Totéž platí pro autory sociologického "výzkumu", na který je ve Valenčíkově článku odkaz a jehož devátá kapitola se zabývá "finanční spoluúčastí studentů. Přiznejme autorům k dobru, že se, patrně sebezáchovně, od svých závěrů distancují výrokem, že se "názory (dotazovaných) formují spíše pod vlivem iracionálních než věcných argumentů a poznatků". Jenže tuto větu nikdo citovat nebude, kdežto zcela bezcenný závěr, že školné podporuje 52% dotazovaných ano.

Zůstaňme chvíli u tohoto vědecky se tvářícího podvodu - o nic jiného totiž nejde. Student má například vyjádřit souhlas či nesouhlas s tvrzením "VŠ by neměla být zadarmo". Takto položená otázka je nesmyslná, protože VŠ není zadarmo. Student by měl být tázán, zda souhlasí či nesouhlasí s tím, aby VŠ byla financována, podobně jako nižší stupně škol, ze všeobecných daní. K odpovědi by ovšem potřeboval vědět, jaké jsou reálné alternativy.

Z průzkumů veřejného mínění je dobře známé, že otázky lze formulovat tak, aby vyšla odpověď, kterou chce zákazník slyšet.

Jestliže mladé ženě vysvětlíte, že školné oddálí možnost mít vlastní byt a rodinu, lze předpokládat, že bude proti. Jestliže jí "marketingovými" metodami zrůžovíte půjčky a jejich splácení a současně přislíbíte lehčí a kvalitnější studium a pak místo s vyšším platem, dostanete nejspíš výsledek opačný.

Je ovšem možné, že výzkumníci o informovaného respondenta nemají zájem, protože by je mohl hnát sviňským krokem i celým dotazníkem.

Výše zmíněný krok stranou ovšem není českou specialitou. Mnohý absolvent vysoké školy se ráno rozžehnal s ženou a dětmi, a teď koumá, jak udělat tu kterou zbraň ještě dokonalejší, nebo píše svou část softwaru, která umožní snadnější špehování lidí, či míchá jedy, které se mohou hodit tajným službám. Právě teď mnohý student a profesor University of California pracuje na tajném projektu vylepšených jaderných zbraní.

Mohou to dělat, protože se odizolovali od výsledného produktu a odpovědnosti za jeho použití.

Zastánci školného, abychom se vrátili k tématu, šíří mýtus, že (jimi navrhovaný) systém školného je vlastně výborná věc.

Problém školného ovšem nelze pochopit na základě jednoduchého hesla, které opomíjí základní sociálně-politicko-ekonomické souvislosti. Dále uvedené příklady jsou sice z kanadského Ontaria, ale i tak jsou v mnohém dostatečně obecné a tudíž přenesitelné do českých poměrů.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že řeč bude o veřejném vzdělávacím systému (základní -- střední -- vysoká škola), který je financován z peněz daňových poplatníků. Vynechány jsou colleges, které v podstatě poskytují vzdělání na úrovni českých odborných středních a soukromé školy všech úrovní.

Společnost a post-sekundární vzdělání

Kanadská situace se liší od české tím, že zde v podstatě neexistuje učňovské školství ani střední odborné školy. Většina studentů tedy prochází střední školou (high school), kde je možné zapsat i kursy podobající se kdysi vysmívaným praktickým předmětům českých jedenáctiletek a dvanáctiletek.

Absolvování high school se považuje za záchovné minimum, takže nikdo neprotestuje, že střední škola je plně financována z daní.

Protože střední škola de facto neposkytuje odbornou kvalifikaci, zvyšuje se zájem o studium post-sekundární. Zde ovšem nastupuje otázka, kolik a jakého vzdělání je společnosti třeba. Nelze na ni odpovědět pouhým "čím víc, tím líp", protože do hry vstupují politicko-ekonomické faktory.

Představa, že každý může studovat co chce (zvlášť když platí školné) je mylná a pokud něco takového čeští propagandisté tvrdí, jednoduše lžou. Kanadské university mají svoje směrná čísla, a protože neexistují přijímací zkoušky, omezují počet přijatých studentů tím že určují minimální průměr známek, který absolvent střední školy musí mít, aby byl vůbec brán v úvahu. Universita tuto hranici průběžně mění tak, aby právě naplnila svoji kapacitu.

