Prohlášení obou manželů přednesené před kubánskou ambasádou 13. prosince 2004

Sešli jsme se zde dnes odpoledne, abychom požadovali osvobození našich dětí. Chtěli bychom zdůraznit, že se nejedná o politickou akci, protože nejsme politici. Jsme křesťané a skutečnost, že jsme v zoufalství utekli z Kuby, že nesouhlasíme s totalitním režimem, jakým je režim Fidela Castra, z nás politiky nečiní. Neúčastnili jsme se ani práce ve výborech na obranu revoluce, což je povinností všech Kubánců, nespolupracovali jsme s komunistickou stranou, ani se Svazem komunistické mládeže. Ignorovali jsme i jejich masové akce s povinnou účastí, které se na Kubě konají skoro denně a které představují špinavou politiku.

Na Kubě jsme patřili k občanům, kteří vládě kladou odpor, ale nezapojili jsme se do žádné opoziční strany. Pouhý fakt, že jsme s Castrovým režimem nespolupracovali a vyjadřovali svůj nesouhlas, nám vynesl pronásledování ze strany kubánských úřadů. Obávali jsme se uvěznění po represivní vlně rozpoutané v březnu 2003.

Museli jsme ze země uprchnout. Kubánská vláda nás donutila ze země utéci, a to bez našich dětí. Ty zůstaly na Kubě na základě zákona, který zakazuje rodičům, aby vycestovali společně se svými dětmi. V červnu 2003 jsme proti této nespravedlnosti protestovali na národních migračních úřadech, konkrétně u vojenské úřednice jménem Dania s hodností major. Náš odchod z Kuby byl vynucený, protože bylo pro nás příliš nebezpečné tam zůstat. Tím, že zakázali výjezd našim dětem, naši rodinu rozdělili.

Jakým právem zadržují naše děti a jakým právem si přisvojují právo rozhodovat o životech všech Kubánců? Nikdy nám nevysvětlili, jaký je smysl toho zákona. Je snad jeho smyslem snaha donutit Kubánce, kterému se podaří uprchnout, aby nepožádal o politický azyl a mlčel o strašných věcech, které kubánskému lidu provádějí? Je snad jeho cílem získat rukojmí, a tak zajistit zasílání finančních částek pro ty, kteří na Kubě zůstali? Vzhledem k podmínkám, kterým se musejí podrobit, a vzhledem k absenci základních práv se dnes Kubánci v ničem neliší od otroků ve starém Římě, pouze s tím rozdílem, že v těch dobách římské právo stanovovalo, že pán nesměl svého otroka zbavit života, ani oddělit dítě od matky.

Na Castrově Kubě nejsme více než stádo určené k velebení diktátora na masových manifestacích a přehlídkách. Pro toho, kdo smýšlí nebo hovoří jinak, než dovoluje oficiální proud, je určeno vězení a některé dokonce potká neblahý osud, že jsou odstraněni popravčí četou, když režim potřebuje dát politickou lekci svým odpůrcům.

Když jsme v červenci minulého roku přišli do této země, strávili jsme (stejně jako by tomu bylo kdekoli jinde na světě, kde by nás přijali) téměř 4 měsíce v uprchlickém táboře, kde všichni žadatelé o azyl z celého světa pobývali se svými dětmi. Politický azyl jsme získali 1. prosince 2003. Od té doby jsme ani na okamžik nepřestali usilovat, aby se k nám Yancarlos a Ivana vrátili.

Od prosince 2003 máme status politických uprchlíků podle Ženevské konvence z roku 1951, jejíž signatářem je také Kuba. Našim právem jakožto politických uprchlíků je okamžité znovusjednocení rodiny, bez jakýchkoli podmínek. V prosinci jsme, jak jen to nejrychleji šlo, navštívili český Červený kříž, kde jsme se dozvěděli, že v případě Kuby a Fidela Castra nemohou nic dělat, protože s Červeným křížem na Kubě je velmi obtížné navázat kontakt nebo obdržet odpověď či jinak spolupracovat. To byla pro nás logická odpověď, protože na Kubě, kde neexistuje občanská společnost, je Červený kříž v podstatě státní institucí.

