vlastnictví, že stačí -- abychom se o tom přesvědčili -- vzpomenout si na to, co to vlastně znamená a pozorovat poměry, které nás obklopují. Vlastnictví je právo užívání a zneužívání." 2 Proti soukromému vlastnictví (propriété dominium), které je zdrojem vykořisťování, kladl Proudhon individuální vlastnictví (possession individuelle). Soukromé vlastnictví pro Proudhona znamenalo možnost neomezeného hromadění bohatství na úkor možností a konečně i svobody ostatních členů společnosti. Šlo přitom o privilegium dostupné jen malému počtu lidí. Naopak individuální vlastnictví mu bylo zárukou svobody jednotlivce, neboťmohlo zabraňovat útokům na tuto svobodu a snahám využívat hmotné závislosti člověka. Individuální vlastnictví tak bylo základním kamenem v Proudhonově vizi společnosti svobodných jedinců. Soukromé vlastnictví tedy utlačuje, individuální vlastnictví chrání. Proudhon vysvětloval: "Individuální vlastnictví je podmínkou společenského života; pět tisíc let soukromého vlastnictví to dokazuje: soukromé vlastnictví je sebevraždou společnosti. Individuální vlastnictví je oprávněné; soukromé vlastnictví je protiprávní. Potlačte soukromé vlastnictví a zachovejte individuální vlastnictví ... Vyžeňte zlo ze světa." Prodhonova společenská koncepce spočívá pak na svobodných asociacích a na jejich volném sdružování. "Volná asociace, svoboda, která se omezuje na to, aby zachovávala rovnost ve výrobních prostředcích a rovnocennost ve směně, je jedinou možnou, jedinou spravedlivou a jedinou správnou společenskou formou." V obecném pohledu pak autor dodával: "Politika je věda o svobodě: ovládání člověka člověkem, ať už se skrývá pod jakýmkoli jménem, je utlačování; nejvyšší dokonalost společnosti se nachází ve spojení řádu a anarchie." 3 Veškeré násilí, které se v moderní společnosti vzpírá rovnosti, pochází podle Proudhona ze soukromého vlastnictví. Ovšem jeho odstranění hledal Proudhon v jakési organické přeměně, která se uskuteční vývojem, neboť každé boření, ničení či revoluce by znamenala přerušení sociálního života. Tak Proudhon hledal takové principy, které by vlastnictví učinily všeobecným a vedly k rovnosti. Tedy postupně až k úplnému potlačení zisku, který je zdrojem útlaku a nerovnosti. Organizace společnosti by pak měla vzejít z principu dělby práce a kolektivní síly a měla by zároveň zachovat osobnost člověka a občana. Podstatou zachování osobnosti a společenskosti člověka je svoboda: "Svoboda je rovnost, protože svoboda existuje jen ve společenském stavu a mimo rovnost není žádná společnost. Svoboda je anarchie, protože ona nepřipouští panství libovůle, nýbrž pouze autoritu zákona, to znamená nutnosti. Svoboda je nekonečně rozmanitá, protože si váží každé vůle v hranicích zákona," vymezoval Proudhon své stanovisko. 4

Pohoršení, které Proudhonův spis vyvolal, a ještě uveřejnění následujícího Varování vlastníkům (Avertissement aux Propriétaires) z roku 1842, znamenalo pro autora zastavení stipendia a skončilo soudem, u něhož byl však Proudhon téhož roku osvobozen. Práce Co je vlastnictví? se stala diskutovaným, provokujícím dílem nejen pro Proudhonovy současníky. Helmut Rüdiger se souhlasně dovolával francouzské La Grande Encyclopédie, v níž je tato práce označena jako závěrečná tečka za všemi humanitárními deklaracemi dosavadních koncepcí socialismu a za první práci vědeckého socialismu. 5 Tehdy i v následujících a pozdějších letech budila tato práce značnou pozornost, pro některé se stala jediným reprezentativním dílem Proudhonovým dílem a neztratila na své aktuálnosti. "Prohlášení soukromého vlastnictví za krádež zůstalo i dnes revolučním a nese v sobě svůdný klíček naděje, který je vlastní všem neuskutečněným pokusům o změnu společenských vztahů," psal v roce 1971 v předmluvě k novému vydání německého překladu Prodhonova díla M. Kramer. "Na tom nic nemění ani pozdější zmírňující postoj Proudhonův; rozhodující je heslo, které -- když už jednou bylo napsáno -- působí dále samostatně." 6

Ve čtyřicátých letech se Proudhon seznámil s Étiennem Cabetem a jeho přívrženci a věnoval se práci O vytváření řádu u lidstva aneb Zásady politické organizace (De la Création de l'Ordre dans l'Humanité ou Principes d'organisation politique, 1843). Pod vlivem socialistů Charlese Fouriera a Claude-Henri Saint-Simona vykládal svou teorii vývoje lidské společnosti ve třech fázích -- náboženské, filozofické a vědecké. V těchto fázích se vyjadřují tři momenty lidského poznání a představují proces společenského pokroku. Dosud bylo lidstvo schopno ustavit pouze autoritativně hierarchické společnosti založené na náboženství, na představě jakési analogie božího pořádku. Ve druhé, filozofické fázi, která odpovídá deduktivnímu kauzálnímu myšlení, nejsou lidé schopni poznat variabilní a dynamické vztahy vzájemného působení. Toho bude lidstvo schopno teprve ve třetí fázi svého vývoje, ve vědecké fázi. V této fázi bude lidstvo vedeno takovým myšlením, jež bude odpovídat technickému, přírodovědeckému a průmyslovému vývoji a ekonomickým, sociálním a kulturním potřebám a zájmům 19. století. Tehdy pak bude zřízena společnost založená na technickém, přírodovědném a průmyslovém vývoji a rovněž na vzájemně kooperativním fungování, kdy se bude její kolektivní síla produktivně rozvíjet na základě práce ve společenství různých sdružení.

V letech 1844-1845 se Proudhon v Paříži seznámil se svým pozdějším velkým následovníkem Michailem Bakuninen, ale také s mužem, který se měl brzy stát jeho velkým protivníkem -- německým komunistou Karlem Marxem. Toho původně velmi nadchlo Proudhonovo Co je vlastnictví?, o němž v knize Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky dokonce napsal, že je "prvním vědeckým manifestem francouzského proletariátu". Někteří autoři, jako např. Rudolf Rocker, dokonce tvrdili, že právě toto dílo definitivně přivedlo Marxe k socialismu a že právě z něj Marx vycházel při formulaci mnohých svých teorií (Rocker dokonce vysvětloval Marxovy pozdější prudké útoky proti Proudhonovi právě snahou "skrýt, co Proudhonovi dlužil"). 7

Marx oslovil Proudhona s nabídkou, zda by se nechtěl stát dopisovatelem Německo-francouzských ročenek (Deutsch-französische Jahrbücher), projektu, který Marx zamýšlel jako základ pro budoucí mezinárodní diskusi a spolupráci socialistů. Proudhon ve své písemné odpovědi ze 17. května 1846 vyjádřil celou řadu výhrad k Marxově přístupu. Proudhon sice souhlasil s účelem a organizací Německo-francouzských ročenek, zároveň však formuloval své námitky k Marxově dopisu:

"Především, ačkoli jsou mé názory na organizaci a realizaci více či méně ustálené, přinejmenším pokud jde o principy, myslím, že je mou povinností, že je povinností každého socialisty, uznat na nějakou dobu ještě ty staré nebo pochybné formy; stručně řečeno: stavím se na stranu téměř absolutního ekonomického antidogmatismu.