Ta je dána velikostí fakult a kateder odpovídající dlouhodobým trendům. Kapacitu nelze libovolně zvětšovat, a to z důvodů ekonomických i politických. V Ontariu je například dlouhou dobu nedostatek lékařů, ale vláda nemá přílišný zájem na tom, aby jich bylo víc, protože by to zvýšilo náklady na zdravotnictví, a lékařská komora si počty hlídá, aby relativní nadbytek nevedl vládu k nabídce nižších platů.

Ideologické pozadí (financování vysokých škol)

Problém současného světa je v tom, že globalizace nepřinesla žádoucí vyrovnávací efekt; pouze uvolnila dravost velkých korporací -- národních i nadnárodních -- a v jejím rámci přinesla otevřené vydírání vlád. Obrázek je všude stejný: necháte nás sáhnout do svého měšce, a to buď přímo, v podobě daňových úlev, nebo úplatků (viz případ Ford, zmíněný níže), nebo nepřímo například zamhouřením oka nad ničením životního prostředí (na které se doplatí až časem). Když ne, tak se postěhujeme jinam, pohrozí nadnárodní firma. Co se vydá na jedné straně, je třeba ušetřit jinde, a tak přicházejí úsporná opatření hlavně v oblasti sociálních programů.

Základní heslo je samozřejmě velmi přitažlivé: Občane, jsi zdaněn k smrti a proto vol politika, který sníží daně. Omílání tohoto hesla ovšem žene politiky do kouta vpravo od dveří, jimiž vstoupili na scénu. Do kouta, v němž platí úsloví o osmnáctce, která je stejná jako dvacítka bez dvou.

Dovolím si na tomto místě text odlehčit příkladem předposranosti vlády před obviněním, že zvyšuje daně: Předcházející konzervativní ontarijská vláda rozhodla, že za účelem privatizace oddluží elektrárenskou společnost Ontario Hydro, kterou tehdy vlastnila (jde o ekvivalent ČEZ). Na účtu za elektřinu pro občany se tedy objevila dodatečná položka, kterou tam zůstane tak dlouho, dokud se dluh nesplatí. Aby splátka nevypadala jako dodatečná, nová daň, provinční vláda ji včlenila mezi "služby". To ovšem umožňuje federální vládě, aby ji, jako každou jinou službu, zdanila. Díky heslu "žádné nové daně" tedy platíme 7% daň z idiocie politiků. Liberální vláda, která se následně dostala k moci -- mimo jiné díky slibu, že nezvýší daně - nechala vše při starém.

Protože to, co se dá do žlabu korporacím, chybí jinde, přesunuje vláda odpovědnost za financování různých služeb na nižší správní stupně (downloading), zvyšuje správní poplatky a třeba dereguluje školné.

Deregulace školného (v Ontariu se během několika let se zdvojnásobilo) byla doprovázena frázemi o investici do studentovy budoucnosti, kvalitě vzdělání a dostupnějších půjčkách..

Politiky samozřejmě děsí doprovodný jev globalizace, totiž narušení odpovědnosti korporací ke komunitě a v obecnějším smyslu i ke státu. To je obrovský problém, protože šéfové korporací (jejichž velikášství mnohdy přerůstá v nekompetentnost) mohou kdykoli a kdekoli zlikvidovat tisíce pracovních míst najednou. Vlády tedy ustupují vydírání.

Například profitabilní automobilka Ford dostala nedávno 100 milionů dolarů od provinční vlády (a dalších 100 od federální) za příslib, že nezavře továrnu v Oakville u Toronta. Tyto peníze budou v ontarijském rozpočtu chybět (stejně jako ten český bude postrádat, mimo jiné, miliardy ztracené díky idiocii českých politiků v aféře Lauder).

Co je vlastně univerzita?

Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.

Z provozního hlediska jde o nesoběstačný podnik, s rozsáhlou a tedy nákladnou infrastrukturou, a několika tisíci zaměstnanci. Základním "výrobkem" je absolvent, do jehož mozku bylo vpraveno jisté množství post-sekundárních vědomostí a tipů na cestu do světa.

