Příběh mladých kubánských exulantů Liuvera a Maydy, kteří emigrovali do naší země a nyní se domáhají vydání dětí, zanechaných na Kubě, začal přitahovat pozornost veřejnosti v souvislosti s jejich oznámením o svolání demonstrace před budovou kubánského vyslanectví na pondělí 13. prosince 2004 a s oznámením záměru zahájit v nejbližší době protestní hladovku. Uveřejněná zpráva ČTK byla celkem neutrální, Liuverův článek, který vyšel v Britských listech 10. 12. 2004, byl hodně emocionální, stejně jako ostře kritický sloupek Štěpána Kotrby tamtéž, jenž ovšem vyjádřil odmítavý postoj. Tím se spustila série publicistických projevů, jež odrážely velmi různorodé náhledy autorů.

Základní potíží bylo, že nikdo nepodal úplně jasnou, přesnou, nezaujatou informaci o skutkové podstatě příběhu, jenž skrývá několik nejasností, takže diskuse byla se týkala spíše obecných postojů k režimu Fidela Castra než nezáviděníhodného postavení rozdělené rodiny. Sdělnost příběhu snižuje skutečnost, že podstatná většina z nás nemá vlastní prožitek zkušenosti s Castrovým režimem, takže nemáme srovnávací měřítka pro poměření následků, které by reálně manželům hrozily v případě, že by neemigrovali, a oběti, kterou zejména Mayda podstoupila zanecháním dětí na ostrově.

Ti, kteří jim projevili soucit a sympatie, většinou promítli do jejich příběhu zkušenosti své vlastní nebo svých blízkých, nabyté v době totality. Dosud je v populaci vysoký podíl pamětníků dusivých pocitů, vyvolávaných v občanech této země způsobem, jakým komunisté uplatňovali své silou vynucené postavení vedoucí síly společnosti.

Stále žijí desetitisíce bývalých exulantů, z nichž někteří rovněž odešli bez rodin a složitě se pak s pomocí různých mezinárodních institucí domáhali sjednocení rodin. Veřejné mínění jistě ovlivnily poměrně čerstvé zprávy o mimořádně vysokých trestech odnětí svobody, ukládaných představitelům proticastrovské opozice. Odmítavé postoje zaujali hlavně ti, kteří jsou již alergičtí na paušalizující nenávistný postoj některých našich politických kruhů. Ideologicky nezatížení pozorovatelé si ale spíše všímali okolnosti, že rodiče se rozhodli odejít bez dětí, zvláště když Mayda v době odchodu ještě dceru kojila. Zcela chyběla znalost stanoviska kubánských úřadů, jež se tak nemohlo promítnout do úvah autorů.

Snažil jsem se dobrat se pravdy a zpracovat pro Britské listy pokud možno objektivní zprávu. Ale při obstarávání podkladů jsem neuspěl tam, kde bych to nejméně čekal. Zatímco navázání spojení a smluvení schůzky s Liuverem a Maydou bylo po počátečních několika hodinách pátrání snadné, na straně kubánského vyslanectví jsem narazil na odmítnutí. A stejně se vedlo České televizi. Překvapuje mě to, protože bývalý vyslanec, básník David Paulovich, býval poměrně vstřícný v uvolňování informací i tehdy, když jeho zemi právě nelichotily.

Jeho nástupkyně, slečna Aymée Hernandezová, působí dojmem kultivované dámy. Subjektivně proto její odmítavost nevnímám jako projev arogance, spíše bych věřil na rozpaky. Dotazy začaly pršet na její hlavu v pátek, kdy se toho mnoho nedá zúřadovat, takže si sotva mohla pružně obstarat vysvětlení a instrukce od kubánských orgánů. Informační nepřipravenost nemusí být ovšem jediným důvodem jejího mlčení. Nedovedu odhadnout, s jakou přesností byla informována o rozsahu možné společenské podpory protestním akcím.

Pokud by tušila, že dnešní akce, kterou Liuver a Mayda zorganizovali s pomocí hrstky českých přátel, zdaleka nedosáhne rozměrů demonstrací, pořádaných organizací Člověk v tísni, dal by se její přístup vyložit jako vyjádření názoru, že tak bezvýznamná manifestace jí nestojí za námahu. Obrátil jsem se s žádostí o informace přímo na kubánské ministerstvo zahraničí, od něhož ovšem nelze čekat rychlou odpověď, pokud vůbec nějaká přijde.

