Býváme vystavováni fyzickému násilí. Před časem v televizi běžela zpráva o kolohnátech, terorizujících spoluobčany, jejichž nízká inteligence je vedla k natáčení si odporných excesů; využívání a zneužívání síly má za následek zlobu, nenávist a mstu. Surovosti lidských bytostí mají navrch po celé planetě. Svoboda je zaměňována za anarchii, láska za slabost, víra v cokoli za kočičí zlato, pokora je známkou slabosti. Ultimáta silných jasně vypovídají o rozkladu společenské solidarity, na kterou si mnozí platíme celý život. Financemi, námi naspořenými, vlády hospodaří dle pochybného uvážení za podpory dvou nemilovaných komor. Při vyúčtování mocných nás lehce mrazí, slabší nátury končí v psychuškách.

Zajištění osobní svobody nebo ochranu před násilím, plní stát mlhavě. Ovšem z manipulace s občanem za pomoci uhnutých darmošlapů, jištěnou mediálními vohnouty, máme evropanskou jedničku! Hospodský nádeník pravil: budou se divit, evropánci, my už je naučíme našim písním! A když budou zlobit, jednoduše je rozebereme!

Dostihy, vážení, neustávají. Skáčeme nyní těžké skoky, proutěnky máme prý dávno za sebou. Co na tom, že nejsme trénovaní na delší náročné tratě, ve sprintech nemáme podle zjištění našich odborníků konkurenci. Co všechno jsme mohli za léta demokrácení již slyšet a vidět; k divení nám nestačily dny, týdny, měsíce. Mediální kašičky uspaly pozornost občana, některé jedince dokonce otrávily natolik, že dobrovolně (doufejme v pravdivost informace) zmizeli z paměti občanů. Hry na neodolatelné a nezničitelné rytíře opravdu skončily?

Nabídka zástupných kauz, pravda, donekonečna nevydrží. Chci připomenout: mediální scéna hrubě neinformuje o událostech často hýbajících světem daleko více, než údajně zpackaný Kájínkův soud, stavba domu celebritky, ochutnávky ve stylu, všichni slavní lidé jsme se zase sešli a nacpali, svět je malý. Máme právo na informace, jenže pokud jsou média v soukromém držení, musíme přijmout fakt, že nikdo nemá právo soukromníkovi poroučet, co má nebo nemá vyrábět.

Demokrácení se ukazuje v celé nahotě a drsné pravdě. Planetárium zbytečností, nahodilostí, domněnek a vyložených patlanin odvádí pozornost od hlavních a důležitých sdělení, o zprávě světa, o ohrožení přírodního bohatství, ale i mravnosti, o rychlém a trvajícím úbytku víry v lepšího člověka -- i když klasik říkal, že člověka nepředěláš. Jeho slova se mnohokrát potvrdila, ale přece jen nelze přehlížet vyloženou brutální sociální neodpovědnost k souvěkovci, vyhýbat se donekonečna za pomoci paragrafových deštníků lijáku zla a likvidačních bouří!

Máme odpovědnost nejen k sobě, ale i druhým. Pokud řezníci ducha vykřikují o zatvrzelosti kverulantů a mastí si hluboké kapsy, tančí před naleštěnými zrcadly hroší tanečky s tlamou dokořán a v benátských maskách k tomu, berou odměnu a pot na jejich tvářích k vidění není, máme právo znepokojeně volat po nápravě, kvákat v tom našem žabinci a dovolávat se jejich pracovitosti -- ne poslouchat vábivá a někdy dekadentní a odpudivá slova. Uvědomovat si, že komory volených páchnou arogancí i částečným nedokrvením mozků, jsou -v lebkách některých nezvedenců a kariérních hrubiánů vůbec jejich zbytky. Musíme se dívat na spokojence vlastních nemohoucností, pozorovat dámy prskající slova přes uzavřené rty, jako by se styděly za rovnátka, jinou rovnost v nich těžko pohledat.

Deputáty u některých zvláště vybraných jedinců se neminuly účinkem. Včerejší nositelé čisté pravdy a lásky skoro boží (všechno je konečně zboží) zblbli natolik a dokonale za mrzký peníz, že můžeme právem pochybovat o lidské houževnatosti a ochotě sloužit třeba zdarma, ale v zájmu druhých. Pohádky nám předkládané v době demokrácení vytrvale slouží k úhybným manévrům -- jsme oblečeni i nazí, sytí i hladoví, chytráci i troubové, hrdinové i zbabělci, hrdí i chámové. Krásná pohádka: na světě se mají všichni dobře a milují se proti vůli říše zla.

Surovost a násilí je denně na pořadu v koutech planety Zmaru. Člověk druhého bije, ponižuje, nutí při výsleších trpět strachem z fyzické likvidace. Hnus a špína za nehty demokratizačních šlechticů mamonu a obdivovatelů vojenských mašinérií, podporovaných průmyslníky, neberoucími pražádných ohledů na lidskou spodinu a přírodní mršinu, bezskrupulózní technika vysávání všech dostupných prostředků k lacinému životu, nauka o vlastní dokonalosti a nebezpečnosti všech druhých bytostí, nekonečnost nízkosti a chtivosti - sečteno a podtrženo, dává, žel, jen mizivou naději na brzké vystřízlivění z divoké pijatyky, ničící zatím nezachvácený lidský úsudek.

Sociální řetězy drží z posledních sil u chatrné boudy poštěkávající nespokojence, uchovávají naději na udržitelnost nehezky vyhlížející perspektivy blahobytu, jištěného nemastným neslaným partajním dekretem. Můžeme spoléhat na jediné, na ztrátu paměti. Na malou soudnost, zato neuhasínající nestoudnost lapků a jejich pomocníků, můžeme vyčkávat a takticky přešlapovat v marastu, vytvořeném zaručenými odborníky -- odpočívajících na penzi, v pěkných domečcích se zahrádkami, těmi všemi skvělými elegány s motýlky pod nenasytnými krky, připomínajícími běsnící noční motýly smrtihlavy.

Demokrácení pokračuje v zaběhnutém rytmu poťouchlé operetky. Na jevišti s prkny polosvěta defilují zamaskovaní šíbři, dávající pokyny ochotným a výkonným šafářům. My, diváci s lístky ke stání se nestáčíme divit, kolik vyplýtvané energie spolykal sametový, nepodařený kus s názvem: Já si beru, ty si bereš, my si bereme. Otázka režisérovi: kdo a kolik?