Hledejme společně, budete-li chtít, zákony společnosti, způsob, jak se tyto zákony uskutečňují, pokrok, na jehož základě se k jejich odhalení dostáváme; ale chraňme se, probůh, poté, co jsme se zbavili všech apriorních dogmatismů, abychom prosím sami chtěli lidu přinášet doktríny; neupadněme do rozporu Vašeho krajana Martina Luthera, který poté, co odhodil katolickou teologii, začal ihned s ohlašováním exkomunikací a klateb zakládat protestantskou teologii. Již tři století je Německo zaměstnáno tím, aby zničilo Lutherovo přetírání. Nepřipravujme lidstvu nové úkoly novou maltou. Souhlasím z celého srdce s Vaší myšlenkou, aby jednou byly všechny názory předloženy; veďme dobrou a čestnou polemiku; dejme světu příklad moudré a obezřetné tolerance, ale chraňme se toho, abychom se vynořili jako vůdci nové intolerance, jen proto, že stojíme na čele hnutí: nepočínejme si jako apoštolové nového náboženství, ani kdyby toto náboženství bylo náboženstvím logiky, náboženstvím rozumu. Chtějme povzbudit, uvítat všechna otevřeně vyslovená stanoviska; kárejme ale všechna prohlášení, která něco vylučují, a všechny formy mysticismu; nechtějme považovat žádnou otázku za zcela vyčerpanou a když už jsme použili poslední argument, začněme, je-li to nutné, s výmluvností a ironií zase od začátku. Za této podmínky vstoupím s potěšením do Vašeho společenství, jinak ne!

Také o jednom slově Vašeho dopisu musím učinit poznámku. V okamžiku činu. (Au moment de l'action) 8 Možná, že jste ještě toho názoru, že žádná reforma v současnosti není možná bez nějakého převratu, bez toho, čemu se dříve říkalo revoluce, a co dále není nic než jen otřes (secousse). Tento názor chápu, omlouvám, o něm bych rád diskutoval, neboť jsem ho sám dlouho sdílel, ale přiznám se Vám, že má poslední studia mě od něj zcela odvádějí. Myslím, že ho nemáme nutně zapotřebí k tomu, abychom uspěli a že proto revoluční čin nesmíme stavět jako prostředek reformy, protože tento údajný prostředek by byl zcela prostě výzvou k násilí, ke zvůli, zkrátka protikladem /k reformě, poznamenává L. Roemheld 9 ). Já vidím tento problém takto: Umožnit, aby dík určité ekonomické kombinaci vstoupilo do společnosti bohatství, jež ze společnosti uniklo prostřednictvím jiné kombinace. Jinými slovy: v politické ekonomii platí teorie vlastnictví, která se obrací proti vlastnictví, způsob, jak získat to, co vy, němečtí socialisté nazýváte společenství majetku (communauté) a co já jsem se okamžitě rozhodl nazývat volnost, rovnost. Nyní myslím, že znám prostředek, jak tento problém v krátké době vyřešit. Dávám přednost tomu, abychom vlastnictví ničili spíše palbou z ručnic, nežli abychom bartolomějskou nocí dali vlastníkům novou sílu. Moje příští práce, která je již z poloviny vytištěna, Vám o tom řekne více. Na tomto stanovisku, můj milý filozofe, dnes stojím, s výhradou, že se mohu mýlit ... Musím se Vám ještě mimochodem zmínit, že francouzská dělnická třída se mi zdá v podstatě právě tak pohotová. Naši proletáři mají takovou žízeň po vědění, že by velmi špatně nesli, kdyby se jim nenabízelo na uhašení žízně nic jiného nežli krev. Zkrátka, byla by to pro nás podle mého špatná politika, kdybychom mluvili jako anděl pomsty; přijde ještě dost neúprosných opatření; lid nepotřebuje být ještě zde zvláště napomínán." 10

Jakkoli výslovně v Proudhonově dopisu nebylo formulováno odmítnutí spolupráce s Marxem, výhrady, ba varování, jež Proudhon učinil, byly pro Marxe natolik nepřijatelné, že na dopis nikdy neodepsal. Proudhonovy námitky ukončily přátelskou korespondenci mezi ním a Marxem a vyústily v Marxově otevřeném nepřátelství. V Proudhonově odpovědi se již viditelně rýsuje možnost konceptu volného socialismu, ve kterém nemá mít místo vedoucí politická elita. Již z této výměny názorů mezi Marxem a Proudhonem "se ukazuje v podstatě nepřeklenutelný protiklad mezi hegemoniální mocensko-politickou revoluční strategií na jedné straně a participační emancipační revoluční strategií na straně druhé." Lutz Roemheld zde poukazuje na historický okamžik, v němž se rozdělení socialismu na koncept diktátorského komunismu a na koncept rovnostářského svobodného socialismu stalo nezvratnou historickou skutečností. 11

V roce 1846 uveřejnil Proudhon práci Systém ekonomických protikladů aneb filozofie bídy (Système des Contraditions Économiques ou Philosophie de la Misère), v níž podával svou teorii hospodářského a společenského vývoje. Pokusil se zachytit hlavní znaky společností, které produkují a vyměňují zboží a v nichž dochází k protikladnému a nerovnoměrnému rozdělování společenského bohatství, a to na úkor většiny lidí. Proudhon se snažil tematizovat otázky, jež byly charakteristické pro rozvíjející se kapitalistický systém. Všímá si dělby práce, která na jedné straně vyžaduje technický vývoj a vyšší kvalifikaci malého počtu lidí, ale na druhé straně vede k duševnímu ochuzování, zjednodušení a stereotypnímu vykonávání nekvalifikované práce a k jejímu zlevňování u většiny pracujících. Rovněž zavádění strojů zbavuje dělníky jednostranné práce, současně však mnoho z nich vyřazuje z výrobního procesu, vytváří nadměrnou nabídku pracovních sil a snižuje mzdy zaměstnaných. Proudhon analyzoval fenomény konkurence, monopolů a volného obchodu. S rozvíjejícím se poskytováním úvěru poukazoval na to, že s pomocí nájmů a jejich umořování se vytváří postupně závislost nájemců na najímatelích. Konkrétně docházel Proudhon k tomu, že podstatou všech protikladů je rozpor mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou.

