Vznikla zde ale i jakási (naštěstí nikoli všudypřítomná) psychologická bariéra mezi inteligencí s menšími znalostmi přírodních věd a inteligencí (nejen technickou), která při své práci přírodních věd využívá. Na téma energetiky bylo napsáno mnoho velice odborných statí, takže by se mohlo zdát, že téma je společensky prodiskutované. Avšak není tomu tak, protože naše diskuse se vrací stále k laickým představám. Zřejmě zde selhává popularizační a osvětová role technické inteligence, i když, na její obranu je třeba přiznat, že přístup k médiím je u nás v současnosti snadnější pro šiřitele astrologie, než skutečné vědy.

Není sporu o tom, že energetická díla významným způsobem ovlivňují životní prostředí.

Svět ale přesto směřuje k využívání stále většího množství energie - zvláště elektrické. Podle Zprávy Světové energetické rady (z roku 1995) vzroste globální spotřeba elektřiny do roku 2020 o 75 % a takřka se ztrojnásobí do roku 2050. Rozvojové země, jako je Bangladéš a Tanzanie, využívají v současné době méně než 100 kWh na hlavu a rok, zatímco ve Švédsku okolo 15 000 kWh. Spotřeba elektrické energie na hlavu v Korejské republice vzrostla ze 70 kWh v roce 1960 na 5000 kWh v roce 1999, v návaznosti na růst prosperity.

Pro podstatnou část světové populace je obrovským problémem deficit elektrické energie. Nedostatek energie se tak podílí i na narůstajícím útěku lidí z té chudší a o to neklidnější části světa do částí bohatších.

Jsou pouze nevelké rozdíly v názorech odborných pracovišť na předvídaný růst spotřeby elektrické energie, avšak otevřenou otázkou je, odkud tuto elektřinu brát. V současnosti se ve světě podílejí fosilní paliva - uhlí, nafta a plyn - kolem 63 % na celkové výrobě elektřiny; energie z vodních zdrojů reprezentuje kolem 19 % a jaderná okolo 17 %. Geotermální je asi 0,3%, zatímco sluneční, větrná energie a energie z biomasy se dohromady podílejí zhruba 1 %. Stále se zvětšující obsah CH4, NOx, SO2 a SO3, ale především a hlavně CO2 v atmosféře Země ji činí méně prostupnou pro tepelnou energii vyzařovanou povrchem zeměkoule do vesmírného prostoru a bude zřejmě příčinou stoupající teploty zemského povrchu s katastrofálními následky nejen pro lidi, ale pro současný stav přírody vůbec. To je ten tak často skloňovaný "skleníkový efekt". Zvyšující se trend růstu obsahu CO2, urychlovaný nárůstem obyvatelstva a násobený očekávaným vzrůstem životní úrovně zatím chudé většiny lidstva, způsobí, že dnes pouhá prognóza následků růstu skleníkového efektu se může brzy stát krutou realitou. Přitom neexistuje žádná technologie schopná ve velkém mìøítku odstranit a neutralizovat emise CO2. Hovoří se o nezbytnosti redukovat emise CO2, avšak konvence "O životním prostředí a rozvoji", která byla přijata v Rio de Janeiro v roce 1992, ani Kjótská deklarace problém nevyřeší, protože existují partikulární státní hospodářské zájmy. Závazek presidenta Clintona (na konferenci o životním prostředí v New Yorku v roce 1997) snížit v USA produkci CO2 , USA nesplnily, a tak se zbytku světa nedostalo lekce ze zodpovědnosti. Je ale přece nemožné žádat od chudších zemí, aby se vzdaly hospodářského pokroku a konzervovaly své zaostávání za západním světem. Je tedy zřejmé, že redukce CO2 bez cílevědomého a koordinovaného mezinárodního úsilí dosaženo nebude: emise CO2 pokračují v nárůstu prakticky všude. Jeden z navrhovaných inženýrských léčebných prostředků je přinutit fosilní energetiku k větší účinnosti při výrobě a užití energie: čím méně fosilního paliva je spotřebováváno, tím bude méně emisí CO2. Zlepšení energetické účinnosti je dosahováno podle toho jak je rozvíjeno technické poznání. Tady je tedy jedna velká výzva pro energetický průmysl a jeho výzkum.

Avšak rùst spotřeby energie je rychlejší než příspěvky účinnosti a úspor energie. Zodpovědná světová průmyslová společnost, vědoma si globálních souvislostí, by tedy měla veškeré technologie využívající hoření cílevědomě omezovat, nejen s ohledem na snižující se zásoby fosilních paliv. To je další obrovská výzva.

