Tragické pro svou vysoce aktivní účast na budování říše smrti a komické pro jeho nečekaný parašutistický kousek nad Skotskem, po němž byl zajat a na doživotí uvězněn, ačkoli tvrdil, že se snesl z nočního nebe jako anděl separátního míru mezi Německem a Británií. Že je Hess díky této své individuální iniciativě osvobozen od nelehkého vylhávání blouznivých pohrobků nacismu z největších masakrů prováděných hnědým lumpenproletariátem, a že je proto ideálním objektem mytizace ve smyslu "čistého" nacismu, je historický námět mimo záměr tohoto článku.

Pro veřejnost je daleko zajímavější, co vlastně znamená rozhodnutí německých soudů o povolení této akce. A jak se dalo čekat, stalo se i námětem soudobých vykladačů světa, tedy mediálních komentátorů.

Komentáře na toto téma jsem četl dva, oba v LN. První sepsala při spravedlivém záchvatu pohoršení nad výrokem německých soudů (okresního soudu v Bayreuthu a odvolacího soudu v Mnichově) T. Nosálková (LN 19.8). Podle ní je benevolence německé judikatury děsivá, neboť uctívání nacisty (pochodem) je totéž, co hajlování a zákaz je tedy "oprávněný" (proč zvolila autorka uvozovky nevím). Soudy přece mají povinnost "ochraňovat veřejnost občany proti agresivním rasistickým ideologiím" a svoboda shromažďování zde ve své nahotě nemůže obstát. Toť vše, víc nic.

Autorce stačilo dvacet šest sloupkových řádků ke konečnému rozsudku nad společenským problémem popsaným ve stovkách obsáhlých publikací. Ještě zapomněla uvést, že je nejen erudovanou znalkyní německého práva, ale i multidisciplinární odbornicí vůbec, protože jsem se od ní dočetl už mnoha zajímavých, pregnantně vyřčených a prostor k opačnému názoru nenechávajících komentátorů. Klobouk dolů, budu se i nadále nechávat zasvěcovat do tajů světa, kde má vše přesné, maximálně dvouprostorové a pouhým letmým pohledem mladé komentátorky zachytitelné rozměry.

Antagonistický a poněkud přemýšlivější komentář uvedl druhý den ve stejném listu Karel Hvížďala. Přemýšlivost se zde dala očekávat, ovšem i on na to šel, takříkajíc, od lesa, tedy již značně vykáceného. Rozhodnutí akci povolit je dle Hvížďaly správné hned z několika důvodů. Prvním, ideově-právním, je zde už do neprůstřelné vesty oděná svoboda shromažďování, kterou musí dle zákona německé soudy ctít, pokud nemají dostatek důkazů o zamýšlených zločinech, jež by mohly událost provázet (což bylo nakonec i oficiálním odůvodněním soudního rozhodnutí).

Druhý je společensky pragmatický, němečtí zpravodajci by si neměli nechat ujít možnost tváře účastníků do vzpomínkového alba "Naši milí extremisté". Třetí důvod je trochu spekulativní a předpokládá záměr rozhodujícího soudce evokovat diskusi o změně patřičného zákona v neprospěch hnutí potlačujících lidská práva. Čtvrtým vpádem chce Hvížďala aktualizovat diskurs o "živém nebezpečí" podobných ideologií.

Až na konci a bez pořadového čísla je řečeno, že "...společnost by měla výrazněji k zřejmým projevům neonacistů buď alespoň jasněji vyjadřovat, nebo dokonce i nějak organizovat,...".

Až na samotné hraně úhlu pohledu se tak jako popelka krčí podstata celého společenského traumatu.

Za co jsme odpovědní?

Právní subsystém má ve společnosti své nezpochybnitelné opodstatnění. Pro člověka emancipovaného z určité části od nevyhnutelných nutností představuje přehled kritérií, která musí dodržovat, chce-li být členem společnosti, což pro drtivou většinu lidí představuje jediný možný způsob existence. Kritéria vycházejí z určitého konsensu, který se může uskutečňovat v různých variantách, jak můžeme vidět třeba v porovnání tolik diskutovaných právních systémů okcidentálních a orientálních.

Aby však společná kritéria (z demokratického hlediska) dodržovala premisu individuální nesouměřitelnosti, musejí být více či méně omezena. To je ten často zmiňovaný rozdíl mezi demokratickým "co není zakázáno, je povoleno" a totalitním " povoleno je pouze to, co stanovuje zákon". Jednotlivé meze jsou stanoveny na základě objektivního zhodnocení všeobecné přijatelnosti.

Všichni se shodneme na tom, že zabít bezdůvodně jiného člověka je skutek, který nepotřebuje výjimku, tudíž meze společného právního kritéria v tomto případě nebudou zohledňovat případnou individuální úchylku ve vnímání vztahu k lidskému životu (zde nechci polemizovat o tom, kdo je to vlastně živý člověk, viz problematika interrupce).

