Když dnes v našich novinách člověk natrefí na nevraživé vzpomínky bývalých Izaičových manželek na to, jak všude dokázal proklouznout bez toho, aniž by musel stát v řadě, anebo jak tyto manželky opouštěl, sotvaže se vyhrabal z bídy, tak je člověku až těžko na duši z našeho laureáta Nobelovy ceny, na kterého útočí ze všech stran, potírají ho, nehledě na jeho šediny.

Nedovolí laureátovi, aby nás učil. Zbytečně -- ať si klidně učí, bude z toho mít potěšení. Když mu nedávno přišel Putin poblahopřát domů, Isaič ho už na schodech začal po učovat o tom, co všechno je třeba dát do pořádku. Ani sednout ho nenechal. Jenom kázal a kázal. Putin zesmutněl, znervózněl. Neměl ale pravdu, i když je prezident.

Tak se to nedělá. U nás nemáme nikoho, kdo by s nimi vyběhl šikovněji než Isaič. Na tomto hrdinském příkladě se má naše omladina ještě hodně co učit. Proto Isaič může všechno, je třeba mu všechno dovolit a potom odpustit, neboť si to zaslouží.

A nyní tedy trochu pravdy o nejlepším z nás, jenž s nimi se všemi stihl vyběhnout, zatímco my se to jen učíme. Isaičova genialita spočívá v následujícím: nezačal psát knihu o tom, jak letectvo spojenců vybombardovalo koncem druhé světové války několik miliónů Němců i s jejich historickými centry, anebo o tom, jak vítězi, tedy my a oni, dovolili mírumilovným, i když trochu zbabělým, ale v podstatě milým Čechům, aby vystěhovali tři milióny sudetských Němců tak surově, že tisíce vystěhovalců vystlalo svými těly nepříliš dlouhou cestu ze Sudet do Bavorska. Anebo alespoň o hladomoru na Ukrajině, po kterém třetina Ukrajinců zemřela hladem, avšak hnutí kolchozů zvítězilo.

Na mou věru dost se napáchalo ve světě zločinů, ale náš Isaič si vybral právě gulag, kde ho spolu s Ivanem Denisovičem urazili. Vybral si, a tak se tedy okamžitě moudře a přezíravě zařadil mezi velké zrádce. Cítil, že zrádci u nás naberou na síle.

Zdálo by se, že náš laureát nic zlého nedělal, jen sbíral a vyprávěl hrůzy stalinských lágrů, zatímco ostatní, nestalinské lágry té doby připomínaly sanatoria. A my ho zde hned řadíme mezi zrádce. Dokonce i za literárního vlasovce ho označili. Nicméně slovo literární se k Isaičovi příliš nehodí, on píše pochmurně, nesrozumitelně a nudně. A nikomu se ho nechce číst. Vždyť v podstatě ho nikdo ani nečte.

Tady jde však o něco jiného. Oni potřebovali našeho velkého zrádce v kožíšku s podšívkou lidských práv. Tenkrát měli takovýto slogan -- oplakávali práva našeho člověka. Isaič toto všechno vyčmuchal, vycítil a "nacpal" tam toho tolik, že z něho museli udělat laureáta a vyvézt na svobodu.

Dovezli ho k sobě a užasli. Ukázalo se, že Isaič je našinec, má naši krev, a tak je hned začal poučovat o životě takovým způsobem, že mu nedokázali žádné peníze zacpat ústa. Tedy on peníze bral, přímo z rukou jim je trhal, ale o životě poučovat nepřestával. Natolik jim žral nervy, že ho ukryli až kamsi do lesa.

Takto s nimi vyběhl poprvé. I penízky z nich lehce vymámil, a ještě je k tomu po mnoho let hanil. Prý, že všichni jste na tom vašem západě nuly, i vaši prezidenti jsou nuly, všechno děláte tak, jak se nemá, poněvadž mě neposloucháte. S těmi totalitními sovětskými tyrany je třeba řádně zatočit, nakopnout je a chytit pod krkem. A vy jste si dovolili uvolňovat jakési mezinárodní napětí, a mě jste se ani nezeptali.

Takhle kázal den co den, bez přestání, přičemž oni sami mu udělali takovou reklamu, že se ho nedalo umlčet. Strašně moc krve jim vysál.

Nakonec se svoboda dokutálela až k nám. Tehdy se Isaič začal chystat na cestu domů. A ne jen tak ledajak, i bílého koně si nachystal. Přirozeně, ne v pravém slova smyslu. Stanul na břehu moře jako Napoleon a šel, šel. Z východu na západ. Celý měsíc putoval, trápil se a všechny na své pouti obtěžoval: dožadoval se mítinků s chlebem a solí a s možností pomluvit vládní orgány přímo z tribuny. A k to mu měděný zvuk žesťového orchestru.

Neboť měl jednu tajnou myšlenku. V americkém lese, při burácení svých červených kol dočista "ofujel" a usoudil, že jej všichni toužíme zvolit za nového cara. Za to, že nás zradil a všem donášel o našem gulagu tak vášnivě, jako by oni své vlastní gulagy neměli.

