4. 10. 2004
Evropská levice musí mít odvahu vzdorovat ideologii soudobého kapitalismuRené Revol
Vystoupení na konferenci "Sociální stát a kapitalismus", Praha, 2.10. 2004 z francouzštiny přeložil Karel Košťál Vzpomínám si na diskuse, které jsem mel o sociálním státu a o kapitalismu v Praze, po vítězství «sametové» «revoluce». Nebylo lehké najít před patnácti lety společný jazyk. Nikdo z nás tehdy nebyl schopen předvídat společenský vývoj po brutálním přechodu k tržnímu hospodářství. Ani my na Západě jsme nebyli schopni odhadnout, kam povede proces tržní, finanční a zbožní liberalizace kapitalismu západní Evropy. Trvalo nejméně deset let, než jsme si uvědomili, že kapitalismus směřuje k témuž cíli - jak na Západě, tak na Východě. Že naše ekonomiky, naše společnosti, směřují k modelu kapitalismu, který chce zničit základy sociálního státu, jak na Západě, tak na Východě. |
Nejdříve vám chci poděkovat za vaše pozvání na dnešní setkání v České republice na téma «Sociální stát a kapitalismus», jménem svým a také jménem francouzské socialistické strany a zvláště jménem představitelů proudu «Nový svět», levice francouzské sociální demokracie a Jean-Luc Mélenchon, kteří vyslovili přání toto setkání pozdravit. Vzpomínám si na diskuse, které jsem mel o sociálním státu a o kapitalismu v Praze, po vítězství «sametové» «revoluce». Nebylo lehké najít před patnácti lety společný jazyk. Nikdo z nás tehdy nebyl schopen předvídat společenský vývoj po brutálním přechodu k tržnímu hospodářství. Ani my na Západě jsme nebyli schopni odhadnout, kam povede proces tržní, finanční a zbožní liberalizace kapitalismu západní Evropy. Trvalo nejméně deset let, než jsme si uvědomili, že kapitalismus směřuje k témuž cíli - jak na Západě, tak na Východě. Že naše ekonomiky, naše společnosti, směřují k modelu kapitalismu, který chce zničit základy sociálního státu, jak na Západě, tak na Východě. Ti, kdo usilují o sociálnější a demokratičtější Evropu, již pochopili nutnost pochopit povahu dnešního kapitalistického světa. Myslíme, že bez znalosti dnešního kapitalismu jsme odsouzeni šermovat, přimáčknuti ke zdi, a bránit pouze zbytky sociálních práv a vymožeností minulých generací. A zároveň jsme nuceni přenechat iniciativu šéfům evropské levice, kteří nám tvrdí, že naším jediným úkolem je «doprovázet» kapitalistickou proměnu na jejím pochodu a učinit ji méně bolestivou. Když se položí otázka, co je kapitalismus, je třeba zdůraznit, že v sociální demokracii se o kapitalismu během posledních třiceti let moc nemluvilo. Mluvilo se tržní demokracii. Dnes se socialisté konečně snaží najít pevný bod. Kapitalismus, to není jenom tržní hospodářství, to není jenom obecné rozšíření výměny zboží. Již Marx vysvětlil, a nedávno francouzský historik Fernand Braudel, že nelze jednoduše zaměňovat zbožní produkci a kapitalistickou výrobu. Pro nás, socialisty, kapitalismus vždy znamenal přeměnu pracovní síly na zboží. Znamenal také vládu soukromého vlastnictví a nadvládu soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Budování sociálního státu po druhé světové válce kapitalismus radikálně změnilo. Budování sociálního státu byl proces dekomodifikace lidské práce, proces odtržnění lidské práce, který brzdil systematickou a automatickou přeměnu lidské práce na zboží. Záruka, že každý občan bude mít slušnou penzi v případě nemoci a úrazu, že bude mít bezplatnou lékařskou péči, nebo téměř bezplatnou, že budou mateřské dovolené, že budou fungující veřejné služby jako netržní kategorie, tyto záruky dostaly institucionální charakter. Ve fungujícím sociálním státě, pracující občan nemusí systematicky prodávat svou pracovní sílu, aby přežil. Když dočasně není schopen svou pracovní sílu prodat, nezahyne, stát se o něj dočasně postará. Byl to civilizační pokrok v rámci kapitalistické společnosti. Ve Francii, například, se od konce války prodloužil průměrný věk o patnáct let. Kapitalismus se radikálně mění v 70. a 