V současnosti probíhá mezi ekonomy zuřivá debata ohledně toho, zda globální nerovnost stoupá nebo klesá. Nikdo nezpochybňuje skutečnost, že mezi bohatými a chudými existuje obrovský rozdíl, který dosud trvá navzdory desetiletím globálního hospodářského růstu. Avšak neoliberálové, kteří podporují neregulovaný globální kapitalismus, nám tvrdí,m že není rozpor mezi vrtochy bohatých a potřebami chudých. Například týdeník Economist argumentuje, že čím více svobody poskytnete bohatým, tím lépe na tom budou i chudí. Bez omezení jsou bohatí více motivováni k tomu, aby vytvářeli globální bohatství, a tento růst se "stává přílivem, který zvedá všechny lodě". Země, které zasahují na trhu s "tvrdými daněmi, grandiózními programy veřejných výdajů a všemi dalšími nástroji aplikované hospodářské spravedlnosti" odsuzují své občany k trvalé chudobě.

Avšak, argumentuje autor, je velmi zajímavé srovnat hospodářské a sociální výsledky dvou evropských zemí. Velká Británie je průkopníkem neoliberalismu - a Švédsko je jednou z posledních bašt přerozdělování národního důchodu. Použijme statistiky, které publikoval sám týdeník Economist ve své publikaci Svět v roce 2005 v datech.

Švédsko a Británie mají dosti podobný hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele. Ve Švédsku to bylo v roce 2002 27 310 dolarů na jednoho obyvatele, v Británii 26 240 dolarů na jednoho obyvatele.

Překvapivé ovšem je, že Švédsko má nyní rozpočtový přebytek 10 miliard dolarů a Velká Británie deficit 26 miliard dolarů. I podle měřítek, které mají rádi neoliberálové, vítězí Švédsko: má nižší inflaci než Británie, vyšší "globální konkurenceschopnost" a umístilo se výše v kategorii pro "tvůrčí přístup v podnikání a ve výzkumu".

Co se týče sociálních kategorií, situace v Británii a ve Švédsku je prostě nesrovnatelná. Podle indexu lidského rozvoje, který měří kvalitu života, je Švédsko na světě na třetím místě, Velká Británie na jedenáctém místě.

Švédsko má na světě třetí nejdelší průměrnou délku lidského života, Británie je na 29. místě. Ve Švédsku je 74 telefonních linek a 62 počítačů na sto lidí, v Británii jen 59 a 41.

Kontrast je ještě větší v ukazatelích pro chudé lidi. Tyto údaje týdeník Economist nevydal, ale OSN ano. Ve Zprávě o lidském rozvoji OSN na rok 2004 se uvádí, že ve Švédsku žije pod hranicí absolutní chudoby pro rozvinuté země (11 dolarů denně) 6,3 procent obyvatelstva. V Británii je to 15,7 procent obyvatelstva.

Sedm a půl procenta švédských dospělých je funkčně negramotných. V Británii je negramotných 21,8 procent obyvatelstva.

Podle jiné studie je v Británii třikrát tak pravděpodobné, že zůstanete v hospodářské třídě, do níž jste se narodili, než ve Švédsku. Vytváří tedy skutečně deregulovaný trh pro lidi příležitosti k realizaci?

Během skoro celého dvacátého století praktikovalo Švédsko ofiiciální státní politiku, jejímž cílem bylo "zmenšovat nerovnost mezi společenskými vrstvami". Šlo o opatření, která Economist nazývá "drasticky vysokými daněmi" a o "grandiozní programy veřejných výdajů".

Tato politika však ve Švédsku vedla k zvýšení konkurenceschopnosti té země a také k tomu, že chudí získali vyšší podíl na celkovém příjmu státu. Ve Švédsku vydělává podle OSN nejbohatších 10 procent obyvatelstva 6,2 krát více než nejchudších 10 procent. V Británii je to 13,8 krát více.

V praxi se ovšem rozvojové země nemají možnost rozhodnout mezi politikou, jakou praktikuje Švédsko, či politikou, jakou praktikuje Británie. Mezinárodní měnový fond, Světová organizace pro obchod a vlády skupiny G8 je nutí zavádět model, podobný britskému modelu, ale tvrdší a s ještě menší mírou přerozdělování.

Kompletní článek v angličtině ZDE