Uvědomil si, že model klamu a dezinformace je za Bushe mnohem horší, než je v americké politice normální, a měl tušení, že Bushova vláda má ve skutečnosti jiný politický program, než který hlásá.

Byl jedním z prvních, kdo o této změně v americké politice začal psát, a navíc uměl hrubé lži Bushové vlády systematicky odhalovat, zatímco většina novinářů neměla jeho znalosti.

Recenzovaná kniha je tvořena převážně jeho sloupky z New York Times, ve kterých Krugman systematicky ukazuje hrubé lži Bushovy vlády. V úvodu si Krugman klade otázku, kam tento model klamů a desinformací vede. Vychází z eseje Henryho Kissingera, který Kissinger napsal jako mladý vědec na Harvardské universitě. Text se zabýval problémy, které mají dosud stabilní politické systémy, když musí existovat současně s revoluční mocí - s mocí, která nevěří v jeho legitimitu. Vláda je pak ohrožena "revolucí zevnitř."

Velmi dramatický příklad takové situace představuje Německo v letech 1931-1933, tedy v době, když byl kancléřem Hiltler. Hitler byl na jedné straně kancléřem zvolen a zastával jeho funkci--dokonce nosil oblek, a ne uniformu, jak bylo u něj zvykem. Ale na druhé straně vně vlády Hitler mluvil a choval se jako revolucionář. Dnes je to jen stěží uvěřitelné, ale několik komentátorů v té době věřilo, že Hitler byl kooptován do demokratické vlády (stejně jako si Neville Chamberlain myslel, že Mnichovská smlouva kooptuje Hitlera do mezinárodního politického řádu).

Je jistě pravda, že Bush není druhý Hitler (je např. spíš autoritářský než totalitární), a také je pravda, že v 30. letech jenom hlupák neměl alespoň tušení, že nacisté nechtějí být součástí buržoazní demokratické vlády. Kdo by si však něco takového mohl myslet o lídru strany Abrahama Lincolna? "Státní moc je uklidněna dobou stálosti, která vypadá trvalá," napsal Kissinger, "a tedy nemůže uvěřit tvrzení revoluční moci, že chce zničit existující pořádek. Myslí si, že odpor revoluční moci je jen taktický, že ve skutečnosti přijímá existující systém, ale že přehání jako součást procesu vyjednávání s cílem dosáhnout omezení úlev."

Kissinger podle Krugmana dobře ukazuje "jinak záhadný postup, kterým Bushova vláda úspěšně schválila radikální politické kroky a zákony s velmi malým odporem opozice." Krugman navrhuje několi pravidel, se kterými lze krokům Bushovy vlády lépe porozumět.

Nedůležitější pravidlo zní: Nepředpokládejte, že návrhy revoluční moci dávají smysl v souvislosti s jejími stanovenými cíli. K ilustraci Krugman cituje několik příkladů:

1) Myšlenka, že Amerika má dobýt a okupovat Irák, se zrodila již deset let před 11. září 2001 v hlavách lidí, jako jsoul např. náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz a viceprezident Dick Cheney, kteří na Irák chtěli zaútočit z různých strategických i ideologických důvodů. Jako politika byla však poprvé navržena až po 11. září. V té době Bushova vláda prohlásila, že Amerika na Irák musí zaútočit kvůli spojení mezí organizací al-Kajdá a Saddámem Husseinem. Když pro toto tvrzení nemohla najít důkaz, najednou prohlásila, že Irák má jaderný program. Když nemohla najít důkaz ani pro toto, řekla, že Irák musí být dobyt kvůli "zbraním hromadného ničení" (do čehož byly rázem zahrnuty také chemické a biologické zbraně, které pro USA nejsou vážnou hrozbou, naproti zbraním jaderným, které hrozbou jsou). Když Hans Blix a OSN nemohl najít důkaz ani pro toto obvinění, Bushova vláda prohlásila, že OSN nic neví, a na Irák zaútočila. Jenže Blix a OSN měli pravdu, a tak teď Bushova vláda tvrdí, že cílem bylo odstranit "zlého" Husseina a přivést do Iráku demokracii. Během celé "válečné" doby se bohužel sdělovací prostředky, politici i veřejnost snažili vládě důvěřovat, protože nechtěli věřit, že jim vlastní vláda tak lže. Dokonce John McCain, vážený a nezávislý senátor Arizony, který je spolupředsedou komise, jež bude vyšetřovat otázku "nepřitomnosti" zbraní hromadného ničení v Iráku, před začátkem vyšetrování řekl: "Věřím, že prezident USA by nikdy s žádnou informací nemanipuloval pro politický zisk nebo z jiného důvodu."