Marx v polemickém spisu vůči této Proudhonově práci zvolil nejen rovinu kritiky teorie, nýbrž i rovinu záměrných neporozumění a osobních odsudků. 12 E. V. Zenker   v souvislosti s touto Proudhonovou prací došel k závěru, že si zasluhuje být nazývána autorovým hlavním dílem, neboť představuje filozofické a ekonomické základy Proudhonova myšlení. Zenker poukázal na to, že oproti práci Co je vlastnictví?, v níž bylo vlastnictví přirovnáváno ke krádeži, zde Proudhon vyslovuje tezi, že vlastnictví je svoboda (la propriété c'est la liberté), přičemž jde o dvě současně platné teze. Podle Proudhona "vlastnictví z hlediska souhrnu sociálních institucí má takříkajíc dva otevřené účty. Jeden z té dobré stránky, kterou vlastnictví přináší, a který vyplývá přímo z jeho podstaty; druhý účet je z té druhé stránky, nevýhody, která přináší výdaje a jež právě tak přímo jako ony výhody, vyplývají z jeho povahy. Ve vlastnictví je zlo nebo nešvar neoddělitelný od toho dobrého, přesně jako u podvojného účetnictví je neoddělitelné 'má dáti' a 'dal'. Jedno nutně vyvolává druhé." 13 Helmut Rüdiger se pokusil ještě zřetelněji vyjádřit Prodhonovu myšlenku o vlastnictví, když uvedl, že " monopolní vlastnictví je krádež, ale pravé vlastnictví je svoboda. Na něm by se měli všichni podílet." Rüdiger připomenul, že Proudonovou hybnou myšlenkou byla od počátku snaha zlepšit osud dělnické třídy, její osvobození. Jeho vášnivý boj se zaměřoval na vlastnictví, přičemž hájil věc nemajetných, zatímco pod vlastnictvím, proti kterému bojoval, mínil monopolní vlastnictví. 14

Proudhon srovnává politickou ekonomii a socialismus: socialismus volá své protivníky k zodpovědnosti za nerovnost v životních poměrech, za rozkolísanost v průmyslu a obchodu, kde monopol a konkurence v nepřirozeném svazku stále produkují na jedné straně luxus, na druhé straně bídu. Vytýká ekonomickým teoriím, že se utvářejí podle minulosti a že budoucnost ponechávají bez naděje. Politická ekonomie naproti tomu tvrdí, že socialismus se nedá uskutečnit bez vlastnictví, konkurence a policejního pořádku. Základní otázkou Proudhonova díla je filozofické zdůvodnění teorie hodnoty: hodnota jako vzájemný poměr produktů a práce jako princip tohoto vzájemného poměru.

Současně se vyjadřoval proti snahám organizovat práci ve společnosti pomocí násilí, neboť tím se připouští moc, která popírá svobodu: "Každý, kdo chce organizovat práci tím, že apeluje na násilí a kapitál, lže, protože organizace práce musí znamenat svržení kapitálu a odstranění násilí." 15 Ve svém díle se Proudhon věnoval i otázce víry, boha a náboženství, které ho ostatně zajímaly i v následujících letech a k nimž se ve svých pozdějších pracích znovu vracel. V této etapě vysvětloval antropologickou podstatu představy boha, později zdůrazňoval její sociální podstatu. V Systému ekonomických protikladů podával následující podobu svého vysvětlení: "Když Milton líčí první ženu jak se zrcadlí ve studánce a láskyplně natahuje paže ke svému vlastnímu obrazu jako by jej chtěla obejmout, vykresluje krok za krokem lidský rod. Tento bůh, k němuž se modlíš, člověče! Tento bůh, kterého jsi učinil dobrým, spravedlivým, všemocným, vševědoucím, nesmrtelným a svatým, jsi Ty sám: Tento ideál dokonalosti je Tvůj obraz, očištěný v zápalném zrcadle Tvého vědomí. Bůh, příroda a člověk jsou trojím projevem jedné a identické podstaty; člověk, to je bůh sám, který přišel tisícerými evolucemi ke svému vědomí; v Ježíši Kristu se člověk cítí jako bůh a křesťanství je skutečně náboženstvím boha-člověka. Není žádný jiný bůh, než ten, který od počátku říká: Já; není žádný jiný bůh, nežli Ty. ... To je poslední výsledek filozofie, která umírá, zatímco odhaluje tajemství náboženství a své vlastní." 16 Podle Proudhona však otázka náboženství není vyřešena vysvětlením jeho antropologické podstaty. Autor se zabývá sociální a etickou podstatou náboženství a jeho kontextu v ekonomické a politické oblasti v pozdějších pracích.

Když v r. 1848 vypukla únorová revoluce, stavěl se vůči ní se skepsí, neboť podle jeho názoru revoluce vede k vystřídání politických špiček, nesplňuje však očekávání revolucionářů na změnu hospodářských a politických poměrů, jakkoli se změnila monarchie v centralistickou republiku. "Pokrok Francie se ubírá svou cestou, a ubíral by se ať už s republikou nebo bez ní. A ubíral by se svou cestou i se svrženou vládou a stálo by to mnohem méně. Revoluce, k níž právě došlo, se snadno může stát napříště pouhou mystifikací." 17

Na jaře 1848 Proudhon začal pracovat v redakci novin Représentant du Peuple (Zástupce lidu). Zde prosazoval své představy o ekonomicko-sociální revoluci vedené většinou obyvatelstva na rozdíl od revoluce zaměřené pouze na politickou změnu ve státě, neboť ta by měla z ekonomicko-sociální revoluce teprve vyplynout. Jak sám napsal: "Sociální reforma nemůže vzejít z politické reformy, naopak -- politická reforma musí vzejít ze společenské reformy." 18 Ač ve stejné době napsal, že "proletariát se musí emancipovat sám, bez pomoci vlády," 19 sám kandidoval (mimo jiné s podporou básníka Charlese Baudelaira) a v červnu 1848 byl zvolen do Národního shromáždění. V Parlamentu proslul především tím, že patřil k malé skupině poslanců (30 ze 769), kteří hlasovali proti ústavě navržené Louisem Bonapartem. Jako hlavní důvod uvedl: "Hlasoval jsem proti ústavě, protože to byla ústava." 20 Později své krátké působení v roli poslance sám reflektoval velmi kriticky: "Když pomyslím na všechno, co jsem během deseti let napsal a vydal o roli státu ve společnosti, o podřízenosti moci a o revoluční neschopnosti vlády, svádí mě to myslet si, že mé zvolení bylo důsledkem nepochopení ze strany lidu..." 21 . Dále se Proudhon v této souvislosti vyjádřil: "Jakmile jsem vstoupil do parlamentu, přerušil jsem kontakt s masami... Pohlcen svou legislativní prací, ztratil jsem vhled do současných událostí... člověk musí žít v izolaci jménem Národní shromáždění, aby si uvědomil, že muži, kteří o stavu své země a státu vědí nejméně, jsou téměř vždy ti, kdo ji reprezentují." 22 Pokusil se rovněž o praktické provedení svých představ o ekonomicko-sociální revoluci impulzem kreditní Lidové banky organizované na rovnostářsko-mutualistické bázi, která měla umožňovat hospodářskou činnost lidem jen s malým vlastním kapitálem či vůbec bez kapitálu. Brzy však musel Proudhon svůj projekt vzdát.