80. letech. Je to již hotová fráze, že to byl proces «přirozený», «zákonitý», «nezvratný». Ve skutečnosti to byl proces vysoce organizovaný. Nebyl to proces pouze ekonomický a technický, ale také politický a sociální. Politický především, jako výsledek politické vůle, politických rozhodnutí. Dnes již historikové neváhají mluvit o «převratu 1979».V roce 1979 se stoupenci měnové, monetární politiky zmocnili americké ústřední banky a statní pokladny. Politika boje proti inflaci byla v 80. letech prohlášena všude za «jedinou správnou a možnou», na úkor sociálních opatření. Tento systém se stal desaterem evropských vlád, včetně socialistických a sociálně demokratických. Během 80. let, vlády evropských zemí prosadily finanční systém, ve kterém kapitálový trh, burza, převládl nad bankovním kapitálem. Tato vědomá politika evropských vlád, včetně sociálně demokratických a socialistických, měla za cíl prosadit svrchovanou moc finančního trhu. Burzovní obohacováni přineslo zhoršení veřejných financí. V roce 1980 veřejný dluh představoval 20 procent národního důchodu, v roce 1995 téměř 45 procent. Za posledních patnáct let, se rentiéři na celém světě obohatili jako nikdy v historii. Dříve finanční kapitál financoval produktivní investice a mezinárodní obchod. Dnes objem čistě spekulativních transakcí je padesátkrát vetší, než finanční operace spojené s obchodem a službami. Finanční spekulace převzala kontrolu nad výrobní činností. Tento finanční vývoj, o kterém vědomě rozhodla politická moc, hluboce zasáhla do společenských vztahů uvnitř kapitalismu. V období silného ekonomického růstu, v 60. letech, vedení podniků vykonávalo politickou moc v úzkém svazku s národními státy. Silný a dlouhodobý ekonomický růst dovoloval kompromis s námezdně pracujícími, jejichž životní úroveň rostla a jejichž společenská situace se zlepšovala. Manažeři lehce získávali zajímavé bankovní úvěry, mohli předvídat, provádět prognózy. V tomto bankovním systému rentiéři měli poměrně omezenou možnost pohybu. Ve 30. letech Keynes žádal «euthanasii rentiérů». Dnes rentiéři prosperují na výsluní kapitalistické společnosti, a průmyslovým podnikům hrozí delokalizace, protože si to přejí akcionáři. Pro kapitalismus v Evropě poslední bitva vzplála. Ve Francii například chce kapitalismus vrátit společnost před rok 1945. Nemusím vám snad zdůrazňovat, že máme v úmyslu tomu zabránit. Od konce války, jak jsme již řekli, sociální stát brzdil proces přeměny lidské práce na zboží, v 70. a 80. letech nastává silný proces komodifikace, potržnění lidské práce. Francouzští pracující občane, díky odborovým a jiným demokratickým organizacím, si dokázali dobýt část sociálního bohatství, které vytvořili prací. Sociální pojištění, bezplatná lékařská péče, bezplatné školství, penze, mateřské dovolené, jsou sociální vymoženosti a zároveň sociální formy bohatství, které unikly kapitalistům.Pro dnešní kapitalisty je sociální pojištění ušlý zisk, který chtějí dostat zpátky od konce války. Máme v úmyslu samozřejmě tomu zabránit. Pojímáme tento útok kapitalismu jako útok na republikánské občanství. Moderní občanství se ve Francii celkově stabilizovalo od roku 1945. Pro nás socialisty, moderní občanství se nemůže omezit na existující občanská práva, jako například rovnost před zákonem. Nemůžeme se spokojit ani s již existujícími politickými právy. Základní politická a občanská práva získali francouzští občané již za První, Druhé a Třetí republiky. Občanství zahrnující základní sociální práva, i když podle nás nedostačující, bylo zakotveno v ústavě Čtvrté a Páté republiky, jako například právo na práci a na bydlení. Ale v současné době, všechna sociální hnutí, všechna stávková hnutí ve Francii, mají navíc občanský charakter. A myslíme si, ze dnešní «pondělní demonstrace» ve východním Německu mají sociální a občanský charakter. A poutem mezi sociálním státem a republikánským občanstvím jsou veřejné služby. Veřejné služby byly pojaty