2) Na začátku Bushovy vlády, když ekonomika byla zdravá a rozpočet přebytkový, Bush řekl, že je nutné "vrátit peníze lidem". Jak? Snížením daní. Pak, když rozpočtový přebytek zmizel i ekonomika zeslábla, řekl, že USA potřebují nižší daň kvůli slabé ekonomice (jako krátkodobý podnět). Když se ekonomika nelepšila, tvrdil, že je nutná nižší daň jako dlouhodobý podnět. Co se ve skutečnosti děje? Podobně jako v případě války v Iráku to podle Krugmana není těžké zjistit. Je třeba se podívat, co píší a říkají Bushovi poradci pro Washingtonské think-tanks a pro tvrdě pravicové časopisy. V té souvislosti Krugman popisuje, jak radikální sekce republikánů jsou proti oběma "daním z pokroku" -- proti té, podle které bohatí musí platit větší procento daně z příjmu než ostatní, i proti dani z kapitálových zisků.

Když však milionář Steve Forbes kandidoval na presidenta v roce 1996 jako zastánce této politiky, vedl si velmi špatně--a to v republikánském kole voleb. Po výbuchu Forbesovy kampaně veřejnost i politici předpokládali, že Forbesova myšlenka "flat tax", rovné daně, je mrtvá. Ale nebyla. Bush navrhuje sérii "tax cuts", podle nichž všichni platí menší procento daně z příjmu -- pro bohaté to však znamená výraznou úlevu, a daňový rozdíl mezi bohatými a chudými je tedy pořád menší a menší. I teď se však najde mnoho politiků, kteří nemohou věřit, kam Bush vlastně míří, a s každým návrhem jsou přesvědčeni, že tentokrát to bude naposledy.

3) Bushova vláda používá "válku proti terorismu" jako důvod, proč Amerika musí schválit politické kroky, které odstraňují různá ústavní a občanská práva. Již dlouho před 11. září však různí lidé v Bushově vládě uvažovali a psali o změnách, které by upevnily moc vlády a policie na úkor kongresu, soudů a politické opozice. Teroristický útok byl tedy záminkou a příležitostí k tomu, aby takové radikální změny byly schváleny.

4) Bush navrhuje, aby velká část úřadu vlády byla privatizována. Vláda pak podle něj bude výkonnější a levnější. Ve skutečnosti bychom pak v Americe viděli stejnou situaci, jakou už vidíme v Iráku, kde např. společnost Halliburton (v letech 1995-2000 vedená Dickem Cheneym) získala kontrakt za 18 miliard dolarů bez výběrového řízení, a to jen proto, aby dělala to, co předtím armáda dělala sama (např. zajištění dodávek jídla a pohonných hmot). Taková korupce a protekcionářství byly v 19. století hlavním důvodem, proč byla v Americe založena státní služba.

5) Krugman píše: "Existuje model. Ve stejném smyslu můžeme mluvit o energetické politice, politice zdravotní péče atd. Pokaždé úředník, který navrhuje nějaký politický krok ... již dávno předtím prosazoval radikální politiku... ale důvody, které nabízí, nejsou radikální. Politici středu pak vždy znovu ignorují radikalismus těchto politických kroků a snaží se s nimi smířit. Mladý Kissinger měl pravdu: lidé kteří jsou zvyklí na stálost, nevěří tomu, co se děje, když mají co dělat s revoluční mocí, a jsou proto neefektivní opozicí."

Kam tedy Amerika pod Bushovým vedením směřuje? Podle Krugmana nesmíme zapomenout na další Kissingerovo varování: "Nemyslete si, že revoluční moc zná ve svých cílech meze. Revoluční moc má pevnou páteř, proto chce---opravdu usilovně chce---dostrkat své zásady k plné realizaci."