V březnu 1848 vydal Proudhon dvě brožury pod titulem Řešení sociální otázky (Solution du Problème social), v nichž se vyjadřoval k bezprostředním otázkám situace. Snažil se vyvracet předsudky, které přežívají mezi lidmi, mj. že víc se dá reformovat v konkrétních jednotlivostech namísto uchopení celku, že příčiny pauperizace spočívají ve špatné organizaci práce, že vše se dá zařídit prostřednictvím státu za současného potlačení individuální svobody. "Požadujeme všechno od státu, vše chceme prostřednictvím státu, nechápeme to jinak, než že stát je naším pánem a my jsme jeho poddaní. ... Opakuji: Státu náleží přijímat rozhodnutí o oprávněnosti ekonomických poměrů, v žádném případě však mu nepřísluší omezovat svobodu. Kromě toho je stát oprávněn -- jen čistě pokud se jedná o právo -- uplatňovat všeobecnou vůli; jen výjimečně se může chopit iniciativy. ... Právě tak jako život předpokládá protiklad, vyžaduje rovněž spravedlnost. Proto je druhým zákonem světa a lidstva vzájemné naplňování odporujících si protikladů, vzájemnost. ... Vzájemnost je ve světě principem veškerého života a v hospodářském pořádku je principem sociální skutečnosti, formulí spravedlnosti. V základu vzájemnosti je věčný protiklad idejí, mínění, vášní, schopností, temperamentů, zájmů. Je podmínkou lásky samé. ... Vzájemnost je obsažena v příkazu: Čiň každému to, co chceš, aby bylo činěno tobě, příkaz, který politická ekonomie překládá do známé formule: Produkty se směňují za produkty. ... V tomto okamžiku nepotřebujeme žádnou organizaci práce. Organizace práce je zvláštním předmětem individuální svobody. ... Stát v tomto ohledu nemá dělníkům co říkat. Čeho je nám potřeba je vzájemnost, spravedlivá směna, organizace kreditu." 23

Když Proudhon předstoupil před své voliče, poukázal na svá obávaná slova, že vlastnictví je krádež jako na největší pravdu století. "Říkám-li, že vlastnictví je krádež, pak tím nestavím princip, nýbrž vyslovuji závěr. Vy, voliči, okamžitě pochopíte ten enormní rozdíl." 24

V březnu 1849 byl však Proudhon souzen za "podněcování k nenávisti a opovrhování vůči vládě" a byl odsouzen ke třem letům vězení a pokutě 3 000 franků. Po vynesení rozsudku nejprve uprchl do Belgie, pak se tajně vrátil do Paříže, aby uzavřel svou kreditní banku a vyplatil všechny peníze. Tehdy byl znovu zatčen a uvězněn. Během věznění se stačil oženit (v prosinci 1849) a z vězení také řídil nově založený list Hlas lidu (Voix du Peuple).

V listopadu 1849 byla vydána jeho autobiografická Vyznání revolucionáře (Confessions d' un Révolutionaire), v nichž se autor zabýval reflexí předchozí revoluce. Ve svých úvahách došel k závěru, že k selhání revoluce došlo proto, že byla zaměřena, ale i omezena na výměnu státních institucí; monarchie z června 1830 byla roku 1848 vystřídána jakobínskou státně centralistickou republikou. A přitom nedošlo k tomu, že by byla zbavena moci velkoburžoazie a její administrativní a militaristický vládnoucí aparát. V souvislosti s revolucí Proudhon rovněž došel k závěru, že chybělo široké povědomí o nutnosti sociální a ekonomické revoluce, bez něhož se revoluce nemůže uskutečnit. Proudhon poukazoval na fakt, že všechny politické strany bez výjimky, pokud usilují o moc, představují jen různé formy absolutismu. "Sociální revoluce je účel; politická revoluce je prostředek. To znamená -- dejte nám právo na život a na smrt nad vašimi osobami a statky a my vás osvobodíme! Již více než šest tisíciletí nám králové a kazatelé říkají stále totéž." Ve spojitosti ekonomie a politiky spatřoval Proudhon nejen zdroj vykořisťování a nesvobody, nýbrž v ní nacházel také východisko společenské emancipace, neboť osvobození z moci kapitálu znamená zároveň osvobození z moci násilí a autority.

Požadavek "žádného vykořisťování člověka člověkem prostřednictvím nahromadění kapitálu" je tedy ekonomickou formulací požadavku "žádné vlády člověka nad člověkem prostřednictvím nahromadění moci." 25 Co se tedy týká pracujících, nevyplývá pro ně podle Proudhona z této pozice východisko ani v uchopení moci ani ve zmocnění se monopolu, ale v jejich odstranění: "U pracujících tříd nejde tedy o to, aby na sebe strhly státní moc a monopol, nýbrž o to, aby porazily obojí, to znamená nechat vzejít z nitra lidu, z jeho práce větší aktivitu, mocnější čin." Odtud potom došel Proudhon ve Vyznáních k závěru, že "pravá forma vlády je an-archie, tedy nepřítomnost panství." S tím pak souvisí často připomínaná věta, v níž autor vyznává svůj odpor vůči jakékoli formě vládnutí a ovládání: "Nechci ani vládnout ani být ovládán!" 26 Toto vyjádření se stalo jakýmsi mottem postoje pozdějších přívrženců anarchismu.

V roce 1851 vyšla další Proudhonova práce Myšlenka revoluce 19. století (Idée generale de la Révolution ou 19. Siècle), v níž autor shrnul svou teorii společenské smlouvy a asociací ve společnosti. Asociace ve společnosti prezentuje jako dobrovolná sdružení jednotlivců a skupin, spolupracujících na základě vzájemnosti a společenské dohody. Jednalo se o rovnostářsko-mutualistickou teorii smlouvy. V dělnických asociacích se má postupně uplatňovat nový princip -- princip vzájemnosti, který je současně ekonomickou silou i zákonitostí. Zde se pak namísto politické vlády bude uplatňovat myšlenka smlouvy, kterou budou přijímat svobodní a rovnocenní lidé. Organizace ekonomických faktorů pak má vést postupně k přeměně vlády v jejích původně ovládacích funkcích na pouhou správu založenou na nové ekonomické základně.

