Spíše se mezi lidem říkalo, že je dost na tom, že Spravedlnost konečně dohonila aspoň někoho z darebáků, kteří si na vlastní národ pozvali cizí vojska a pomáhali pak upevňovat okupační režim. Jeho odsouzení se přikládal spíše morální význam. Uvěznění se chápalo jako zbytečná krutost. Média podporovala domněnku, že snad Václav Klaus zabrání nejhoršímu a udělí Karlu Hoffmannovi milost. Sám pan prezident k tomu zadal příčinu tím, že při odchodu z Kavčích hor pronesl poznámku, že o omilostnění uvažuje. Ostatně jeho tiskový mluvčí stále příležitostně tvrdí, že se pan prezident takovou myšlenkou zabývá.

Proti tomu se v médiích ozvaly hlasy, označující případné udělení milosti za předčasné, popřípadě za plýtvání mimořádnou pravomocí prezidenta, a za neodůvodněné preferování Karla Hoffmanna před jinými žadateli. Bylo známo, že jeho obhájce se obrátil k soudu se žádostí o odklad nástupu trestu ze zdravotních důvodů, a také podal ústavní stížnost, na kterou Ústavní soud ČR může reagovat rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti trestu. Bylo by podivné, kdyby pan prezident tolik spěchal s udělením milosti, až by nevyčkal výsledku těchto dvou řízení. Má sice právo při udílení milosti se neohlížet na nic a na nikoho, ale otázka po příčinách jeho neobvyklé vstřícnosti by se určitě na veřejnosti přetřásala právě kvůli jeho mimořádnému skrblictví v projevech soucítění s vězni a jejich rodinami.

Pan prezident nakonec milost neudělil a Karel Hoffmann nastoupil jako ukázněný občan do vězení, ač by jistě mohl následovat různé vzory a zmizet někde v zemích bývalého Sovětského svazu nebo možná na Kubě či kdekoli jinde. Upřímně řečeno, je sympatické, že trest přijal, neprosí o milost a nepožádal o asyl, který by mu určitě některá země poskytla. Je ovšem možné, že se tak chová ve víře, že jeho soudruzi ho nenechají dlouho trpět a budou útočit na pana prezidenta tak dlouho, až povolí. Na základě mediálních zpráv, opírajících se o informace obhájců o patnácti nemocech, jimiž má odsouzený trpět, se dalo očekávat, a také s přihlédnutím k neuvěřitelnosti skutečnosti, že se za mříže dostal tak starý muž, se předpokládalo, že vězeňští lékaři po několika dnech vyšetřování rozhodnou, že Karel Hoffmann je stár a nemocen, do vězení proto nepatří, a doporučí soudu, aby využil zákonné pravomoci a upustil od potrestání. To se ale nestalo. A opět v médiích zaznívají hlasy, které považují za samozřejmé, že by teď měl konečně zasáhnout pan prezident, aniž by vysvětlily, proč je to právě v tomto případě tak samozřejmé. Působí to dojmem, jako by na Karlu Hoffmannovi stále lpěl odlesk jeho někdejších výsad a zaslepoval zrak novinářům i politikům.

Proti tomu namítám, že pan prezident by zatím zasáhnout neměl. Karel Hoffmann sám dosud o milost nepožádal a mohl by pana prezidenta ponížit jejím odmítnutím. Má stále ještě legální prostředky, jak se z vězení dostat: proti odmítnutí žádosti o odklad nástupu trestu lze podat stížnost, kterou řeší soud vyšší instance. V případě, že by odvolací soud jeho stížnosti nevyhověl, usnesení lze napadnout dalšími prostředky. Pan prezident je v udílení milostí velmi skoupý. Kdyby dnes rozhodl v Hoffmannův prospěch, museli bychom se ptát, proč mu dal přednost před desítkami dalších žadatelů, kteří mají nejméně stejně závažné důvody k omilostnění jako on a navíc všichni už na milost čekají ne-li celé roky, tak jistě dlouhé měsíce.