Proč ale najednou tak hrubě o Isaičovi, prý, že "ofujel"? Protože hanebné "fuj" je jeho vynález místo našeho pěkného slova. A navíc, protože je to pravda. Protože jen "ofujený" mohl na něco takového přijít.

Avšak o své touze na stará kolena nám vládnout Isaič prozíravě mlčel. Možná, že vzpomínal na gulag, a možná si začal o sobě vymýšlet něco docela neadekvátního. Že on jediný je rozum, čest a svědomí doby. A proto mu patří vlajka do rukou. Je pravda, že my jsme mu namísto zástavy vrazili do rukou něco menšího, to, co se "ofujenému" víc hodí.

Kdyby však začal vykřikovat, jak ho tam, v americkém lese, naučili: "Hello, I want to be your president," bůh ví, jak by to celé dopadlo. U nás zbožňujeme jurodivé a k tomu laureáty. Penízky by nasbíral, udělali by mu PR, jak se sluší a patří, a byl by namísto Javlinského.

Veselý Žirik by si na něm s chutí zgustl, namísto toho aby v Dumě škrtil ženské, tahal by Isaiče za plnovous.

Avšak o místo cara je třeba se u nás bít, a náš Isaič je slaboch, ne bojovník. Stále čekal, že mu Monomachovu čepici s vděčností nasadíme na hlavu už jen proto, že k nám zavítal. Náš laureátík Isaič se přiřítil na červených kolech. A namísto toho mu jen rukou zamávali a zapomněli na něj.

Isaič se urazil, umlkl a začal vymýšlet, jak by nám to tu všechno zařídil. A znovu s nimi vyběhl. Vždyť oni do něj vložili obrovské peníze a po právu tedy očekávali, že když se k nám Isaič vrátí, bude spívat jak oni budou hrát. Pravdaže ne, opět zazpíval něco svého, tesklivého a nesrozumitelného.

Z jeho celého "uspořádání" mi v paměti utkvěl jen Isaičův výraz "středoasijský podbřišek". Skutečný génius -- ví, co má říct! Naši žlutí bratři mu ten podbřišek v životě nezapomenou. Z toho totiž vyplývá, že celá naše východní Sibiř je podle Isaiče zadek, Kamčatka ocas a Vladivostok anální otvor.

Do třetice se Isaič rozhodl vyběhnout dohromady se všemi. Tedy včetně nás. Židovskou otázku pokryl jako bojovný křeček slonici. Zatím pouze v prvním svazku. Jestliže si někdo někdy myslel, že Isaič není sám žid, jeho ženy nejsou židovky a jeho děti se nijak nepodobají na židy, tak nemá o čem přemýšlet. Neboť s člověkem, který se zabývá takovýmito malichernými otázkami, opět vyběhl. On je vykutálený jako sto židů nebo čtyři sta Arménů. Nad zápasem se vznesl jako orel. I na naše i na vaše po vědru pomyjí, a nejmoudřejší je on, Isaič.

Jistěže, byly pogromy, ale židé si je sami vyprovokovali a dá se říct, že i organizovali. Z pistolí stříleli do nevinných pogromistů, kteří měli v rukou pouze sekery a železné tyče. Jistěže, carové židy vytlačili za čáru osídlení, ale výlučně proto, že židi carům stoupali na kuří oka. Pootvírali si své banky. Vybudovali železnice.

Pěkně ambivalentně je napsaný první díl, druhý se již ani nežádá. Člověk čte a duše se raduje. Jak znovu dokázal všechny rozsoudit! Ne však všichni chápou, proč již padesát roků tu všechny rozsuzuje. Prostě náš Isaič se všemi rád vybíhá. Jestli bude ještě pár roků na živu, je možné, že se od něj dočkáme, že gulag byl správný, nevyhnutelný a Stalin byl velký vůdce.

Isaiče, našeho zbloudilého laureáta, jsme v naší velké vlasti umlčeli jako fontánu Kozmu Prutkova. Nechali jsme fontánu oddechnout, a tak oddechuje.

Kolik roků je tam vodil za nos, za nudnými kázáními skrýval svou prostou urážku za to, že ho nepustili ke stolu.

A my jsme jeho neskromné plány rozlouskli za pár dní. Nás jen tak snadno neoklameš. My sami dokážeme i učit, i léčit, i bulíky na nos věšet.

Jednou do roka mu dovolíme, aby si pět minut zažvanil před televizní kamerou o tom, jak zlatá miliarda bohatých dusí ostatní, chudé. A pak pěkně jako vrabeček: zacvrlikal sis, a teď maž na bidýlko.

My se dokonce ani neptáme: a ty sám, Isaiči, z jaké miliardy pocházíš, proč se tak najednou čertíš? Proč své miliony neodevzdáš nešťastným obětem Aids? My jen čekáme na příležitost odlít ho do bronzu, aby mohl přinést vlasti nějaký užitek. Pomníky pro ty, kteří s nimi vyběhli, jsme ještě nestavěli. Isaič je kandidát číslo jedna.

Poučení v souvislosti s Isaičem je takovéto: naši zrádci snadno vyběhnou s nimi, nikoliv však s námi.