Musíme tedy zatím vystačit s tím, co vyprávějí a dokladují Liuver a Mayda, bez znalosti oficielních informací kubánských úřadů. Příběh této rodiny je dosti prostý a připomíná ty, které prožívali naši exulanti. Jsou to řádně oddaní manželé, inteligentní a sympatičtí lidé, a obě děti pocházejí z tohoto svazku. Díky křesťanské názorové orientaci nenašli nic dobrého na režimu Fidela Castra, a proto se opakovaně dostávali do drobných sporů s mocí. Liuvera kvůli jeho postojům vyloučili z vysoké školy. Pracoval pak ve komunikačním středisku pošty.

Na pracovišti se ztratily poštovní známky v ceně 117 tis. pesos (dle oficielního kursu 117 tis.USD, reálně asi 56 tis.USD)a následně se v místnosti objevila proticastrovská hesla. Pro svou politickou minulost se ocitl mezi podezřenými. Tajná policie mu při výslechu dala najevo, že v případě dalšího podobného incidentu si pro něj přijde, ať bude vinen či nikoli. Tehdy se manželé rozhodli, že ze země odejdou, neboť ani jeden z nich nestál o to, aby rozmnožil řady čekatelů na dvacetiletý trest. Jediná země, která byla ochotna jim udělit vstupní viza, byla Česká republika.

Začali vyjednávat o povolení k výjezdu na turistické vizum pro celou rodinu. Následovalo to, co rovněž mnozí známe ze zkušeností z období totality: do cesty se postavily místní politické orgány, připomínající z naší minulosti známé domovní důvěrníky, uliční a závodní organizace KSČ či místní akční výbory. Ty nedoporučily vydání povolení k vycestování dětem, která pak samozřejmě nebyla udělena. Dvojice směla za těchto okolností vycestovat pouze na turistické vizum a děti měly posloužit jako kotva, která je přitáhne zpět do vlasti, i kdyby se jim do návratu nechtělo. Rozhodli se proto svěřit je prarodičům a nechat je dočasně na Kubě.

Vycestovali tedy údajně za vlastní, poctivě nabyté peníze, s řádně vystavenými pasy a vizy ( tak snadno se z předlistopadového Československa nevyjíždělo, pokud emigrace nebyla vynucena státní bezpečností). Dorazili do ČR 14. 7. 2003, získali pak neobvykle brzy politický azyl a začali jednat s kubánskými úřady o vydání dětí. Zatím dětem posílají aspoň balíčky a trochu peněz, aby dali najevo, že na ně nezapomněli.

Podle jejich údajů kubánské ministerstvo zahraničí odpovědělo na dotaz svého českého protějšku, že děti obdrží povolení k vycestování v nejbližší době. To se však nestalo. Až dosud svůj případ nechtěli zveřejnit, protože byli informováni, že úřady, podrážděné odporem, je budou trestat neochotou. Protože trpělivé vyjednávání, vedené stranou zvědavých nosů novinářů, nevedlo k výsledkům, rozhodli se zaútočit na režim Fidela Castra veřejnými projevy. Prvním z nich měla být manifestace, brzy po ní má následovat hladovka.

Při následném zkoumání dokumentů, jež mi dovolili ofotografovat, jsem ale našel drobnou nesrovnalost, která nasvědčuje tomu, že protahování odjezdu dětí z Kuby nemusí nezbytně být v plném rozsahu způsobeno nevůlí kubánských úřadů. V době odletu rodičů měl pas vystaven pouze dnes devítiletý syn Yancarlos, zatímco dnes dvouletá Ivanka (typicky kubánské jméno!) si na něj počkala až do 12. dubna 2004.

Obě děti pak dostaly české vstupní vizum dne 22. září 2004. O této okolnosti se mladí manželé při rozhovoru nezmínili, ani o důvodech, proč děti dosud nepřicestovaly k nám. Až dodatečně mi vysvětlili, že děti ještě potřebují povolení k vycestování, o které se žádá až po obdržení viza hostitelské země. Na základě těchto údajů je ovšem velmi těžké odhadnout, do jaké míry se na trvání odloučení dětí od rodičů podílí přirozené překážky, kladené hladkému průběhu administrativního procesu tím, že se řízení vede z ciziny, nakolik hraje úlohu obvyklá úřednická loudavost a kolik zbývá na domnělou zlou vůli kubánských úřadů.

Chápu, že čekání na děti může rodičům utíkat hodně pomalu a že v nich vyvolává nervozitu. Nevidím však situaci mladé rodiny tak tragicky, jak ji vnímají oni sami. Věřím, že úřední mlýn jednou domele a děti ve zdraví dorazí k nám.