Odkaz na velký počet dopisů na podporu omilostnění Karla Hoffmanna, které dostává pan prezident, je jen dokladem toho, že tento odsouzený je v poměru k ostatním v preferovaném postavení. Komunisté jsou přece známi svou disciplinou a schopností zorganizovat nátlakovou kampaň. Je to podobné jako s postojem občanů k volbám: mlčící nekomunistická většina zůstane v den voleb doma a diví se pak vysokému zisku hlasů komunistů, jejichž stoupenci se k volbám houfně dostaví. Místo toho, aby dnes na Hrad vozila nákladní auta preventivní varování nekomunistické většiny národa proti případnému udělení milosti Karlu Hoffmannovi, několik desítek, možná stovek, možná tisíc komunistů a jejich sympatizantů nelenilo a podpořilo svého partajního mučedníka. Takovou kampaň si ale "obyčejný" odsouzený opatřit nemůže. Pokud by tedy pan prezident k četným dopisům prosebníků o milost pro Karla Hoffmanna přihlédl, porušil by tak nepsanou zásadu rovnosti odsouzených v přístupu k jeho srdci. Bylo by ostatně dost zvláštní, kdyby vrchní velitel branné moci udělil milost sabotérovi, který svůj čin spáchal v době vojenského napadení země.

Oklestíme-li kauzu Karla Hoffmanna od příznaků výjimečnosti, daných jeho politickou minulostí a podporou komunistů, zjistíme, že jeho postavení je skutečně velmi nepříjemné, ale bohužel nikoli ojedinělé. Mezi žadateli o milost bychom určitě našli několik dalších, kteří se dožadují prezidentova slitování z velmi podobných důvodů, leč marně. Například v těchto dnech bojuje o odvrácení nástupu dvouletého trestu 68letá nemocná žena. Je mladší než Karel Hoffmann, ale je to přece jen křehká žena a nevypadá lépe než on.

Na rozdíl od něho je odsouzením značně deprimovaná, projevuje sebevražedné sklony a je docela možné, že na příkaz k nástupu trestu zareaguje tím, že se zabije. Do zpěvu Internacionály se jí zjevně nechce. Je na ní závislý 76letý manžel, který se právě dověděl, že u něj znova propukla rakovina. Navíc má těžkou srdeční vadu, takže jsou obavy, že se nevyrovná se zprávou o odchodu manželky do vězení. Odsouzená kdysi způsobila finanční škodu. Ač k tomu nebyla odsouzena, postupně ji splácí. Poškození vydali již třikrát prohlášení proti jejímu uvěznění. Půjde-li odsouzená do vězení, utrpí totiž také oni, protože tím splácení skončí. Žadatelka měla spáchat trestný čin v r. 1993, odsouzena byla až v r.2001. Na milost čeká od podzimu r. 2002.

Na rozdíl od několika tisíc žadatelů, jejichž žádosti zamítl Václav Klaus nebo na základě jeho zmocnění ministr spravedlnosti ( z nichž podstatná část ovšem žádala o milost již Václava Havla) její naděje dosud neumřela. Její případ se od Hoffmannova liší ve dvou směrech: Její pobyt na svobodě má smysl v tom, že jí umožňuje vydělávat na dobrovolnou náhradu škody, kdežto jeho svoboda kromě jemu samému a jemu blízkým nikomu nic nepřinese. Dále tato žadatelka je bezejmenná, žádná organizovaná tlupa se za ni nepostaví, aby se pan prezident mohl populisticky odvolat na vox populi, vox dei . Takže možná, že nikomu nepotřebný sabotér se s prezidentovou pomocí dostane na svobodu, ale žena, na jejíž svobodě má několik lidí zájem přímo životní, půjde za mříže.

Případ Karla Hoffmanna je svým způsobem jedinečný tím, že tento VIP odsouzený jako jeden z prvních doplatil na změnu v přístupu k výkonu trestu, ke které došlo novelizací trestního řádu s účinností od 1. července 2004. Pro české poměry bylo až dosud příznačné, že poměrně velká část odsouzených nenastupovala výkon trestu, nebo aspoň nástup odsouvala. Tak k 23. červenci 2004 jsme měli ve věznicích 14 872 odsouzených, ale dalších téměř 4 000 osob se vyhýbalo nástupu trestu. To je neuvěřitelně vysoký počet.

Někteří v souladu se zákonem požádali o odklad nástupu trestu ze zdravotních důvodů, ale další prostě "jen" zmizeli v ilegalitě. Na řadu z nich jsou vydány zatykače, ale PČR jejich dodávání do výkonu trestu nepovažuje za svůj hlavní úkol. Občas se někomu dokonce podaří, že zůstane nelegálně na svobodě tak dlouho, až dosáhne promlčení trestu. Tento stav je děsivý, protože mezi odsouzenými na svobodě jsou i nebezpeční násilníci. Vyhýbání se nástupu trestu není trestné jako takové, a bůhvíproč se nepovažuje za maření úředního rozhodnutí, na které trestní zákon pamatuje.

