Důvod zákazu CHKO Šumava definuje poměrně jasně: dno řeky v tomto úseku obnáší cenný ekosystém, který se drhnutím plavidel o dno ničí, čemuž chce správa CHKO za účelem ochrany přírody zamezit. Pro odpůrce zákazu na straně podnikatelů i zkušených vodáků není tento důvod legitimní, tvrdí přitom, že lodě o dno drhly každý rok a nikdy se z toho problém nedělal. Rezistence vodáků a podnikatelů byla v prvních dnech zákazu intenzivní. Například zaměstnanci lenorského kempu a půjčovny kánoí přesvědčovali váhavé vodáky, že není nutno zákaz respektovat: "CHKO jenom vymejšlí způsoby, jak nám házet klacky pod nohy. Deset let se tady jezdí a teď začnou dělat machry. Dře to tady tak možná na třech krátkejch místech a kvůli tomu posílaj lidi až do Brodu. Oháněj se přírodou a přitom, když se tady bagroval břeh a házely se perlorodky do trávy, tak to jim bylo jedno. Je to akorát buzerace, na kterou nemaj právo. Klidně jeďte a když budou číhat na břehu, třískněte je pádlem". Někteří vodáci se nechávali přesvědčit a byli po několika kilometrech lapeni strážci CHKO, ostatní rezignovali a odjižděli do 26 km vzdáleného Vyššího Brodu. Trvalo zhruba čtyři dny, než se strážcům CHKO podařilo osobně přesvědčit turisty, vodáky a některé správce kempů, že je zákaz míněn vážně a hrozící pokuta je nemalá, tak, že nevyjelo na inkriminovaném úseku jediné plavidlo.

Vzájemná nevraživost mezi CHKO, podnikateli a turisty je nyní cítit v každém šumavském kempu od Lenory po Vyšší Brod. V článku MF Dnes reportují půjčovny kánoí a raftů ztráty pohybující se mezi deseti až dvaceti tisíci korunami denně a spolu s vodáky se rozčilují kvůli nepředvídatelnosti a necitlivosti jednání správy šumavského parku. Zákaz, který letos CHKO uplatnila poprvé, představuje citelnou ránu jejich živnostem, zvláště pak tam, kde podnikatelé letos investovali statisíce do nového vybavení. CHKO svůj krok, učiněný poprvé, zdůvodňuje novou expertní studií vlivu turismu na šumavské ekosystémy, která trvala dva roky a její výsledky jsou k dispozici právě od letoška.

Šumavský konflikt zvýraznil leckde ožehavou otázku, jakou roli by chráněné krajinné oblasti měly zaujímat. Rámcová definice je poměrně jasná: minimalizovat ve vymezených přírodních lokalitách poškozování přírody vlivem člověka prostřednictvím omezování jeho pohybu a přísnějších podmínek pro typy podnikání, které mají na stav přírody zhoubný vliv. Protože však chráněné krajinné oblasti zabírají obrovskou plochu míst, která jsou turisticky atraktivní, přitahují zároveň podnikatele, kteří se turistickým ruchem živí. Nedotčená příroda přitahuje mnoho lidí, pohyb mnoha lidí zase podnikatele s vidinou zisku. Symbióza podnikání s ochranou přírody je problematická. Příliš mnoho omezení snižuje možnost zisku, a tudíž i příležitostí k podnikání, přílišná volnost v podnikání zmenšuje šanci uchránit přírodní bohatství. Přitom se dají vysledovat dva extremní póly vztahu k přírodě:

1) příroda má hodnotu sama o sobě a její smysl není dán její užitečností pro člověka

2) příroda má hodnotu jen ve vztahu k člověku a je zde jen pro jeho užitek.

První pól je zvláště uplatňován ve filozofickém myšlení. Protože ale filozofické otázky nejsou těmi, kterými by se většina lidí zaobírala, pravděpodobně se takovému statutu příroda ve veřejném myšlení nikdy těšit nebude. S tím souvisí i postoj vůči přísným regulacím ze strany CHKO, které jsou chápány jako narušování prosperity, zaměstnanosti a rozvoje regionů.

Druhý pól je běžnému vztahu k přírodě bližší, avšak jeho institucionalizace by mohla časem dojít k nenávratnému zplundrování přírodního bohatství a krás za účelem ekonomického zisku.

Důsledek, který by mohl vyplynout z vyznávání druhého pólu vztahu k přírodě je důvodem, proč CHKO existují a chrání přírodu mimo jiné prostřednictvím regulí, zákazů, příkazů a omezení. Omezení síly nástrojů, které CHKO mají, by pravděpodobně přinesly více zisku podnikatelským subjektům v daných lokalitách, daly vzniknout více pracovním příležitostem i větším kapacitám pro pobyt turistů. Zcela určitě však ne navždy, ba ani nadlouho. Poničená příroda svou turistickou atraktivitu ztrácí a o jistotě jejího poškození v případě uvolnění pravidel netřeba diskutovat- indikátorem neschopnosti lidí chovat se k přírodě citlivě na úkor vlastního pohodlí může být okolí jakéhokoli kempu v CHKO, ve kterém se povaluje svinčík, který nebývá turistům hloupé tam nechat.

Atmosféra vzájemné nevraživosti v lokalitách s CHKO by však neměla zůstat normální. Chráněné krajinné oblasti by se měly více snažit o to, aby nebudily dojem autoritativních zelených radikálů a sveřepých vrhačů klacků pod nohy místním živnostníkům a obcím. To neznamená činit zásadní ústupky od ochranných pravidel, ale vytvořit citlivou komunikační strategii.

Vhodným začátkem by mohlo být, kdyby jednotlivé správy vydaly informační letáky s popisem své činnosti, účelu a cílů, které by distribuovaly jednotlivým podnikatelským subjektům. Účinné by také mohlo být, kdyby správy oslovovaly živnostníky jako své partnery, jejichž problémy a názory jsou brány vážně.

Součástí komunikační strategie by moho být periodické vydávání informačních materiálů, ve kterých by podnikatelé byli informováni o plánech CHKO, dlouhodobých záměrech, chystaných změnách v předstihu. Podnikatelé by pak předem mohli plánovat postup svého podnikání a nebyli by ohrožováni nečekanými rozhodnutími CHKO.

Pokud by jednotlivé správy projevovaly vstřícnost k obcím a podnikatelům a více dbaly na vzájemnou komunikaci, nemusela by se nepříjemná lenorská revolta, která jistě není ojedinělá, opakovat. Zvyšující se zájem o outdoorové aktivity, které dokládají sociologické výzkumy životního stylu a který vede k sílícímu turismu by při zanedbání práce na uspokojivé komunikaci a spolupráci mezi CHKO a podnikateli mohl časem vést ke kolapsu ochrany přírody, pokud by i přes hrozbu pokuty podnikatelé zákazy začali jednoduše ignorovat.