Obrátili jsme se na Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky, který nám sdělil, že ještě během téhož měsíce zahájí jednání přes svou úřadovnu v Mexiku. Ubíhaly měsíce bez jakékoli odpovědi či pokroku v jednání. Nakonec jsme se odpovědi nedočkali. Začali jsme podnikat kroky na vlastní pěst. Kubánské úřady sdělily prarodičům dětí, že nemáme právo žádat o děti dříve než v říjnu 2004. V květnu měly děti připraveny cestovní pasy, ale kubánské migrační úřady žádaly, abychom vstoupili na ambasádu a požádali o konzulární zplnomocnění, které by nám dalo právo žádat o své děti. Je absurdní se domnívat, že uprchlík bude jednat s ambasádou představující zemi, ze které musel uprchnout.

Kubánská strana před několika měsíci oznámila české straně, že děti obdrží okamžitě výjezdní doložku. Toto tvrzení se ukázalo jako nepravdivé, protože děti mají od září české vízum a jejich cestovní pasy jsou v pořádku. Jejich odjezd z Kuby je však podmiňován výjezdní doložkou, která pomíjí naše práva jakožto rodičů a politických uprchlíků na to, abychom co nejdříve začali žít společně s Yancarlosem a Ivanou.

K získání této výjezdní doložky museli prarodiče dětí překonat nespočetné překážky, které jim kladly kubánské úřady: razítka, potvrzení, a navíc museli platit vysoké částky v dolarech za každý úkon.

Přesto se nadále čeká na prověrky ze strany výborů na obranu revoluce a všech těch dalších orgánů, jejichž činnosti jsme se neúčastnili. Právě na nich závisí, zda naše děti obdrží výjezdní doložku či nikoli. Od března posíláme na kubánské velvyslanectví e-maily, ale odpovědi jsme se nikdy nedočkali.

Na této demonstraci žádáme veřejně, aby byla respektována naše lidská a rodičovská práva a také právo našich dětí být po našem boku. Yancarlosovi je devět let a Ivaně jsou jen dva roky.

Náš syn za tu dobu utrpěl psychickou újmu, která se může stát nezvratnou. Čím déle bude bez nás, tím to bude horší. Když s ním mluvíme po telefonu, chlapec se ptá, kdy za ním přijedeme nebo kdy si ho vezmeme k sobě.

Dcerka nás nezná. Den co den si hraje s telefonkem, do kterého volá mami a tati. Pro holčičku, která nezná své rodiče fyzicky, jsou to prázdná slova.

Již 17 měsíců žijeme jako ve zlém snu. Měli jsme naději, že se v tomto měsíci shledáme, ale opět jsme zažili zklamání, že pro nás a naše děti nebudou žádné Vánoce ani tento rok.

Žádáme účinný zásah humanitárních organizací, které mohou pomoci při sjednocení naší rodiny. Kde jsou mezinárodní humanitární organizace, které tak efektivně zasáhli v případu Elián na Castrově straně?

Nejen malý Elián má právo být se svým otcem. Také naše děti mají stejná práva, práva, která jsou uvedena v Deklaraci práv dítěte z roku 1959, jejíž je Kuba signatářem. Copak se práva dětí na Kubě dodržují pouze s ohledem na směr, kterým se děti mají vracet svým rodičům?

Žádáme, aby kubánská vláda respektovala práva vyplývající z mezinárodních smluv.

Žádáme okamžité vystavení výjezdních doložek pro Yancarlose Saborita Argüelles a Ivanu Saborit Argüelles.

Vyzýváme všechny Kubánce, kteří jsou ve stejné situaci jako my, jejichž rodiny jsou rozdělené, kteří mají na Kubě zadrženy děti nebo jiné blízké osoby, aby PŘESTALI mlčet. Mlčení není správný postoj vůči diktatuře, chceme-li získat svobodu, bezpečí a blahobyt pro všechny Kubánce.

Vyzýváme všechny lidi a všechny vlády dobré vůle z celého světa: je nejvyšší čas zaměřit se na Kubu, aby se neopakovaly příběhy, jako je ten náš. Už bylo dost ospravedlňování toho, co provádí Castro s námi Kubánci, neustále odváděje pozornost na to, co se děje jinde na světě.

Mayda Arguelles, Liuver Saborit