Až dosud bylo běžné, že každý, kdo nechtěl nastoupit do vězení, požádal o odklad ze zdravotních důvodů. Když neuspěl, podal si stížnost k soudu vyšší instance, a když nic jiného, svůj pobyt na svobodě aspoň o pár týdnů prodloužil. Takto mohl kličkovat i Karel Hoffmann, kdyby mu soud určil nástup trestu v červnu. Od 1. července letošního roku ale platí, že soud by takového žadatele měl nechat na svobodě pouze tehdy, je-li právě v nemocnici. Ostatní odsouzení, kteří se necítí zdrávi, mají nastoupit a jejich další osud závisí na úradku vězeňských lékařů.

V tomto bodě se osudy Karla Hoffmanna a výše zmíněné odsouzené prolínají. Ženu podle starých zvyklostí vyšetřili na svobodě soudní znalci a shledali, že je schopna trest vykonat, přičemž jej v krajním případě může odpykat ve vězeňské nemocnici. Soud na základě jejich úradku zamítl její žádost o upuštění od vykonání trestu ze zdravotních důvodů a pro vysoký věk. Karla Hoffmanna podle nových pravidel se stejným výsledkem vyšetřili až za mřížemi vězeňští lékaři. Lékaři v obou případech tvrdí, že odsouzeným se ve vězení dostane zdravotnické péče rovnocenné s tou, kterou by měli na svobodě. V podstatě oběma soud v součinnosti s lékaři cynicky vzkázal, že je úplně jedno, zda zemřou ve vězeňské nemocnici nebo v kruhu své rodiny.

Společné rysy osudu obou odsouzených vyvolávají různé otázky. Naše věznice nejsou komunistické gulagy a život vězňů v nich je podstatně snazší než ten, který prožívali muklové za vlády soudruhů Karla Hoffmanna. Přesto musíme vzít v úvahu, že navzdory prokazatelné humanizaci vězeňství je uvěznění samo o sobě významným stresujícím činitelem, který značně zatíží organismus nemocného.

Velmi staří lidé mají sníženou schopnost se přizpůsobit, proto trpí změnou prostředí a způsobu života zvlášť silně. I kdyby byla skutečně vězeňská lékařská péče na stejné úrovni jako "civilní", nutno mít za to, že věk dožití nemocných osob, uvězněných v pokročilém stáří, se zkrátí proti tomu, jehož by dosáhly na svobodě. Je to horší o to, že je hodně signálů, nasvědčujících tomu, že vězeňská léčebná péče má nižší úroveň než "civilní." Vnucuje se proto otázka, zda odsouzením k nepodmíněnému trestu je také odsouzený omezen v právu na ochranu zdraví a života.

Chápal bych uvěznění tak starých a nemocných lidí v případě, že by se jednalo o násilníky, jejichž pobyt na svobodě by představoval bezpečnostní riziko pro společnost. Ve spojení se skutečností, že máme proti jiným evropským zemím neúměrně vysoký počet vězňů, považuji zacházení s oběma zmíněnými odsouzenými za nehumánní a nedůstojné civilizované společnosti. Trest musí zůstat trestem a nesmí přerůst v bezhlavou mstu. Není přece účelem trestu odnětí svobody zkrátit život odsouzených. Pokud ale nastane situace, kdy toto hrozí, pak se trest stává primitivní mstou.

Oba odsouzení mají ještě jakousi malou naději, že se soud zachová humánněji v dalším řízení o stížnostech, které si podali proti faktickému odsouzení k dožití ve vězeňské nemocnici. Karel Hoffmann má hypotetickou naději, že Ústavní soud ČR vyhoví jeho ústavní stížnosti a zruší rozsudek. Odsouzená takovou naději nemá, protože z neznalosti nepoužila mimořádných opravných prostředků proti podivnému rozsudku, jehož komentování by šlo mimo rámec tohoto článku. Její možnosti záchrany jsou v podstatě vyčerpány.

Praktický rozdíl v postavení obou zmíněných odsouzených je zanedbatelný. Neuspějí-li se stížnostmi proti rozhodnutí o způsobilosti vykonat trest, zařadí se do fronty žadatelů o milost prezidenta republiky. Pan prezident ale podle dostupných informací vyhoví asi 1% žadatelů. Dostanou se ti dva mezi šťastné?A nevyčerpají pomyslnou "kvótu přípustného rozsahu udílení milostí" na úkor jiných žadatelů, jejichž případy jsou možná ještě tragičtější než jejich?