V době vážných problémů s vydáváním svých spisů napsal ve spolupráci s Georgem Duchenem brožuru, jíž jeho životopisec George Woodcock označil za "nejpodivnější z jeho děl" - Manuel d'un spéculateur à la bourse (Manuál spekulanta na burze, 1853). 27 Za mnohoslibným názvem, který textu zajistil značnou prodejnost, se skrývala nejen celá řada informací o společnostech obchodujících na burze, ale především jasné odsouzení nejen spekulací, ale i celého kapitalistického systému nerovnosti příležitostí i vlád, které jsou za takových ekonomických okolností pouhým "pojišťovacím systémem pro třídu, která vykořisťuje a vlastní proti třídě, která je vykořisťována a nic nevlastní." 28

V padesátých letech pracoval Proudhon -- přes překonané onemocnění cholerou -- na rozsáhlé třísvazkové práci O spravedlnosti v revoluci a v církvi (De la Justice dans la Révolution et dans l'Eglise), která byla vydána r. 1858 s podtitulem Etudy praktické filozofie. Práci autor provokativně věnoval kardinálovi z Besançonu a církvi vůbec v reakci na pomlouvačnou brožuru, která o něm krátce předtím vyšla (a v níž byl otištěn dopis arcibiskupa jako předmluva). V koncepci své práce Proudhon zahrnul společnost jako organismus, který drží pohromadě na základě vzájemné odpovědnosti a který si sám klade regulativy svého soužití a svého vývoje na základě kolektivního rozumu. Proudhonova koncepce společnosti je zde postavena v zásadním protikladu vůči koncepci náboženské hierarchizace katolické církve, a tedy na pojetí společnosti a člověka zcela autonomního, který zároveň ctí druhého člověka a jeho práva. V takové představě společnosti založené na vzájemnosti jsou si jedinci a skupiny jedinců zcela rovny ve svých právech a povinnostech. Zde se Proudhon vyslovil pro takový stát, který by vycházel z celku aktivit a vzájemných vztahů ekonomických a společenských sdružení, která se sama regulují.

V rámci své koncepce se Proudhon zasazoval o výchovu založenou na autonomii osobnosti, která vychází z individuality člověka a zároveň rozvíjí jeho zodpovědnost a socializaci. S tím souvisí i Proudhonova představa o vzdělání, které by nebylo jednostranné, ale v němž by se komplementárně doplňovaly nároky na dovednosti i myšlenkové znalosti -- polytechnická vzdělanost. V takovém kontextu rozumí autor vytváření spravedlnosti prostřednictvím duševního a morálního vývoje člověka, který by odolával neustálému vlivu náboženského transcendentalismu. Svůj postoj Proudhon ve zkratce vyjádřil jako přitakání pokroku, což znamená zároveň negaci absolutna, přičemž nositelkou pokroku v životě lidstva je revoluce, zatímco nositelkou absolutna je církev.

Mezi církví a svobodou je základní protiklad a nelze uvažovat o jakémkoli smíření. Buď se prosadí církevní morálka a církevní pojetí lidského rozumu a podstaty věcí a revoluce bude odsouzena jako nemorální, nebo se ukáže oprávněnost opaku: autonomie lidské svobody, morálky a revoluce přinášející pokrok. Z filozofického hlediska jde o protiklad dvou systémů: transcendence, kde se o právu rozhoduje mimo člověka (v podobě božstva, církve, státu). Anebo imanence, podle níž právo vychází z vědomí člověka.

"Člověk má schopnost, aby silou svého rozumu, jímž je nadán, pociťoval svou důstojnost v osobě svého bližního jako u sebe samého a v tomto vztahu akceptoval svou identitu s ním. Spravedlnost je výsledkem této schopnosti; ona je spontánně vnímanou a vzájemně garantovanou úctou vůči lidské důstojnosti, ať už je osobnost za jakýchkoli okolností ohrožována a ať už nás její ochrana může vystavit jakýmkoli nebezpečenstvím." 29 Jestliže Proudhon uvádí, že "svět spočívá na zákonech spravedlnosti" či že "spravedlnost je organizována podle zákonů světa", znamená to v obecném smyslu Proudhonovy práce, že je "systém zákonů spravedlnosti týž jako systém zákonů světa, v němž se uplatňuje v lidské duši nejen pouze v podobě idejí a pojmů, nýbrž i v podobě instinktů a pocitů." 30 A abychom předešli nedorozumění, Proudhon nemá na mysli spravedlnost v podobě stávajícího společenského uspořádání, nýbrž v obecné rovině jako imanentní pojetí spravedlnosti světa, který nepotřebuje své transcendentní zdůvodnění a odvolávání se. Tedy spravedlnost, na níž může být založena svoboda a autonomie lidské společnosti, a k níž také podle Proudhona síla pokroku prostřednictvím revoluce může vést.

Pět dnů po vydání knihy byl vydán policejní příkaz k zabavení práce, z níž ovšem většina exemplářů -- 6 000 kusů -- byla již rozprodána. Proudhon byl za "znevažování politické a náboženské morálky" odsouzen v červnu 1858 ke třem letům vězení a peněžité pokutě. Utekl však do Belgie, kde se zdržoval až do r. 1862.

V roce 1861 se podařilo vydat v Paříži Proudhonovu práci Válka a mír (La Guerre et la Paix), v níž se zabýval podstatou války. Proudhonovi nešlo o to, aby naříkal nad hrůzami války, nýbrž aby poukázal na vlastní lidskou podstatu válečných konfliktů. Vyslovil názor, že válka je něčím, co vychází z povahy lidské společnosti. Člověk žijící ve společnosti podléhá zákonům, jejichž smysl lze pochopit pouze v kontextu ostatních lidí, žijících ve společnosti.                       