Liuver a Mayda svolali manifestaci s pomocí hrstky soukromých přátel. Výsledek byl tomu přiměřený. Promrzlý hlouček před ambasádou, v němž možná polovinu tvořili novináři, nelze ani omylem považovat za výraz znepokojení naší veřejnosti nad smutným příběhem mladé rodiny. Ostatně elegantní vila vyslanectví se tvářila, že toto dění ani nepozoruje. Budova byla nevšímavě ponořena do tmy, nebyl pozorovatelný žádný pohyb za okny, svítilo pouze jedno okno v prvním patře zadní části budovy. Chodník před budovou byl prázdný, neb policie se poučila z dřívějších zkušeností, a nikoho nepovolaného na něj nepustila. Dá se předpokládat, že stejný osud potká jejich hladovku, pokud se k ní skutečně odhodlají.

Ne, že bych přál slečně vyslankyni rámus pod jejími okny, ale neodpustím si nepříjemnou otázku. I kdybychom zaujali jakýkoli kritický přístup k situaci rozdělené rodiny, nemůžeme nevidět, že zde jsou lidé v tísni. Ptám se tedy, kde tentokrát zůstala organizace Člověk v tísni, až dosud osvědčená organizátorka proticastrovských vystoupení ?

Příběh Liuvera, Maydy a jejich dětí obsahuje některé nejasnosti, jejichž objasnění je nejspíš v rukou vyslanectví. Na pozadí našich zkušeností s výjezdy do kapitalistické ciziny v dobách totality se zdá způsob, jakým mladí manželé vycestovali, příliš snadný. Ptám se tedy, zda je pravidlem, že výlet do nepřátelské ciziny si může udělat každý, kdo má pas, vstupní vizum do cílové země, dostatek peněz a není zrovna hledán policií. Je-li tomu tak, je Kuba svobodnější než jsme byli my před Velkou Sametovou. Na pozadí hrůzných historek o osudech cizinců, kteří u nás nemohou dostat povolení k trvalému pobytu, ani politický azyl, ač zde žijí řadu let, je neobvyklá rychlost, s jakou české orgány udělily manželům status uprchlíka. Takových podivností se ovšem v rozhodování příslušného odboru ministerstva vnitra v době panování bývalých ministrů Grulicha a Grosse vyskytlo více. Liuver a Mayda při nejmenším nepůsobí dojmem pachatelů trestných činů proti majetku, zdraví a životům lidí, takže z jejich pobytu u nás nejde strach. Znám ale případ dvou občanů bývalého Sovětského svazu, kteří na našem území podvodnými nabídkami úvěrů vylákali z drobných podnikatelů milionové částky. Každý z nich dostal od některého z výše zmíněných ministrů běženecký pas. Možná, že řádné prozkoumání řízení o udělení azylu za celé polistopadové období by přineslo velká překvapení. Klíčovou otázkou je ovšem průkaznost tvrzení o spojitosti mezi údajnými pohrůžkami kubánské policie, současnou trestní politikou Kuby a rozhodnutím k emigraci za cenu opuštění dětí.

Čtenáře i autory, kteří se v těchto dnech zajímali o případ mladých manželů, ovšem neznepokojilo tolik líčení postupu kubánských úřadů proti nim, jako mravní aspekt jejich rozhodnutí o odchodu do exilu. Z tohoto pohledu lze skutečně mít jisté pochybnosti o jejich chování. Jsou to inteligentní lidé, kteří znají vnitřní řád fungování Castrova režimu. Mohli proto počítat s tím, že odjezd, či spíše odlet bez dětí je vysoce rizikovým krokem, který může vyústit v mnohaleté rozdělení rodiny. Nevíme, co skutečně hrozilo Liuverovi a Maydě, proto nemůžeme jednoznačně posoudit, zda riziko vysokého trestu bylo skutečně tak velké, aby bylo nezbytné přistoupit na riziko ztráty dětí.

Opustíme-li ale pole morálních úvah, na němž se pro nedostatek informací "z druhé strany" nemůžeme dobrat spolehlivého závěru, propracujeme se k holé skutečnosti, že aspoň pro tuto chvíli máme před sebou tragedii rozdělené rodiny. Liuver a Mayda překročili Rubikon a nemohou se vrátit na Kubu ani kvůli shledání s dětmi, protože za nedodržení podmínek povolení výjezdu by byli skutečně odsouzeni k vysokým trestům. Nezbývá jim nic jiného, než v zahraničí usilovat dále o spojení rodiny, a to bez ohledu na momentální rozložení mezinárodních politických sil. Věřím, že budou mít úspěch. Děti až na výjimky přednostně patří rodičům, nikoli státu, takže z hlediska mezinárodních úmluv a veřejné morálky je protahování umělého rozdělení rodiny nepřípustné.