Máme zkušenost, že lhaní režimního tisku nepřeměnilo chudé a nesvobodné komunistické Československo v pozemský ráj. Nerozumím tomu, proč se Lidové noviny domnívají, že opačně to funguje, tedy že i nepravda je dobrá, má-li se patřičně vysvětlit neslučitelnost castrovského režimu s evropským pojetím lidských práv.

Skutková podstata, o kterou jde, je prostá, ale nese v sobě silný citový náboj. Manželé Saboritovi opustili Kubu s turistickým vizem v domnění, že přinejmenším jednomu z nich hrozí uvěznění. Ve shodě se zvyklostmi, jejichž hloupost a neúčinnost v ochraně stability totalitního režimu jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli i my, úřady jim nepovolily vycestovat i s dětmi. Mladí lidé se tehdy rozhodli podstoupit riziko dočasného odloučení od dětí, které svěřili prarodičům. K nám přicestovali v červenci 2003 a již v prosinci získali politický azyl. Teprve od toho okamžiku mohli podle kubánských zákonů žádat o vydání dětí. Po osmnácti měsících odloučení se za několik dní s nimi konečně opět setkají.

Podle Lidových novin viníkem dlouhého rozdělení rodiny jsou jednoznačně kubánské úřady, které bránily odjezdu dětí za rodiči a změnily postoj teprve po demonstraci asi třiceti přátel Saboritových před kubánskou ambasádou, která se konala 13. prosince 2004. Lidové noviny tak nekriticky přejímají postoj mladých manželů, kteří veškerou vinu za své trápení přenášejí na režim Fidela Castra, aniž by připustily, že kus odpovědnosti převzali sami svým rozhodnutím "vstoupit bez rozhlédnutí na červenou do křižovatky."

Na okraj poznamenávám, že protipólem k dirigismu kubánských úřadů v přístupu k vývozu dětí do nejisté budoucnosti v exilu je volnost, s kterou vlády mnoha chudých zemí dovolují, aby rodiče brali děti do emigrace, aniž by tam měli možnost zajistit jim základní péči a bezpečnost. I u nás jsme svědky strádání dětí, které k nám ilegálně přicházejí a doprovázejí pak své rodiče do obtížných životních podmínek uprchlických táborů.

Řekl bych, že tolik haněný režim Fidela Castra se chová k dětem odpovědně, když nepovoluje jejich vycestování, dokud se nestabilizují poměry jejich rodičů v nové vlasti. Tvrzení, že rodiče si mohou s dětmi dělat, co je jim libo, a mají tedy právo odvézt je ze země, kdykoli je to napadne, zní vznešeně, humánně a demokraticky. Ve svých důsledcích ale znamená, že rodiče by měli mít neomezené právo vystavit děti strádání běženeckého života, v němž je skryto i jeho možné ohrožení. To je ovšem svoboda, o jejíž prospěšnosti nejsem přesvědčen.

Obraz, který Lidové noviny o příběhu rozdělené rodiny předkládají, není pravdivý. V době, kdy Saboritovi opouštěli Kubu, měl pas pouze jejich syn Yancarlos. Dcera Ivanka jej získala až 12. dubna 2004. Teprve pak požádali manželé české úřady o vstupní vizum pro obě děti současně. Dostali je 22. září 2004. Až poté bylo možné požádat o výjezdní doložky. Odloučení rodičů od dětí tedy trvalo 18 měsíců. Z toho připadá 10 měsíců na vyřizování formalit s českými úřady.

Pokud bych převzal demagogický způsob hodnocení chování úřadů, který ve zmíněném článku předvádějí Lidové noviny, musel bych napsat, že české úřady deset měsíců zlomyslně bránily sjednocení rodiny Saboritových.

Ve skutečnosti vůbec nechci čtenáři vnutit dojem, že se snad české úřady chovaly k Saboritovým nepřátelsky. Je prostě třeba vzít na vědomí, že vystěhování ze země a usazení v nové vlasti je bohužel spojeno s vyřizováním formalit, jímž se vždy spotřebuje dost času. Nezdá se, že řízení u kubánských úřadů bylo zdlouhavější než čekání na udělení azylu a vystavení vstupních viz u nás.

Samozřejmě, výjezdní doložka jako další doklad k pasu je socialistická "vymoženost", která není dobrá k ničemu než k obtěžování občanů. Ale na druhé straně: je skutečně nezbytné, aby nezletilí Kubánci, jejichž rodiče žijí zde, museli žádat o viza? Kdyby se byrokracie obou zemí vzdala těchto dvou nesmyslů, děti mohly přijet o 10 měsíců dříve.

Přestože výše uvedené podrobnosti příběhu byly redakci Lidových novin známy, zneužila jej, aby v čtenářích upevnila obraz Kuby jako země, porušující lidská práva svých občanů. Vzala si na to ale nesprávný štětec a nesprávné barvy ve víře, že nezáleží na pravdivosti zprávy, ale na docílení jejího požadovaného účinku.

Není mi dále jasné, čím může redakce doložit pravdivost tvrzení, že teprve prosincová demonstrace malého hloučku před ambasádou přiměla kubánské úřady, aby vydaly dětem výjezdní doložky. Nezdá se mi pravděpodobné, že by tak nicotná akce mohla ovlivnit administrativní řízení na Kubě. Mohu se ovšem mýlit a rád se nechám Lidovými novinami vyvést z omylu.

Vím, že tímto článkem beztak pohorším všechny statečné "castrobijce", kteří samozřejmě přehlédnou, že v něm nejde o obhajobu politiky Fidela Castra, ale o neetičnost počínání novinářů, proto na závěr přidám pár slov ocenění postupu kubánských úřadů, ať mají "castrobijci" proč se zlobit.

O manželích Saboritových je známo, že patří k otevřeným nepřátelům současného kubánského režimu. Své děti budou samozřejmě také vychovávat v jeho odpůrce. Přesto je nakonec dostali do své péče. Srovnám-li jejich příběh s osudy mnoha našich exulantů, zdá se mi, že režim Fidela Castra je vůči svým odpůrcům velkorysejší než byla naše "vedoucí strana" a Kubánci jsou svobodnější, než jsme byli před Listopadem my.

Za blahých předlistopadových časů nebylo běžné, že by osvědčení odpůrci režimu individuálně cestovali s turistickým vizem do nepřátelské země (mimo speciálních případů, které naopak StB přímo k opuštění země přinutila) a asi 900 dětí se smělo setkat s rodiči, kteří je zde při odchodu do exilu ponechali stejně jako Saboritovi Ivanku a Yancarlose, až po listopadovém převratu.