Tyto zákony tvoří integrující součást jeho vědomí a nazývají se povinnosti: povinnost dítěte, otce, povolání, povinnost práce, inteligence, síly atd. Tomuto systému povinností odpovídá podle Proudhona jiná jistou měrou obrácená řada, kterou nazýváme práva: právo osobnosti, dítěte, otce, dělníka, právo talentu, inteligence atd. a konečně právo síly (droit de la force, droit du plus fort). Tak jako má inteligentní člověk právo, které vychází z jeho inteligence, právě tak má silný člověk právo, které je výsledkem jeho síly. Existuje právo síly, které je jedním odmítnuto, druhým přehnáno, špatně definováno a glorifikováno. Toto nepochopené "právo síly" je zdrojem zla. Na jeho definici záleží, jestli se vůči válce zachováme správně a na její místo prosadíme práci. S principem "práva síly" se otevírá závažná otázka, s níž se dostáváme k možnosti válku regulovat, omezit a konečně možná i odstranit. V linii civilizace je právo na sílu na počátku uplatňováno jako právo bojovníka, válečníka, zatímco v pozdějším stupni civilizace se projevuje jako právo na práci. Válečník je vlastně v linii civilizace předchůdcem dělníka. Z ekonomického základu válečných konfliktů Proudhon odvozuje, že řešení není otázkou humanity a etiky, že tedy nespočívá v možnosti odstranění války, nýbrž v možnosti převedení konfliktů do jiné podoby, do jiné roviny -- v konečném důsledku do podoby hospodářské soutěže. Bohužel v časovém odhadu -- totiž, že epocha rozhodující mezinárodní pacifikace již není vzdálena a že otázka míru bude dílem 19. století -- se Proudhon unáhlil. 31

V roce 1863 vydal Proudhon svou práci O federativním principu a nutnosti znovu vybudovat revoluční stranu (Du Principe fédératif et de la nécesité de reconstituer le parti de la révolution), v níž se zabýval základní politickou otázkou -- centralizace a decentralizace. Autor vycházel z toho, že evropská rovnováha spočívá na dvou základech -- na postupující decentralizaci velkých států a pokračující federalizaci malých států -- což vede k vlastnímu mírovému vývoji samotných států a ke vzájemnému mírovému vývoji mezi zeměmi, nikoli ke vzájemné konfrontaci mezi nimi.

Základní myšlenka první části práce spočívá v odmítnutí centralistických sjednocených národních států v Evropě, neboť tyto státy uplatňují uvnitř svých společenství nadvládu centrálních politických orgánů na úkor autonomie různých hospodářských a společenských uskupení. Navenek tíhnou takové státy s přibývající mírou ke stále ničivějším vzájemným konfliktům a vytváření ještě více utlačovatelských a agresivních mocností. Na místo toho by se měly utvářet decentralizované státy velkých regionálních konfederací, které by vedly k evropské konfederaci. Tyto decentralizované státy by spočívaly v regionálním měřítku na bázi autonomních komun a autonomních komunálních spolků jako zemědělská a průmyslová odvětví, která se sama spravují a jež se organizují v zemědělsko-průmyslových federacích. Demokracie, zejména ve velkých státech, nemůže volit jinou cestu nežli tu, která vede k morálnímu uspokojování, neboť je národům mnohem prospěšnější nežli upadání do barbarských zvyklostí války.

Ve Federativním principu Proudhon ukázal, že decentralizace a federalizace jsou dvě různé stránky jednoho úsilí o autonomii sdružení, na nichž závisí budoucnost společnosti a na nichž spočívá mír mezi národy. Zatímco centralizace vyžaduje absolutní podřízenost části vůči celku a s tím i zřeknutí se samostatnosti, naopak decentralizace uvolňuje pouto sdružení vůči celku a vytváří se prostřednictvím vzájemného souhlasu nový a pevnější vztah uvnitř takového sdružení. Autonomie sdružení je tím posílena a dostává se na vyšší úroveň. Nejsvobodnější a nejmravnější vláda je podle Proudhona taková, kde veřejná moc je co nejvíce rozdělena a kde nezávislost sdružení, skupin je nejvíce respektována. Program federativní vlády může být jen takový, kdy centrální úřady slouží provinciálním, kantonálním a municipálním úřadům. Orgány státní povahy by byly ovšem ve svém působení omezeny na regulování hospodářských a společenských záležitostí, přičemž by mělo jít pouze o iniciativní impulzy, jejichž uskutečňování by mělo být ponecháno na autonomních sdruženích uvnitř společenství. Napětí mezi svobodou a autoritou mělo být tedy vyrovnáno takovou smlouvou, z níž by pak pro společné instituce zůstávalo pouze minimum moci, jíž by bylo potřeba k řešení společných problémů.

Zároveň Proudhon poukazoval na souvislost politické ekonomie a politiky: byl přesvědčen, že právě federativní princip zabezpečuje takovou podobu výroby, dělby práce a směny výrobků, mzdy a vlastnictví, aby nedocházelo k hospodářské nerovnováze, k hromadění majetku na jedné straně a k chudobě na druhé straně. Naopak, jak ukazují dosavadní historické zkušenosti, tam kde je ponechána výroba a směna živelnosti, dochází i k živelnostem a nerovnovážnému a nespravedlivému rozdělování společnosti na vzájemně nepřátelské třídy vlastníků a nevlastníků. Na jedné straně se prosazuje stále silnější tlak na centralizaci a ve společnosti vzniká stav permanentní sociální války.

"Dvacáté století otevře éru federací, jinak lidstvo znovu upadne do tisíciletého očistce. Skutečný problém, který čeká na vyřešení, není ve skutečnosti politický, ale ekonomický. Jeho řešení jsme navrhovali, mí přátelé a já, v roce 1848, abychom dovedli do konce věc únorové revoluce. Demokracie měla takovou sílu v rukou; provizorní vláda měla jen konat, aby dosáhla úspěchu. Kdyby byla revoluce ve sféře práce a bohatství dovedena do konce, pak by už nebylo třeba žádné námahy, dovést ji do konce i ve vládě. Centralizace, která se později nutně musela zhroutit, nabízela dokonce okamžitě mocný vliv. Ostatně nikdo nevěřil tomu -- možná s výjimkou toho, kdo píše tyto řádky a kdo se již v roce 1846 prohlásil za anarchistu -- aby se sáhlo na jednotu a požadovala se federace." 32

Proudhonova práce O federativním principu v podstatě završovala jeho představu o myšlence anarchie. Ustoupil sice od přesvědčení o bezprostředním uskutečnění svých sociálně politických koncepcí, nicméně trval na anarchii jako na ideálu, k němuž společnost na cestě federativní organizace bude směřovat. Východisko neviděl ve všeobecném zbídačení, nýbrž ve všeobecném zdokonalení prostřednictvím evoluce, nikoli revoluce, vůči níž pociťoval jen zklamání a odpor.

V roce 1864 pracoval na svém posledním rozsáhlém díle O politické schopnosti pracujících tříd (De la Capacité politique des classes ouvrières). Práce je rozdělena do tří částí. V první části se Proudhon věnuje volbám roku 1863 a vyslovil se pro aktivní formu volebního protestu proti režimu odevzdáváním prázdných volebních lístků. Uzavírá, že teprve v hlubším pochopení "dělnické myšlenky" je předpoklad k překonání soudobé třídní společnosti. Druhá část práce bývá považována za Proudhonovu sociálně politickou závěť. 33 Zde se autor zabýval otázkou obsahu a utváření "dělnické myšlenky" (idée ouvrière). Kladl otázku, zda dělnická třída již došla vlastního uvědomění a zda je schopna se ve svém kolektivním cítění odlišit od buržoazie, a odpovídá, že rokem 1848 se prosadilo třídní vědomí dělnictva. K tomu dodává, že dělnická třída již má povědomí o své vlastní existenci a svém vztahu ke státu a k lidu v jeho státním celku, nikoli však v dostatečné míře a ve všech konsekvencích. Zároveň však došel k závěru, že dělnická třída dosud není schopna vyvodit z "dělnické myšlenky" praktické důsledky pro organizaci společnosti a její případné politické uspořádání. Podle Proudhona musí být překonán stávající soukromokapitalistický systém, současně však musí být zabráněno vzniku komunistického, státně kapitalistického hospodářského a společenského uspořádání. Východisko spočívá ve vytvoření samosprávných zemědělských a průmyslových provozů (včetně provozů sociálních a kulturních služeb) vytvořených na základě zespolečenštěných výrobních prostředků, jež se opírají o princip vzájemnosti a autonomie. Tyto provozy, tyto zemědělské a průmyslové asociace musí své vztahy upravit vzájemnými smlouvami.