Není to ovšem výrobek jediný, protože universita se z nutnosti zabývá i prodejem výzkumné kapacity. Teoreticky to je skvělé, protože student se pohybuje v blízkosti opravdové vědy, kterou provozuje jeho profesor. Praxe už tak růžová nebývá, protože dochází ke střetu pedagogických a výzkumných (tedy finančních) zájmů. Universita potřebuje učitele, ale před schopností učit (která se ostatně stejně těžko prokazuje) dostává přednost schopnost přinést peníze. A ten, kdo umí to druhé, často nehodlá "marnit čas" přednášením studentům prvního nebo druhého ročníku.

Je to svým způsobem absurdní, protože student přicházející ze střední školy má pramalou představu o světě a právě na začátku by měl mít nejlepší učitele z nejlepších.

(Západní) universita rovněž hraje roli oázy svobodného myšlení. Umožňuje to nejen existence netypického, od okolního světa přece jenom odděleného prostředí, ale také existenční jistota, kterou řádným profesorům poskytuje definitiva (tenure) - tedy systém, který značně potlačuje nutkání zpívat píseň chlebodárce.

Protože vzdělaní lidé (a jimi profesoři v dané společnosti jsou) se jen málokdy ztotožňují s politikou prováděnou vpravo od centra, a studenti jako takoví ještě neztratili všechny ideály, považuje moc university za centra nebezpečného liberalismu, která by se měla pokud možno pacifikovat.

Snižování vládních dotací je jednou z možných zbraní, protože nutí university ke škrtům a to většinou v humanitních oborech, kde je svobody nejvíce. Na ráně je i definitiva (vzpomeňme jakou normalizační zbraní měly být v bývalé ČSAV smlouvy vědeckých pracovníků na dobu určitou).

Základním mýtem je, že vede ke zvýšení úrovně služeb platícímu studentovi. Potíž je v tom, že školné pouze dorovnává rozpočet na úroveň, kterou by měl, kdyby vláda nekrátila svůj podíl. Protože školné nepřináší peníze navíc, a když, tak jen velmi dočasně, nemůže mít žádný vliv na kvalitu výuky, například na najmutí kvalitnějších, a tím pádem dražších profesorů. Navíc je nejasné, kde se ti kvalitnější profesoři vlastně mají brát. Ono totiž ani přetahování profesorů z jedné university na druhou není zcela jednoduché, protože plat je jen jednou ze složek kariéry. Již vybudovaná pozice v hierarchii university a vnitřní i vnější vazby (často související se jménem university) se nedají pominout.

Stejně nereálná je představa, že zavedení školného (v Kanadě jeho zvýšení) dá studentům do ruky zbraň, s níž lze žádat od školy něco navíc. Bohužel neexistuje ani politický, ani ekonomický mechanismus, který by to umožnil. Student vstupující na universitu je bulík, který nemá ponětí o tom, jak by universita mohla vypadat. Stejně jako mravenec ze Suchého bajky, který se neví, že má být nespokojen, když na něj sněží DDT, si student myslí, že to, co se na něj sesypává na universitě, je v pořádku. Držet hubu a krok mu pomáhá to, že ostatní jsou na tom stejně jako on. Kanadský student navíc rychle zjistí, že musí dohnat základní vědomosti, které mu nedala střední škola, a tak ani nemá na přemýšlení moc času.

Navíc problém není ani tak v tom, co se přednáší, ale jak, přičemž to "jak" souvisí s tím, že vysokoškolský profesor nemá jinou než vědeckou kvalifikaci, a tedy často ani vztah k učení.

Tato situace je dána historickým vývojem (kanadských) universit a nedá se jednoduše změnit. Zvažme například, že středně velká Queen's University v Kingstonu má 16 000 řádných studentů, 980 profesorů a kandidátů profesury, 2250 ostatních zaměstnanců a rozpočet 270 milionů kanadských dolarů ročně. To je obrovský propletenec zájmů ambic, schopností i neschopností a vnějších i vnitřních vazeb. Je to systém, který pracuje s tím, co je k dispozici a sám se nakonec zprůměruje.

