Systémové problémy zdravotnictví se v té či oné podobě řeší všude na světě. Žádné definitivní a správné řešení jsem zatím nepotkal a považuji za pravděpodobné, že prostě neexistuje.

Selhávání českých ministrů zdravotnictví je dáno nerealistickým očekáváním, že toto imaginární "řešení" přinesou. Tak složitý systém, jako je poskytování zdravotní péče, je potřeba kultivovat dlouhou dobu. Jak na straně ekonomické, tak medicínské.

Číňané říkají: "Kdybys měl devět žen, dítě Ti za měsíc neudělají".

Jak často se nám na tuto banální pravdu při komentování českého zdravotnictví chce zapomenout.

Ano léky a jejich úhrada jsou bezesporu jedním z těch prvních schůdků a krůčků, které je potřeba udělat. Z uvedených a jinak dostupných fakt v českém prostředí ovšem jsem nucen dělat zcela jiné závěry než kolega David.

Problémem v ČR není absolutní spotřeba léků, nebo jejich cena ale nesystémovost úhrad pojišťoven za ně (přibližně 2/3 nákladů na léky jde z pojištění).

Stará poučka Norberta Wienera říká, že nad určitou mez složitosti se systém rozpadá a nelze ho řídit, efektivně kontrolovat ani predikovat vývoj. A to je bohužel náš případ v oblasti cenotvorby léků a spoluúčasti.

Jak krásně jednoduchá je proti tomu spoluúčast při pojištění automobilu... Do... škody platíš všechno Ty, nad... my (pojišťovna).

Jsi v tom nevinně? Platíme my (pojišťovna).

Český, zcela neprůhledný a složitý systém dává jenom prostor korupci: spekulacím na straně nabídky, ale i frustracím a pocitům viny na straně spotřeby. To a nikoliv absolutní výše nákladů je problémem české lékové politiky.

Kéž by se našel ministr a podobně jako uvedený příklad uměl způsob úhrady léčiv formulovat ve čtyřech pravidlech... A kéž by měl dost síly tato pravidla prosadit.