Snahy o využívání obnovitelných zdrojů nabyly, díky způsobu propagace ekologických aktivistů, neoprávněně určitý pejorativní nádech. Podporu racionální veřejnosti si ale bezpochyby zaslouží. Každý kilogram ušetřeného paliva, ať ve spalovacím procesu, ale i při štěpení uranového paliva, prodlužuje čas na hledání dalších východisek. V roce 1997 vyjádřila Česká nukleární společnost ve své Deklaraci, určené vládě a parlamentu České republiky, přesvědčení, že nezbývá než zavést takové technologie výroby práceschopné energie, které nebudou mít tak hrozivý vliv na složení zemské atmosféry, protože naše planeta nemá nouzový východ.

Zdroje obnovitelné energie je potřebné, vzdor řadě racionálních výhrad, podporovat. Vodní elektrárny pokrývají u nás cca 5% a blíží se k českému celkovému teoretickému potenciálu. Současný podíl ostatních obnovitelných zdrojů ve světě, včetně geotermální energie a energie z biomasy, dosahuje pouze okolo 1,5% výroby energie. Důvodem pro tuto omezenou roli není nedostatek zdrojů pro výzkum a vývoj, nebo nějaká nečestná konspirace energetických loby. Důvod je v nízké hustotě energie těchto zdrojů. Získání energie větru, slunečního svitu a biomasy je drahé. Lze však pro ně nalézat potřebné vhodné doplňkové užití, i když nejsou (z ekonomických důvodů) použitelné pro masové nasazení. Inženýrský um ale dokáže své. A tady je proto další výzva.

Pokud někdo tvrdí, že přechod na obnovitelné zdroje dá zásadní odpověď na otázku CO2, by si měl všimnout, že státy, které se vzdaly jaderné energetiky, ji nezaměnily obnovitelnými zdroji. Rakousko se v roce 1978 rozhodlo neprovozovat nově postavenou jadernou elektrárnu, která by používala okolo 30 tun uranu ročně a neprodukovala by "skleníkové" plyny. Namísto toho byly postaveny dvě uhelné elektrárny a ty nyní spalují 5 nákladních vlaků uhlí denně a produkují značné množství emisí CO2. A navíc: přírůstek výroby elektrické energie obnovitelnými zdroji je dosud zhruba o řád nižší, než přírůstek její spotřeby. Po jistou dobu to proto bude stále ještě jaderná energetika, která bude muset hrát klíčovou roli v průmyslově vyspělých zemích, jakkoliv vyvolává oprávněné obavy z možnosti opakování černobylské katastrofy. A zde je další výzva pro inženýrství: Stavět a provozovat jen takové jaderné elektrárny, které budou mít důvěru veřejnosti ve svoji bezpečnost. To je ovšem úloha nejen technická, ale zejména osvětová.

Proti jaderné energetice jsou v zásadě používány čtyři výhrady:

Cesta k vytvoření důvěry v jadernou energetiku vede prostřednictvím:

Obor energetiky se neobejde bez nadstranického vidění. Byla-li by energetika zneužívána k politickým cílům a nebylo-li by využíváno vědy a poznání, byla by snaha o osvětu neprofesionální části obyvatelstva velmi ztížena. Existují však přece jen pozitivní výsledky společenské diskuse. Byla zpracována a vládou přijata vědecky a technicky podložená, dlouhodobá energetická politika státu. Jejím problémem je však míra její závaznosti pro další vlády, protože každá vláda dosud prošla nelehkými diskusemi na toto téma. Dlouhodobá energetická politika státu by měla být proto schválena na 30 až 50 let parlamentem České republiky formou decision in principle¸ aby bylo vytvořeno vhodné stabilní prostředí pro dlouhodobé investice. A vláda by se pak měla svou exekutivní moci zasadit o naplňování státní energetické politiky.

Podíl jaderných elektráren na celkové struktuře české elektroenergetiky bude muset postupně přebírat výkony uhelných elektráren a měl by být v našich podmínkách během cca 20 let nad 50%.

Strategické oblasti hospodářství, jakými energetika bezpochyby je, by měly být posuzovány pouze s ohledem na objektivní technické možnosti a potřeby státu, bez obav o volební preference. Česká společnost je naštěstí technicky vzdělaná, takže v našich podmínkách takové obavy nejsou potřebné. Ale i názory a přístup světové veřejnosti na jadernou energii se mění vlivem důkazů přisuzovaným globálnímu oteplování, zhoršování životního prostředí vyšším ceny plynu a ropy a zejména díky osvětě.

