Jak jsem však obracel stránky tohoto svazku, narazil jsem také na fotografie jiné, které jsem předtím neviděl; obrázky, které ve mně vyvolaly obavy nebo dokonce nečekanou podrážděnost. Byly to obrázky zachycující pěkně oblečené děti, které se baví na jakési oslavě, snímky dospělých pózujících před objektivem a obrázky radovánek na svatební hostině. Pro mě, a nejen pro mě jsou tyto fotografie svědectvím trpké skutečnosti, že mezi ožebračenými a hladovějícími vězni ghetta, v tíživé situaci nastolené Němci, se jisté menšině dařilo vcelku dobře. Patřili k ní ti, co měli posty v Židovské radě nebo její správě, nebo lidé, kterým se podařilo zachránit část majetku, nebo oportunisté, kteří se dokázali přizpůsobit jakýmkoli podmínkám a využít sebemenší možnosti, jež se v tom nepochopitelném utrpení segregace, hladovění, nemocí a otročení naskytly.

Četl jsem o takových lidech a o tom, jak si dokázali vydobýt malé enklávy relativních výsad přímo uprostřed pekla krutosti a utrpení. Po válce ti, co přežili, i další, kteří nikdy netrpěli ve světě nacistických ghett, vyčetli těmto vyvoleným nedostatek solidarity s lidmi, kteří umírali jen o pár kroků dál. Odsoudili také ty, kdo se z deportace vykoupili - na úkor jiných, kteří museli jít za ně. Mnozí se styděli za to, kolik se našlo lidí, kteří se chopili své možnosti přestát peklo v určitém pohodlí - nebo v iluzi jakési kontroly nad nejistou budoucností. Oč obdivuhodnější bylo sebeobětování jakéhosi Janusze Korczaka, který chránil své sirotky, jak dlouho to jen šlo, a který potom raději volil společnou smrt, než aby myslel na svou záchranu. A proto tyto fotografie, jež zobrazují výsady uprostřed všeobecného strádání - občas i radost uprostřed zoufalství -, nenašly své místo v historických pojednáních, které jsme uveřejňovali, a zůstaly zasuté hluboko v šuplících a zapomenutých složkách.

Teprve dvě generace poté, co Němci zlikvidovali ghetto v Lodži, jsme připraveni ucelit si obrázek všeho, a potřebujeme tudíž každou fotografii bez výjimky. Jak tak přemýšlím o snímcích, které Henryk Ross pořídil a uchoval, rozdíly mezi zdánlivě privilegovanými a na pohled strádajícími blednou při vědomí, že téměř všichni lidé ocitnuvší se v hledáčku jeho fotoaparátu byli záhy zavražděni. Patos této skutečnosti brzdí mé přespříliš zjednodušující úvahy o významu a připomínce sociální a hospodářské nerovnosti v čekárně do Osvětimi. Mrazí mě při pomyšlení, že každý ze snímků v tomto albu je zřejmě posledním záznamem svébytného života každého z těchto lidí. Tváří v tvář této beznadějné skutečnosti nezbývá než zanechat řečí a pohroužit se opět do prohlídky fotografií.

Další informace v angličtině ZDE

Foto: Henryk Ross © Archive of Modern Conflict, 2004