Úloha dělnictva spočívá v tom, prezentovat svou myšlenku, jež zahrnuje nejen právo dělnické třídy, ale i její sílu. Sociální revoluce bude pak znamenat přeformování společenského celku i v jeho jednotlivých částech.

Při rekapitulaci hlavních směrů dělnické emancipace charakterizoval Proudhon dva hlavní směry: lucemburský systém (Systeme du Luxembourg) a systém vzájemnosti, mutualistický systém (Systeme mutuelliste).

Lucemburský systém je podle Proudhona "systém komunistický, vládní, diktátorský, autoritářský, doktrinářský, který vychází z principu, že individuum je podstatně podřízeno kolektivu; že od kolektivu dostává své právo a svůj život; že občan patří státu jako dítě patří rodině; že je v jeho moci a jeho vlastnictví a že mu dluží ve všech věcech podřízenost a poslušnost." 34 Síla tohoto principu je založena na principu kolektivní suverenity a na podřízení individua v teorii i praxi. Rovněž komunismus spočívá na stejném principu autority, neboť jeho pojetí státu je stejné jako pojetí předchozích společenství -- tedy ať už se společenství nazývala císařstvím, monarchií, republikou, demokracií nebo společenstvím statků. Politický systém podle lucemburské školy charakterizuje Proudhon jako "kompaktní demokracii, která je založena na diktatuře masy, kde však masy mají moc, aby zajistily univerzální otroctví podle následujících principů, jež jsou odvozeny od starého absolutismu: nedělitelnost moci; pohlcující centralizace; systematické potlačení každé individuální, korporativní a lokální myšlenky; inkvizitorská policie; odstranění nebo přinejmenším omezení rodiny a dědického práva; všeobecné volební právo je organizováno tak, že je věčně sankcionována anonymní tyranie na základě převahy průměrných nebo nicotných subjektů, které mají vždy většinu, zatímco schopní občané a nezávislé charaktery jsou považovány za podezřelé. 35

Naproti tomu systém vzájemnosti předpokládá svobodného člověka, který dovede rozlišovat dobro a zlo. Proudhon vysvětluje termín vzájemnost (mutualité), který je jádrem jeho sociálně politické koncepce, v následují charakteristice: "Slovo mutuel, mutualité, mutuation znamená vzájemnost, pochází z latinského mutuum, což je (spotřební) půjčka a v dalším smyslu znamená výměnu. Víme, že při spotřební půjčce je půjčen předmět, vypůjčujícím je spotřebován, takže ten vrací stejně hodnotný předmět téhož druhu nebo předmět v jiné formě. Vezměme, že půjčující bude rovněž vypůjčovatel, pak máme vzájemnou půjčku a následkem toho směnu. Služba za službu, produkty za produkty, půjčka za půjčku, pojištění za pojištění, kredit za kredit, záruka za záruku, jistota za jistotu atd. To je zákon; je to obrácené použití starověkého práva odvety: oko za oko, zub za zub, život za život, jeho přenesení z trestního práva a surové praxe krevní msty do ekonomického práva, do výsledků práce a dobrých výkonů svobodného bratrství. Od toho se odvíjejí všechny instituce mutualismu: vzájemná pojištění, vzájemný kredit, vzájemná podpora, vzájemná výuka, jakož i vzájemné zaručení odbytu, směny, dobré jakosti a spravedlivé ceny výrobků atd. To je to, z čeho chce mutualismus -- s pomocí určitých institucí -- vytvořit princip státu, státní zákon, řekl bych dokonce státní náboženství, jehož praxe bude pro občany právě tak snadná jako výhodná, a která nebude potřebovat ani policii, ani potlačování, ani násilí, a která nebude pro nikoho příčinou oklamání a ruinování." 36 V systému vzájemnosti není společnost organizována na základě hierarchie funkcí a schopností, nýbrž na základě rovnováhy mezi svobodnými lidmi, kteří mají stejná práva a povinnosti. Proudhon vysvětluje, že v tomto systému "není stát nic jiného než svobodně vytvořené sdružení mezi rovnými, nezávislými a sebevědomými občany. Reprezentuje tedy pouze skupinové svobody a zájmy. Každý spor mezi veřejnou mocí a občanem se tedy redukuje na spor mezi občany. Neexistuje ve společnosti žádná jiná výsada nežli svoboda, žádná jiná svrchovanost nežli svrchovanost práva. Doba autority a milosrdenství už přešly; nyní je na řadě spravedlnost." V systému vzájemnosti podle Proudhona "dělník není již otrokem státu, pohlceným oceánem společenství majetku. Je svobodným, vpravdě suverénním člověkem, který jedná z vlastní iniciativy a ze své vlastní osobní odpovědnosti. Má jistotu, že za své výrobky a služby dostane spravedlivou cenu a že může od svých spoluobčanů očekávat u všech předmětů své spotřeby poctivost a nejúplnější záruku. A právě tak již nejsou stát, vláda suverénem." 37

Tak je podle Proudhona vzájemnost charakterizována jako rozdělování půdy a vlastnictví, nezávislost práce, dělení průmyslu, individuální a kolektivní odpovědnost podle toho, jak je členěna práce individuální nebo skupinová; dále znamená redukci společných nákladů na minimum, potlačení parazitismu a bídy. Naopak společenství majetku představuje hierarchii, nedělitelnost, tedy centralizaci, což znamená množství úřadů, vytváření neproduktivních funkcí, neomezený růst obecných výdajů, vytváření parazitismu a pokračování bídy.

V souhrnu tedy Proudhonův výklad dělnické myšlenky znamenal, že pracující třídy si budou stále více vědomy svých ekonomických a sociálních zájmů v konfrontaci s vládnoucími průmyslovými a finančními zájmy vládnoucí buržoazie. Že pracující třídy budou pak své zájmy schopny prosazovat a konečně překonat stávající systém -- a to na bázi vzájemnosti zespolečenštěných výrobních prostředků, a autonomních samosprávných zemědělských a průmyslových asociací.