Naopak názorová heterogenita není v demokratických společnostech právně postižitelná a být nemůže! Proto jsou meze kritérií v tomto případě stanoveny pouze na minimální úrovni, která označuje hranici mezi subjektivní svobodou a jejím objektivním ohrožením. Srozumitelněji se dá říct, že za názor jako takový nemůže být nikdo postižen, pokud tento názor nepředstavuje jasné ohrožení jiného člověka či společnosti.

A to je problém všech ideologií, respektive problém rozlišení míry jejich společenské nebezpečnosti. Je poměrně smutné, že postmoderní společnost není schopna postavit mimo zákon ty, které pro ni znamenají hrozbu konečné destrukce. V podstatě se to podařilo pouze u nacismu, který musel uskutečnit svou antropoidní mechanizaci formou milionového vraždění, aby lidstvo konečně pochopilo, kam až může ve svých experimentech s vlastní podstatou zajít.

To však o lidské společenské nerozhodnosti vypovídá, co je pro ni vzhledem k její individuální názorové heterogenitě vlastní a co se také odráží v tolik hájených svobodách slova, vyznání, shromažďování atd. Všechny ideologie mají svůj líc vystavený navenek a při podmínce, že jsou všechny proponovány pro člověka (ať už pro lidstvo nebo jen jeho určitou část) můžeme konstatovat jejich pozitivní vyjádření. Každá z nich má také svůj rub a je mnohdy velmi těžké rozlišit, jaký bude jejich případný dopad na společnost. Současnost vede spor mezi neoliberály a příznivci tzv. třetí cesty a tento spor není možné jednoduše rozsoudit, i když podle vzájemně si odporujících prognóz může každá z nich přivézt současnou vyspělou civilizaci do záhuby. Je to těžké, viďte.

A platí to i pro ideologie, které už na sobě spáchaly historickou sebevraždu. Stále totiž existuje dostatek parascientických horlivců, kteří se z objektivně nepochopitelných důvodů snaží odmítnuté ideologie resuscitovat, ať už zpochybňováním holocaustu nebo bagatelizací komunistických praktik uskutečňovaných za oponou křečovitě předstíraného kolektivního štěstí. Jejich snaha je skutečností, a každá taková skutečnost se dá rozhodně politizovat. Jako "vědecká" nemůže tato snaha v diskursu obstát, ale jako politizovaná obstojí hravě, neboť politika je vším, jen ne věcí faktu a důkazu. A důkazem toho jsou třeba čeští komunisté, jejichž hlavní představitelé jsou jako vystřižení z časů pozoruhodné (ne)vlády dělníků a rolníků.

Neonacisté jsou sice platným právem vytlačováni, jenže to není schopné je vymýtit. Ideologie je totiž názorová oblast a nad tou si žádná demokratická vláda nemůže pěstovat svrchovanost. Příznivci stupidní antihumanity musejí pouze nalézt určité mimikry a snažit se najít cestu, jak dát svůj názor najevo (to rozhodně chtějí) a nebýt přitom kriminalizováni (to rozhodně nechtějí). Takovou cestou může být pochod k Hessovu hrobu, modifikace svastiky nebo to, že si říkají Národní liga či různě podobně. Pochod k Hessově hrobu totiž není projevem "agresivity rasistických ideologií", jak míní Nosálková, ale právě jen provokativním pochodem okolo hranic právem stanoveného kritéria. Za hranici se dostanou až ti, kteří svou tupost nevydrží skrývat za sveřepými obličeji a učiní gesto odhalující jejich obdiv k vraždění milionů nevinných.

Pokud tedy soudy nemohou na základě platné právní úpravy odsoudit nějaký čin, vyvstává otázka po odpovědnosti za jeho odsouzení. Ve Hvížďalově polemice se objevuje zmínka o možné změně zákona. Myslím, že není důvod. Svoboda shromažďování a zákaz podpory ideologiím namířeným proti jiné skupině lidí se mohou dostat do kolize, ovšem hybrid vzešlý ze snahy o potírání každé neonacistické akce bude možné přelstít pomocí zmíněných mimiker, které mohou mít libovolnou podobu.

Odpovědnost leží, kde jinde, přímo na veřejnosti. Společnost komplikovaného státního zřízení podléhá sice pochopitelnému, ale nebezpečnému dojmu, že společenské instituce ji oprošťují od povinnosti vyjadřovat se k těm ideovým fenoménům, které nemohou být na základě práva zohledňujícího co největší únosnou názorovou a ideovou šíři postižitelné. Společnost i její intelektuální špičky (kam by bývali měli patřit i mediální komentátoři) budou často raději apelovat na tyto instituce, aby za ni vyřešili problém, který musí řešit ona sama. To ale není možné - oněm institucím chybí pravomoc je řešit a je to dobře. Veřejnost se v otázkách odmítnutí určité ideologie nemůže spoléhat na soudy, protože není v jejich silách ji funkčně omezit. Co se týká Hesse a dalších praktiků nacismu, jejich zločin už norimberský mezinárodní tribunál odsoudil a potrestal, to je dostatečný vzkaz společnosti. Odpovědnost za přežívající ideologii pak nenesou soudy a společnost na ně nemůže odkazovat a zbavovat se tak individuální i kolektivní odpovědnosti, která není vyjádřena pouze psaným právem, ale kulturním způsobem života společnosti vůbec.

