Vyprahlí zaříkávači dogmat triumfují, hle, zde máme skutečnou společnost bez pozlátek sametových límečků, stoupence tíživých pocitů úzkostí a depresivní vyhnance z ráje. Prší nám málo lásky a naděje! Nemusíme se obávat promoknutí, pláštěnky a deštníky líbivých značek nás před štěstím dokonale ochraňují.

Demonstrace nízkosti přesvědčivě dokládá úroveň dědiců, prý dokonalého mozku. Psaní odpudivých dopisů má doma i v zahraničí slušnou tradici. Hnusní anonymové, nepřejícníci a různá zbabělá chasa vynakládá energii k poškození a pošťouchnutí vyhlédnutých beránků. Píší z pouhé radosti a vrozeného sadismu, tlaku v prázdné lebeční bance rozumu, někdy i neovladatelného hněvu, vzteku a ze zlé vůle poškodit, ranit rovnou do srdce, usmrtit, a ne-li, tedy aspoň zašpinit. Často se anonymní chytrák uchýlí k tomuto ošklivému faulu z důvodu vlastní neschopnosti pohnout o milimetr se zpackaným osudem. Začít pro sebe cokoli činit, nevyčkávat na zázraky, nepropadat optimismu ze vsazeného tiketu, nespoléhat na náhody a štěstí chodící do kola a usednoucí někdy i na vola, ne to není problém pro slaboduché hrdiny nicoty a marných plánů.

Psát anonym, volat anonymně, je výsledek chorobného uvažování o okolním dění, nárokování si jediné pravdy; spratci na kolenou bez moudrého klidu vychrlí na nic netušící oběti odpornosti zasluhující vypátrat skrytého mameluka a veřejně ho představit lidu. Před lety napsala mému známému neukojená ženština: nepřeji Vám v Novém roce vůbec nic pěkného!

Nízkost anonymů nezná mezí -- chtějí, abyste chcípli vy i vaše rodina, aby vám pošlo prase, pes i kočka, kanárek i křeček, abyste chodili žebrotou, prosili, klečeli, poníženě volali ku pomoci. Vůbec nejlépe by bylo těmto defektním jedincům na světě zůstat sami, bez jiných obtížných lidských bakterií, užívat si dosyta prázdného prostoru. Struktura pekla je málo známa, dělat peklo kolem sebe, ano, poznat ho z blízka na sobě není potřeba.

Orientace ve vlastním nitru je mnohokrát vydána napospas mediálnímu kvílení i za pomoci samotných napadených a divících se náhle zuřivosti zlobného lidského konání. Život světa a stínů pokračuje zdárně k dokonalosti. Ocitáme se na pomezí vkusu. Vnitřní monology přecházejí k přetřásání veřejností, za laskavého a dobrovolného vybreptání intimit. Pletiva vztahů postrádají očistec. Střídá se pád a naděje. V mrákotách se nacházejí stovky vysvěcených slavných osobností a některé po celý život nepochopí marnost zbytečného počínání.

Mediální žraloci polknou běličku i barakudu. Nepohrdnou žádnou potravou. V tlamách jim uvízne i pulec bez valné chuti. Do kotlů vařících zázraky pokrájí příchozího bez mrknutí oka. Chceš se prohlížet v mediálním zrcadlovém bludišti, prosím, ale nemysli, že vyklouzneš lacino, holenku. Za všechno se v tomto neurvalém světě musí platit. Budeme ti pravidelně odebírat soukromí, sáhneme ti až na dno tvé neprůhlednosti, zbavíme tě panovačnosti, tajného podloží, odvrtáme postupně tvůj životodárný pramen, nabídneme tě i s chlupy žádoucím a prahnoucím po cizím štěstí, ale hlavně neštěstí. Staneš se kapesním zrcátkem použitelným v každém okamžiku.

Mediální dravci dokáží tvořit vatu bez chuti a zápachu. Vytěsní prostor k dokonalosti, sevřou žvanivé slimejše, podkouří jim sebevědomí sladkými slovy, vyprovokují jejich touhu listovat v iluzích rajských pocitů a vznášet se v mračnech slávy. Majáky varující před neskonalou pitomostí a ostrými zraňujícími útesy jsou stěží viditelné.

Anonymové se chytají vytvořených i skutečných celebrit, aby si s nimi vyřídili vlastní neschopnost. Dráždí především lidé předvádějící úspěšnost a zapomínající, že nejsou sami na světě -- že není potřeba mlaskat zlaté míchané žloutky, popíjet a tvářit se znuděně při pohledu na vyvalený okounějící dav toužících bytostí po kousku slávy, úspěchu, bohatství -- ne každému je dáno znát knihy o marnosti, o pomíjivosti, o lidském humpoláctví a domovnickému vyjadřování špatným jazykem.

Nepoznaná víra, nedostatek moudrých ironiků, uzamčení ve vlastním teplém chlívku, šálivé nástrahy horizontálních pohledů a směšných nadějí na nalezené poklady, zásvětí neexistence, bloudění v nekonečnosti hříchů -- kardinální omyly o důležitosti bleších moudrostí, i další myslitelné reality, ano, to vede k oboustranně nabroušené dýce připravené k poranění druhého. Zraňujeme-li z nevědomosti nebo malého citu pro realitu, prosme za odpouštění. Pokud ale připravujeme vědomě druhým zlé rozvrhy do budoucnosti, nemůže být řeči o slitování nad hanebností vykonaného činu.

Hospodský nádeník říkal po osmém: ta ženská byla tak rozčílená, jo, že nejdřív vyhrožovala Božími mlýny a hned na to lichotila policii, že už si s anonymy umí poradit. Nějakej chlívák jí napsal, že je všechny vystřílí. Kurnik, chlapi, tady je to už jak na Klondajku, akorát máme většinou pořád stejně nahý pozadí!

Růžové série sepisovatelů naštěstí nemohou zcela ovlivnit masu. V každém případě je s podivem, kde se v lidech bere stále více zla a vnitřního přesvědčení o důležitosti, o tom, že mě každý musí nutně milovat a poslouchat moje plky. Žít v milosti není módní. Přehrabujeme se v cizích životních marmeládách a zíráme na úspěšné s bolestnou grimasou, proč oni a ne my?

V Česku padá stále soumrak hbitosti a blbosti společně s mudrlantstvím do malého prostoru, vyživovaného nedokonalostí využívání osobní svobody. Každý může pro sebe hodně udělat, ale spíše ho zajímají úspěchy souseda, hrabe se ve smetišti zbytečností a nevšimne si posledního odjíždějícího vlaku. Sám a opuštěný potom vymýšlí odpornosti -- lehčí je ubližovat, než pomáhat, očerňovat, než přát a těšit se z radosti druhých bytostí, lepší je nosit nos nahoru, než pochopit zrůdnost namyšlenosti, lepší je být skromný, než vystavovat na odiv prázdnotu namyšleného idiota.