jako nástroj sociálního vyrovnání, umožňující všem přístup ke kolektivním statkům. Dnes se moderní kapitalismus snaží přeměnit veřejné služby na zboží tím, že je vrhne do víru konkurence, tak jak to ostatně vyžaduje evropská legislativa. Evropská sociální demokracie musí mít odvahu vzdorovat ideologii soudobého kapitalismu. Dnešní kapitalismus si našel ideology, kteří dokázali prosadit nové vnímání člověka ve společnosti. Zatímco již osvícenství, před francouzskou revolucí, prosazovalo «pozitivní individualismus» a ideál rozvoje osobnosti v souvislosti s ostatními občany, v síti vzájemných solidárních vztahů, dnešní ekonomický liberalismus prosazuje vizi společnosti individuálních atomů, bez společenských vztahů. To je například vize ultraliberála Hayeka. Toto liberální myšlení prostoupilo sociálně liberální levici. Anglický sociolog Anthony Giddens, teoretik Blairovy «třetí cesty», tvrdí, že v dnešním světě zmizely společenské třídy, že jsou pouze «jedinci». Německý sociolog Ulrich Beck, rovněž ve službách «třetí cesty», vidí zase v soudobé společnosti společnost «rizikovou», a každý jednotlivec se musí v této «říši nejistot» naučit přežít. Občané jsou zváni, aby si během jejich života «našetřili», nejdříve na lékařskou péči a na vzdělání, později na stáří. To nám připomíná Zolův román Germinal, kde chudá dělnice, která nemůže se svým platem uživit své děti, pokorně žádá o zvýšení. Majitelka odmítá a radí dělnici: «Šetřete, spořte, šetřete...». Avšak je čas navrhnout socialistickou (sociálně demokratickou) vizi Evropy. Socialisté našeho přesvědčení budou prosazovat Evropskou sociální republiku. Nový kapitalismus, který chce zprivatizovat planetu, přírodu, lidský rod, nás znovu postavil před otázku socialistického republikánského projektu z doby Jean Jaurese. Vytvořit jednotné hnutí za lidskou emancipaci, spojením sociálních hnutí vykořisťovaných námezdně pracujících za zlepšení jejich životních podmínek a hnutí za obranu obecného zájmu. Když kapitalismus ukládá jako absolutní povinnost obranu soukromých privátních zájmů, obrana obecného zájmu je revoluční. Záchrana sociálního státu, sociálních práv a sociálních vymožeností je náš minimální evropský socialistický program. Tyto sociální cíle musíme zasadit do politické perspektivy. Musíme dát občanům možnost kontrolovat své politické představitele. Demokratická politická moc musí ztělesňovat obecný zájem, a ne zájmy ekonomických a finančních mocností. Zde se inspirujeme prvními francouzskými socialisty, a hlavně Jean Jauresem a jeho vizí sociální republiky. «Socialismus prohlašuje, politická Republika musí vést k Republice sociální». Uvědomujeme si, že tato sociální a politická perspektiva se může uskutečnit pouze na evropské úrovni. Budoucí Evropa musí skoncovat s liberální logikou anglosaského typu. Evropská republika opírající se o silný sociální stát by podle nás mohl byt společný projekt evropských socialistů. Hledejme společně politické prostředky, které nám dovolí společně jednat v Paříži a v Praze. René Revol je členem Národního výboru Socialistické strany Francie, představitelem jejího proudu «Nový svět», profesorem ekonomických věd na Univerzitě v Montpelier a šéfredaktorem teoretického časopisu «Pour la République sociale». |
Sociální stát a kapitalismus - Praha 2004 | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
4. 10. 2004 | ČSSD a sociální stát: sociální demokracie ve vleku neoliberalismu | Rudolf Převrátil | |
4. 10. 2004 | Evropská levice musí mít odvahu vzdorovat ideologii soudobého kapitalismu | René Revol | |
4. 10. 2004 | Sociální stát a zaměstnanecká participace | Zdeněk Hába | |
4. 10. 2004 | Zítřek sociálního státu v globalizovaném světě | Miloš Pick | |
4. 10. 2004 | Krize sociálního státu a globalizace | Jan Keller | |
4. 10. 2004 | Vnímání sociálního státu v politice KSČM a v jejím voličském a členském zázemí | Josef Heller | |
1. 10. 2004 | Sociální stát a kapitalismus |