S objektivní potřebou pokračování jaderné energetiky v České republice souvisí i otázka, co bude s jadernými obory nyní, po dostavění obou temelínských bloků. Protože však vládní politika nikoho nezavazuje k budování nových jaderných zdrojů, nikdo je v současném právním prostředí stavět nebude. Proto lze bezpochyby očekávat :

Dovolte mi nyní pár osobních poznámek k českému průmyslu obecně :

Při setkáních s Neevropany se setkávám s názorem, ze Češi jsou technický národ. Sám jsem to tak nikdy nevnímal, protože vysoce rozvinuté dovednosti i úroveň technického rozhledu pro mne byly odmalička samozřejmostí -- mimo jiné i zásluhou Fakulty strojní. Není to tak samozřejmé všude ve světě. Avšak v Evropě patříme jen k řadě jiných, v nichž, i ve sjednocené Evropě, budeme mít velmi tvrdé a zřejmě i tvrdší konkurenty než doposud, neboť západoevropské firmy mají nejen srovnatelné dovednosti, ale lepší znalosti světových trhů, práce se zákazníkem, ale prozatím i větší průbojnost a lepší právní servis. Přesto bude průmysl a zejména strojírenství muset i nadále živit tuto zemi. Musíme stavět na hodnotách, které využívají tradic, znalostí a přemýšlivosti našich lidí. A máme stále na čem stavět, i když jsme půlstoletí žili více méně jen z podstaty a rozvinutý svět nám zatím ukázal v mnoha oborech záda. Ale právě proto je současnost velkou výzvou. Bude potřebné připomenout si historii a hledat v ní poučení a inspiraci, navázat na dobré a vyhnout se opakování chyb. Jaká jsou současná východiska ?

To jsou tedy, mimo jiné, fakta, která budou muset mít současní "kapitáni českého průmyslu" na zřeteli, budou-li chtít být užiteční pro podniky, které jim byly svěřeny k řízení.

V devadesátých letech jsme se často setkávali s řadou mladých vedoucích pracovníků, kteří si rychle osvojili vnější atributy moci, pár nezbytných ekonomických frází (bez pochopení jejich obsahu a hloubky), kterým chyběla zkušenost i zodpovědnost k lidem, jimž měli přinést práci. Výsledky jejich působení byly proto mnohdy velkým rozčarováním. Doufejme, že je tato doba z větší části za námi. Výchova inženýrů tedy musí vést nejen odborným směrem, ale i směrem pocitu zodpovědnosti k firmě a k celkovému uvědomění si společenské role (nejen technické) inteligence. To je oblast velmi důležitá, neboť národ chce a potřebuje nové vzory, na něž bude hrdý a jichž si bude vážit, jejichž příklad bude považovat za hodný následování. Tradiční průmysl v našich představách se liší od současného. V osmdesátých letech minulého století začal na místo průmyslových továren s velkými halami a kouřícími komíny nastupovat nový průmysl, s menšími prostory a multifunkčním zařízením, kde proces je ovládán více intelektem, než rukama. Jde totiž nejen o to, co, ale i jak vyrábět. Technologie výroby je proto jednou z oblastí, která si vyžádá velkou pozornost strojírenství, velmi často ve spolupráci s elektronikou. A i když jsou u nás odvětví, která se již dnes mohou pochlubit světovou úrovní technologie, dosud našemu průmyslu chybí spousta kvalifikovaných inženýrů -- technologů se znalostmi v oboru hi-tech.

Každý zodpovědný vedoucí pracovník ví, že největším bohatstvím firmy jsou znalí, zodpovědní, kvalifikovaní lidé. Investice do lidí je jednou z investic, která se rychle vrátí a má trvalou hodnotu. Hovoří se o "lidských zdrojích" o "lidském kapitálu", ale i zde, jak se zdá, chybí hloubka pochopení, protože když jde o rozdělování finančních prostředků, obvykle se k financování najde vždy "něco důležitějšího". Ztěží ale něco důležitějšího hledat. Vstup do Evropské unie bude vyžadovat, aby v ní český průmysl čestně obstál. K tomu však potřebuje kvalitní, široce vzdělané odborníky. Dovolte mi proto popřát strojní fakultě, aby důstojně přispěla k jejich přípravě.

Předneseno na oslavě 140 let založení samostatné Fakulty strojní ČVUT.

Autor je zaměstnancem Mezinárodního úřadu pro atomovou energii ve Vídni.