Ve třetí části své práce O politické schopnosti pracujících tříd poukazoval Proudhon na neslučitelnost demokratické politiky se skutečnými snahami lidu a vyjádřil přesvědčení, že pracující třídy učiní krok směrem k zásadnímu oddělování se od stávajícího systému a postupně a nenásilně k beztřídní společnosti svobodných a rovných asociací. Tato poslední Proudhonova práce byla zároveň jakousi rekapitulací a popularizujícím shrnutím jeho myšlenek.    

            Proudhon zemřel 19. ledna 1865. Jeho originální myšlenky měly značný význam pro rozvoj socialistického myšlení a zároveň pro jeho zásadní diferenciaci. Proudhon již v této době a s jistou anticipací pozdějšího vývoje v této oblasti poukázal na sociálně politické rozlišení a později spor mezi představiteli a zastánci centralistického a autoritářského socialismu (C. H. Saint-Simon, L. Blanc, K. Marx, A. Blanqui, E. Cabet, B. Engels) a socialismu volného, federativního, anarchistického. Pro pozdější anarchisty byl Proudhon velmi inspirativní v mnoha ohledech -- především svým odmítnutím různých podob autority a také svým konceptem federalismu. Další anarchistické myslitele rovněž silně oslovily Proudhonovy ekonomické ideje -- zejména jeho kritika soukromého vlastnictví. Menší rezonanci už mělo jeho pojetí individuálního vlastnictví a zejména prostředky jeho realizace jako jeho pokus o "lidovou banku". Pro naprostou většinu anarchistů však byly zcela nepřijatelné některé okrajové Proudhonovy názory, zejména pak jeho postoj k ženám, jež pokládal od přirozenosti za podřízené. Za to jej koneckonců kritizovali i někteří jeho současníci -- například známý ruský myslitel Alexandr Gercen (který si jinak Proudhona, s nímž spolupracoval, velmi cenil): "V Proudhonově bytosti je něco, co by bylo možné nazvat zastrčeným koutem a tam je nepolepšitelný - zde je hranice jeho osobnosti; za ní je, jak to vždy bývá, konzervativcem a člověkem tradice. Mám na mysli jeho náhled na rodinu a všeobecný význam ženy." 38

Celý jeho život a myšlení byl bojem proti dogmatu v každé jeho podobě, připomenul historik anarchismu E. V. Zenker a poukázal zároveň na paradoxy jeho usilování. Proudhon bojoval proti sociálnímu utopismu, proti náboženskému dogmatismu, proti dogmatismu soukromého vlastnictví, proti politické autoritě, usiloval o přeměnu socialismu na vědecký realistický směr a snažil se ho zbavit všeho dogmaticko-náboženského nánosu. Na vrchol svého systému kladl dogma, že člověk se rodí svobodný a na závěr svého systému kladl teologickou frázi o mravním řádu společnosti. 39

L. Kulczycki řadí Proudhona mezi umírněné anarchisty, pro něž znamenala revoluce především změnu v myšlení a počítající s předpokladem, že na základě změn v lidských názorech dojde ke změnám ve formách vlastnictví a ve státních institucích. Poukazoval však na vliv Proudhonových myšlenek mezi dělnictvem i v Mezinárodním dělnickém sdružení (První internacionále) a rovněž za Pařížské komuny i v následujících letech, ovšem především ve Francii a Belgii. 40 Marxistická tradice byla k Proudhonovi velmi nepřátelská. Marx vnímal dlouhou dobu Proudhona jako svého hlavního nepřítele v dělnickém hnutí a posuzoval z tohoto hlediska i takové události, jako byla prusko-francouzská válka roku 1870: "Francouzi potřebují výprask. Zvítězí-li Prusové, pak centralizace státní moci prospěje centralizaci německé dělnické třídy. Převaha Němců by pak přesunula těžiště západoevropského dělnického hnutí z Francie do Německa a stačí jen porovnat hnutí v obou zemích od roku 1866 do dnešního dne a uvidíme, že německá dělnická třída převyšuje teoreticky i organizačně francouzskou. Její převaha na světové scéně nad francouzskou dělnickou třídou by byla zároveň vítězstvím naší teorie nad Proudhonovou atd." 41 Překvapivé ocenění Proudhona najdeme u Trockého: "Proudhon, tento Robinson Crusoe socialismu, je mi cizí názory, charakterem i světovým názorem. Avšak Proudhon byl povahou bojovník, měl duševní nesobeckost, schopnost pohrdat oficiálním veřejným míněním a hořel v něm neuhasitelný oheň touhy po všeobecném vědění. To mu umožnilo povznést se nad osobní život s jeho vzestupy a pády a nad současnou skutečnost vůbec." 42

Pro Petera Heintze představoval Proudhon "filozofa revolty, střetnutí kultur a kulturní diferenciace." 43 V souvislosti s Proudhonem je podle Helmuta Rüdigera důležitá ta skutečnost, že mezi významnými socialistickými mysliteli 19. století byl Proudhon jediným z proletářského prostředí. Rovněž jeho způsob uvažování pak Rüdiger považuje za bližší reálnému životu nežli u pozdějších anarchistických myslitelů. "Myšlenku nestátního socialismu, kterou postupně vytváří, nečiní závislou na nějaké příští revoluci, která by měla přivést k moci určitou sociální třídu... Proudhon formuloval socialismus jako úkol a spravedlivé jednání, výrobu a směnu v malém a každodenním. Byl však dalek toho, aby šířil iluze o blahobytném životě, který by snad bezprostředně přinesl spravedlivý hospodářský pořádek." 44

"Proudhon ukázal, v jakém směru by se mohl socialistický model vyvíjet," napsal v předmluvě k novému vydání Systému ekonomických protikladů Gerhard Senft. "V přesvědčení, že je možná nenásilná systémová transformace, usiloval Proudhon o nahlodání kapitalismu zevnitř. Stát měl být nahrazen systémem vzájemné pomoci... Podle svých federalistických myšlenek spatřoval Proudhon východisko v decentralizovaných sociálních strukturách, regulace všech sociálních poměrů měla spočívat na dobrovolných smlouvách. Jako první se Proudhon sám definoval jako anarchista, jím předložený model by měl být nejspíše označen jako libertariánský socialismus... Nejen francouzské, ale i mezinárodní dělnické hnutí vykazuje vlivy Proudhonových myšlenek, i dnes je patrná pozitivní rezonance hlavních Proudhonových tézí v levicově buržoazních kruzích. M. Bakunin a P. Kropotkin se výrazně vraceli k Proudhonovu dílu." 45

Tento text je variantou kapitoly připravované publikace nakladatelství Vyšehrad:

Václav Tomek, Ondřej Slačálek: Anarchistická myšlenka. Jak se vyvíjelo odmítání moci.

---