Tuto událost si připomněla většina francouzského tisku, protože Ingrid má jak francouzské tak i kolumbijské občanství. V Paříži žijí navíc i její děti Melánie a Lorenzo. Právě v městě nad Seinou se konalo několik demonstrací na podporu dvaačtyřicetileté Ingrid.

Její rodina nemá o Ingrid žádné bližší informace od května 2003, kdy FARC uveřejnil její poslední video nahrávku. Kromě Ingrid guerilla zadržuje asi šedesátku dalších osob, z nichž velkou část tvoří "političtí vězni".

První manžel a otec jejích dvou dětí Fabrice Delloye uvedl:"Únos je ten nejhanebnější způsob boje proti civilním osobám, které nejsou zapojeny do ozbrojeného konfliktu. FARC provozuje permanentní únosy, aby tak získala takzvané politické ústupky." Delloye se rovněž zlobí na současného kolumbijského prezidenta a obviňuje ho z nečinnosti: "Alvaro Uribe se snaží přesvědčit veřejné mínění, že podniká kroky nutné pro její osvobození, ale pokaždé dává únoscům nesplnitelné podmínky."

Co se týká posledního pokusu o vyjednání s pomocí apoštolského nuncia, bývalý manžel podotkl: "Všichni ví, že FARC se nikdy nevydá na jednání do Bogoty....Prezident se představuje jako tvrdý muž s velkým srdcem, měl by tedy pochopit, že osvobození rukojmí by ulehčilo jeho znovuzvolení.

Příbuzní požadují, aby se i Francie zapojila aktivněji do záchrany rukojmí. A Ingrid je právě mediálním symbolem celého dramatu. "Humanitární výměna" rukojmí za zajatce z FARC je však téměř na mrtvém bodě. Podle francouzského deníku Le Figaro, je většina kolumbijské populace nakloněna výměnám. Některé údaje dokonce ukazují, že někteří lidé jsou rukojmími FARC již šest let. Mezi hlavní příjmy této organizace patří obchod s drogami a vymáhání výkupného. Tato marxistická "guerrilla" patří i na seznam teroristických skupin EU a USA.

Uribe považuje FARC tedy pouze za "teroristickou skupinu" a dlouho s ní odmítal jednat. Někteří ministři z jeho vlády (u moci je od srpna 2002) poukázali na "nemorálnost výměny teroristů za čestné lidi".

Na konci roku 2002, vláda oznámila, že vězni z FARC by byli vyměněni za rukojmí, vězni by však mohli získat azyl ve Francii (pokud by kolumbijská vláda propustila zadržované členy z FARC, mohla by jim hrozit pomsta, proto tedy nabídka azylu).Tuto možnost ovšem vláda zveřejnila bez vědomí Paříže. Dokonce se objevila možnost vést dialog přes internet, ale tato možnost byla odmítnuta, protože FARC chce jednat v demilitarizované zóně v Kolumbii. Vláda se proti této alternativě postavila kvůli negativní zkušenosti z doby vyjednání o míru v letech 1998 až 2002, kdy FARC demilitarizovanou zónu zneužíval k výcviku sil. Do konfliktu se jako zprostředkovatel zapojil i biskup Luis Augusto Castro, prohlásil: "FARC používá únosy rukojmí jako válečnou strategii".

Na počest Ingrid lidé zasadili v parku v Bogotě na 1000 stromů, za každý den zajetí jeden. Matka Ingrid-Yolanda Pulecio prohlásila, že pro ní je to "..tisíc smutných dnů...ale dnešní den je také příležitost požádat o humanitární dohodu, která by umožnila osvobození všech rukojmí, ne pouze mé dcery." Ingrid byla prohlášena za čestnou občanku v již více než 1200 městech. Je také symbolem osobního neštěstí v podobě únosu, které ročně postihne na 3000 lidí. Akce "Tisíc stromů pro život a naději" se opakovala i dalších kolumbijských městech. Jinde ve světě se konaly demonstrace za její osvobození.

Rodiny zadržovaných se přes žádné nové zprávy snaží neztrácet naději. Od posledního videa nafilmovaného únosci se musí spokojit pouze s domněnkami. Poslední zpráva je od osoby, která se údajně sešla s lékařem z FARC. Podle něj, je Ingrid stále naživu, od svého zajetí držela již tři hladovky. Během jedné z nich "téměř zemřela".

Le Monde ZDE