Mezi mýty můžeme zařadit i představu, že škola by měla být finančně závislá na úspěchu svých absolventů. Škola ovšem nemá žádný vliv na tvorbu pracovních příležitostí, a tak nastupujícímu studentovi nemůže nic zaručit. Může ho sice odkázat na předcházející výsledky, ale ty mají jen velmi orientační cenu pro budoucí vývoj.

(Kanadské) university si v zásadě nekonkurují školným -- ale dlouhodobě budovanou pověstí, která může a nemusí mít reálný základ. Školy s lepší pověstí dostávají více žádostí o přijetí, a mají tedy větší výběr, což ale neznamená, že se tím počet přijatých studentů zvýší.

Pouze polopravdivá je představa, že se kvalita vzdělání (teoreticky navýšená školným) projeví v platu absolventa, takže týž bude s vděčností splácet školné. V reálném světě se věci mají poněkud jinak. Změna pracovního trhu, která se obecně projevuje úbytkem stabilních míst, vede k tomu, že absolvent rád přijímá jakoukoli práci v oboru. Jinými slovy, podniky nesoutěží o absolventy, ale právě naopak. A nejen to: řada absolventů nakonec pracuje v jiném oboru, než pro jaký získala kvalifikaci, protože jiná práce prostě není. Nabízený plat je dán situací na trhu, nikoli těžko měřitelnou hodnotou diplomu samého. Nemluvě o tom, že při obsazování míst hrají velkou roli náhoda a známosti.

Lidská cena školného

To je oblast, které se proponenti školného vyhýbají jako čert kříži.

Finanční zabezpečení studia (čti splacení nahromaděných dluhů) je už i pro střední vrstvy velkým problémem. V Ontariu takovým, že vláda školné, dočasně zmrazila. Podle ontarijské statistiky mělo 40% studentů absolventů ročníku 2000 vládní půjčku -- v průměru 21 700 dolarů (pro přesnost je třeba dodat, že školné se na dluhu podílí ze 30%). To je zhruba polovina ročního hrubého nástupního platu.

Tato statistika ovšem nezahrnuje půjčky, jimiž se studenti nebo jejich rodiče zadlužují u ostatních finančních institucí během studia, ani půjčky, které absolvent uzavírá následně, aby se mohl osamostatnit. To je obrovské zatížení i pro absolventa, který začne okamžitě pracovat za obvyklý nástupní plat. Mnoho absolventů takové štěstí nemá (ontarijská statistika uvádí, že pouze 73% absolventů ročníku 2000 našlo práci na plný úvazek) a navíc jen velmi málo míst je tak stabilních, aby v nich mohl člověk skutečně plánovat svoji finanční budoucnost.

Mnohé statistiky jsou v podstatě nepoužitelné. Ontarijská vláda například před pěti lety veřejně vyhlašovala nedostatek učitelů, čímž vyvolala zvýšený zájem studentů o tento způsob obživy. Studie byla založena na počtu učitelů, kteří odejdou do penze, ale nebrala v úvahu to, že se současně snižují počty žáků a zavírají školy. Nedostatek se tedy nekoná a mnohý student si může diplom strčit za klobouk.

Statistiky zaměstnaných absolventů v tomto oboru se vylepšují tím, že se za získání místa považuje i krátkodobý záskok třeba na pár týdnů.

Zaznamenejme ještě, že Austrálie následovala Kanadu a uzákonila, že student se nemůže půjčky zbavit vyhlášením bankrotu. Jinými slovy, společnost dělá ze studenta druhořadého občana. I to je lidská cena.

Závěr

Školné je jen jednou z mnoha špiček téhož ledovce, které se střídavě dostávají do zorného pole občana. A pokaždé se najdou pragmatičtí prostituti, kteří za příslušný peníz zdůvodní, proč je vlastně všechno skvělé.

Bohužel to je právě starší, zkonformnělá generace, které ze svých vyhřátých pozic dělá rozhodnutí, která nepříznivě ovlivní život těch, kteří teprve do života vstupují.

Když nic jiného, slušná společnost by neměla zatěžovat mladého člověka dědičným dluhem. Jenže kde se taková najde?