Je-li tedy většina (tentokráte německé) společnosti proti přežívání chorých a parazitujících myšlenek ve svém organismu, což je nadmíru pravděpodobné, musí to dát patřičně najevo. Zatím panuje mylný dojem, že demonstrovat proti nacismu a jeho stejně degenerovaným výhonkům dneška je povinností ideologických odpůrců, zejména anarchistů -- díky jim za to, ovšem tohle není boj ideologií, to je otázka společenského klima.

Odpovědnost v tomto případě nese celá společnost, každý, kdo se veřejného života účastní. A nejen to. Klesající zájem o volby politických zástupců, nevalná účast na rozhodování o budoucnosti v Evropě, apatie vůči všemu, co se fyzicky netýká mé zákonem chráněné a systémem opečovávané individuality jsou slepou ulicí civilizačního vývoje. Taková společnost si nemůže ani při sebelepším vojenském či ekonomickém zabezpečení činit nárok na trvalou budoucnost, protože všechny tyto "výdobytky" mohou být užitečné jen při udržení druhu Homo Sapiens.

Všude dobře, doma nejhůř

Shodou okolností je možné porovnávat, jak je to s angažovaností veřejnosti, tentokrát české Ta by měla bojovat s dědictvím komunismu, jenže ona nebojuje, protože přece "nebude jako oni", což je vlastně jen ryzí alibismus a přiznání, že "oni" jsme vlastně "my".

Se jmenováním chvilkového vedoucího Úřadu vlády se rozběhla taková malá mediální štvanice. Tu měli na svědomí (jak jsem zmiňoval v článku týkajícím se případu samotného) mediálně exponovaní jedinci, kteří zorganizovali i demonstraci před zmíněným úřadem. Té se zúčastnilo podle odhadů mezi třemi a čtyřmi sty lidí, vesměs těch , kteří se před tím připojili k mediálnímu vyjádření odporu. Demonstrace se zúčastnila i socioložka Jiřina Šiklová, která o ní také podala značně kritickou zprávu (LN 19.8., stojí za přečtení).

Oprávněně se jí nelíbilo to, že se demonstrace časem zvrhla v propagaci neúspěšné politické alternativy, stejně jako fakt, že se mnohé projevy nedaly brát jako adekvátní vyjádření myšlenky, která měla být pro demonstraci pilotní. A taky to, že argumentovat proti Grossovi by při jeho nadání nemělo být zase tak těžké, a proto je ostudou nechat se odbýt tím, že není informován.

Malá účast, nesourodý a zavádějící program, fraškovité projevy...Jiřina Šiklová říká, že neumíme demonstrovat. Totéž potvrzuje i Milan Valach, shodou okolností dopisovatel BL a můj učitel z PdF MU. Při jednom semináři si posteskl, že organizovat v ČR demonstraci proti válce v Iráku znamenalo mít v den jejího uskutečnění pokleslou náladu. Účastníci by se dali sice počítat na stovky, ale spíše na desítky a jejich věk se v průměru pohyboval okolo dvacítky. Demonstraci organizoval v Brně a snažil se i o synchronizaci s Prahou, ovšem neúspěšně.

Asi jsme příliš veliká země. Porovnáme-li tyto chabé pokusy přimět veřejnost vyjádřit svůj názor (předpokládám, že v ČR by se našlo přece jen více lidí s podobným názorem) se statisícovými demonstracemi, které v té době probíhaly v městech západní Evropy, tak i při demografické paritě bude hlas české veřejnosti v ruchu všední ulice těžko zachytitelný.

Česká veřejnost by mohla být na základě výsledku kauzy Přibyl přesto spokojená. Přes velkou výdrž nakonec bývalý "pětadvacetiletý kluk" na svůj post rezignoval a tak si mohou organizátoři protestu pogratulovat. Budeme-li však chtít být střízlivý, pak musíme konstatovat, že veřejnost opět nehnula ani prstem a její mínění, tedy odpor proti legitimizaci totalitní minulosti, za ni obstarala hrstka mediálně frekventovaných. Nebýt médií, mohli spolu kamarádi z vlády dál chodit na pracovní obědy.

České veřejné mínění na tom není se svým zdravotním stavem dlouhodobě nijak dobře. Posmrkává, pokašlává a polehává, chodí jen na záchod a do ledničky a k vyjádření mu musí agentury strkat formuláře až pod nos. Není třeba dodávat, že takové vyjádření nestojí za nic. Demonstrovat své názory se nedá naučit skrze zábavnou produkci televizních programů. Možná je ale všechno ještě úplně jinak. Demonstrovat své názory je podmíněno faktem nějaké názory mít a nemít názor znamená nechat se vláčet jakýmikoli názory někoho jiného.Pokud se bude česká veřejnost dál chlácholit tím, že je její beznázorovost právě důsledkem pohnuté minulosti vláčení malého národa ze strany na stranu, čímž zaměňuje příčinu a důsledek, nezbude jí nakonec nic jiného, než ona pohnutá minulost.