Zpíval pak pro zbytky věrných v malých sálech se stejnou vehemencí jako na stadionech. Kubičkovo tvrzení, že "jeho citlivé umělecké nitro bylo poraženo a pohřbeno nečekanou slávou", je skutečně děsivá nehoráznost. Škoda, že už to Karlovi nemohu reprodukovat v nějaké čtvrté cenovce, kam jsme spolu hvězdně chodívali. Určitě by odpověděl: "...přičemž oba ruští letci uhořeli."

Další úděsně hovadný postřeh, že "Kryl se zhlížel v sobě a na nic jiného neslyšel", naštěstí už nemusím komentovat, učinili tak za mě povolanější, např. Milan Horčička ve sborníku "Karel Kryl - jaro desáté" (Opus bonum 2004).

Důvody jeho odchodu ze Svobodné Evropy jsou dostatečné známé, netřeba se k tomu vracet. Také k faktu, že polistopadovým vývojem byl tak hořce zklamán, že zakoketoval i s někdejší sociální demokracií, v té počáteční nejasné éře, kdy Miloš Zeman byl ještě dejme tomu vtipný a šarmantní chlapík, zpočátku odlišný od formujícího se stáda k moci se deroucích nabobů, tvorů bez svědomí, tvorů bez páteře. Nemusíme mít valnou fantazii, jak by asi vyváděl, kdyby se dožil dnešních truchlivých konců té partaje, k níž měl sympatie v její exilové a disidentské podobě (vážil si např.Koháka, Battěka a obdobných osobností).

Pokud si vzpomínám, choval sympatie i ke Kubičkovi, Pečinkovi a Klvaňovi, byť se jejich některým dobovým výkonům usmíval či posmíval. Ale aby obklopen fanynkami schválně Kubička přehlédl, tomu nemohu uvěřit, choval se slušně ke každému, kdo nebyl vyložený gauner.

Samozřejmě ho, ješitného prcka, těšil obdiv fanynek, což snad, prokristapána, každej chlap pochopí. Ale o podrobnostech se tou obvyklou českou hospodskou a nyní často i poslanecky přisprostlou formou nikdy nevykecával.

K další pokleslé argumentaci pana Kubička se nemám sílu vyjadřovat. Karel měl své nectnosti, slabá místa, smutky a zuřivosti, ale byl i plný pokory, o níž nemá Kubičko ani potuchy. Rozhodně si nezaslouží, aby ho ten člověk neomaleně, nestoudně a navíc bezdůvodně pošpinil.