Členství v odborech by mělo být dobrovolné a bez nátlaku ze strany vedení odborů. Odbory by neměly vyvíjet podnikatelskou činnost - jednalo by se totiž o "zneužití pravomoci" a zpronevěru členských příspěvků. Odbory se pak de facto stávají zaměstnavatelem a to je přinejmenším absurdní. Ale především -- činnost odborů musí být ku prospěchu zaměstnancům. Namísto toho se u nás setkáváme pouze s populismem ze strany odborových předáků, množstvím prázdných hesel z doby nedávno minulé, byrokracií a naprostou neprofesionalitou. Dnešní odbory v naprosté většině nejsou produktem moderní industriální společnosti -- naopak jsou pozůstatkem cechů z doby feudalismu, nástrojem politiky a regulace svobody na trhu práce a obrovskou brzdou svobodného podnikání. Vztah mezi zaměstnancem a firmou je už tak jako tak regulován často neefektivní legislativou ze strany státu - politika odborů, která neprospívá zaměstnancům ani zaměstnavatelům, ale pouze odborářům samotným, je tu poněkud navíc.

Často slyšíme odbory volat po menší nezaměstnanosti (která je v ČR už delší dobu okolo 10%), vyšších mzdách a dalších úlevách pro zaměstnance. Podívejme se například na odborářský argument, že zákonem stanovené snížení pracovní doby vytvoří více pracovních míst. Samotné snížení pracovní doby (za stejnou odměnu) se už při pomyšlení na "světově proslulou" produktivitu práce v ČR (průměrný Čech pracuje pouze okolo 40% - 50% pracovní doby) zdá až komické, ale budiž. Předpoklad, že při snížení pracovní doby vzniknou nová pracovní místa, je ale rovněž zcestný. Zaměstnavatel přijme další pracovní sílu (a to pouze v případě, že to pracovní proces opravdu vyžaduje), ale vzniknou mu tím další náklady -- mzdové, ale i registrační, sociální, pojišťovací, atd. Nárůst nákladů má samozřejmě dopad na konkurenceschopnost firmy. V horším případě vedou vysoké náklady k zániku firmy (tedy ke ztrátě všech pracovních míst ve firmě), v lepším vysoké náklady omezují rozvoj firmy (popř. celé ekonomiky), jenž generuje nová pracovní místa. A pokud firma na snížení pracovní doby nereaguje přijímáním nových zaměstnanců, odbory dosáhnou "alespoň" snížení produktivity firmy (kratší pracovní doba = méně vykonané práce).

Stejné dopady jako zákonem předepsadné snížení pracovní doby má snaha odborů o navýšení mezd ve formě vyšší zákonné minimální mzdy. Zaměstnavateli narůstají náklady a nejsou peníze na rozvoj firmy, případně na přijímání nových zaměstnanců. Jak stojí výše, vyší náklady mohou způsobit až zánik firmy. Navíc nezanedbatelný podíl nezaměstnaných tvoří čerství absolventi. Vysoká minimální mzda může způsobit, že zaměstnavatelé, kteří by za jiných okolností dali absolventům šanci získat zkušenosti v oboru, tak neučiní -- je to pro ně příliš nákladné.

Odborářská rétorika také často obsahuje návrhy na zpřísnění imigračních zákonů. Argument je zdánlivě prostý: Levná pracovní síla z ciziny za prvé bere práci domácím zaměstnancům a vytváří nezaměstnanost, za druhé vzhledem k nižším mzdovým nárokům tlačí průměrnou mzdu dolů. I zde nevedou odborářské snahy k dobrému. Vzdělaná pracovní síla do ČR přichází vyškolená v cizině -- přičemž náklady na vzdělání těchto zaměstnanců ČR nemusela hradit. Pracovní síla s nižším vzděláním pak často vykonává práce, o které není jinak zájem a které jsou zatím potřebné. Ano, v některých případech se zaměstnavatel může rozhodnout přijmout levnou pracovní sílu na úkor dražší domácí síly, ale je to jeho svobodná volba stejně tak jako je svobodná volba rozhodnutí imigranta pracovat za menší mzdu.

Ideální mzda je tam, kde se potká nabídka s poptávkou - bez intervence odjinud (samotný problém příliš vysokých mezd je popsán výše). V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že i když imigrace některá pracovní místa obsazuje, jiná zase vytváří (čím větší populace, tím větší nároky na spotřebu -- příchozí pracovní síla má svoje nároky, resp. kupní sílu). Při pohledu na současnou situaci v ČR je také jasné, že česká stárnoucí populace není s to hradit dosud nereformovaný a plýtvavý penzijní, sociální čí zdravotnický systém. Množství nových "daňových poplatníků" v podobě imigrantů zdá se být jedním z řešení -- a vcelku prostým.

Z trochou nadsázky by se dalo rovněž tvrdit, že odborářská politika může bránit modernizaci. Moderní technologie, které mohou nahradit lidskou pracovní sílu, jsou přínosem -- firmy mají nižší náklady a mohou investovat do dalšího rozvoje či do spotřeby. V některých případech to opravdu může znamenat ztrátu pracovních míst (tam, kde lidská pracovní síla nemůže být přesunuta do jiných, nově vznikajících divizí firmy), ale to je přirozený vývoj -- navíc není třeba se bránit kompenzacím či odchodnému odcházejícím zaměstnancům. Ale situace, kdy odbory současně s moderními technologiemi trvají na konzervaci situace (lidská pracovní síla zůstává na stejných pozicích), svým způsobem znamená, že k žádnému vývoji nedochází.

Jestliže současné odbory bojují za vyšší mzdy, je to většinou na úkor větší nezaměstnanosti a regulace svobody na trhu práce. Jestliže je ale snaha o vyšší mzdy a změnu pracovních podmínek výsledkem dialogu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (nebo "svobodnými", dobrovolnými, nepolitickými odbory) založeného na situaci v té či oné firmě, vše je v pořádku. Zaměstnanec a zaměstnavatel se navzájem potřebují, taková je skutečnost. Komunistická hesla o vykořisťování pracujícího lidu patří do učebnic marxismu. Doufejme, že podpora současných post-komunistických odborů bude dál slábnout a pracovní trh v ČR bude stále svobodnější.