Zde vzniká další otázka: je skutečně nutné, aby takové případy řešil prezident republiky cestou milosti, když v trestním řádu máme institut upuštění od potrestání ze zdravotních důvodů a pro vysoký věk? Při větší humánnosti a velkorysosti posuzování věcí soudy by bylo možné počet žádostí o milost tohoto druhu podstatně omezit a používat milost prezidenta pouze v případech, kdy situaci vězně nemůže nějakým způsobem vyřešit soud. V této souvislosti si nemohu odpustit poznámku, že hlavní příčina nadměrného počtu uvězněných v naší zemi se nachází v hlavách státních zástupců a soudců, kteří někdy vyvíjejí až křečovitou snahu, aby dostali za mříže i "pachatele" podnikatelských neúspěchů nebo osoby, proti nimž nejsou žádné přímé důkazy. Vzniká tak riziko, že k negativním následkům souzeného trestného činu v některých případech možná přibude osobní tragedie nespravedlivě odsouzeného.

Bylo by zřejmě na místě, aby proběhla celospolečenská diskuse o trestní politice, ale také o institutu milosti prezidenta republiky. Jednostrannost přístupu k trestání ze strany státních zástupců a soudců, z nichž někteří si jiný trest než nepodmíněné odnětí svobody nedovedou představit, a někteří z nich během své kariéry nikdy nenavrhli, popř. nevynesli osvobozující rozsudek, prokazuje srovnání počtů vězňů u nás s údaji z jiných evropských států. Skrblictví prezidenta Václava Klause ve věci udílení milostí a vyhlašování amnestií prokazují údaje o srovnatelných "výkonech" jeho předchůdců.

Nevolám po návratu k "podivným" milostem, jež ve zcela zanedbatelném počtu udělil prezident Václav Havel, ale poukazuji na to, že v českých věznicích je určitý počet osob, které by se z nejrůznějších důvodů měly vrátit na svobodu a jiným způsobem než cestou milosti prezidenta republiky toho nemohou dosáhnout, takže by vyšší stupeň prezidentovy slitovnosti byl zcela na místě. Víme, že každé lidské dílo je postiženo chybami a obecně to platí i o rozhodování soudů. Přesto, že existují řádné a mimořádné opravné prostředky, občas dojde k nespravedlivému rozsudku, který někdy nelze z nejrůznějších důvodů napravit standardními prostředky. Máme za těchto okolností skutečně štěstí, že jsme zrušili trest smrti. Právě otevřenost U.S.A. v zpřístupňování informací o nespravedlivých rozsudcích k trestu smrti prokazuje, že celá soudní soustava může někdy selhat. Nevidím velký rozdíl mezi nespravedlivým odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trestem smrti. Ve vězení člověk nežije, jen živoří, nějak přežívá. Jsou to zmarněné roky života. Tráví-li je takto ten, kdo se skutečně dopustil trestného činu, nedá se proti tomu nic namítat. Ale co s těmi, kteří byli odsouzeni neprávem? V případě důvodné pochybnosti o spravedlivosti odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a jsou-li vyčerpány všechny možnosti soudního postupu k nápravě, by měla mít milost prezidenta své místo.

Osobní svoboda jednotlivce je po životě a zdraví tou nejvyšší hodnotou, kterou máme. Je proto lépe pustit na svobodu odsouzeného, jenž je možná nevinný -- čehož se pan prezident preventivně raději nedopouští - než poslat za mříže někoho, kdo se možná dopustil trestného činu -- čehož se poměrně často dopouštějí státní zástupci a soudci. Zdá se mi dokonce přijatelnější nechat občas někoho uniknout trestu než poslat do vězení člověka, jehož vina není zcela spolehlivě prokázána. Velký počet rozsudků, odůvodněných tím, že soud "uvěřil" ve vinu, přičemž se otevřeně nepřiznává, že vynesl rozhodnutí o vině a trestu, ač s určitostí "nevěděl", ukazuje na to, že úcta k lidské svobodě není konstantou uvažování soudců. Jsou zde tedy důvody, aby pan prezident milostí napravil jejich sadismus vždy, když na takový případ narazí a jiné prostředky k nápravě neexistují.

Vrátím-li se k případu Karla Hoffmanna a výše zmíněné odsouzené, pak ty z úvah předešlého odstavce vybočují. Jedná se o staré a nemocné lidi, jež by měla ponechat na svobodě justice, a má k tomu nástroje. Převládne-li však v uvažování soudců sadismus nad rozumným uvažováním, bude sice třeba litovat, že milost byla použita tam, kde šlo věc řešit jinak, ale za její udělení by neměl být pan prezident kritizován.

Autor je spolupracovníkem Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun